Zdeněk seděl smutně na obyčejné plastové židli vedle nemocniční postele, v níž spala mladá žena. Její krátké, žluté vlasy dávno nebyly upraveny s láskou a péčí, byť to byla činnost, kterou dřív prováděla tak ráda. Přístroje za ženinou hlavou o sobě dávaly vědět různorodými, sice ne hlasitými, ale o to naléhavějšími a nepříjemnějšími tóny. Drobnou a hezkou tvář nehezky rozdělovala tenká bílá plastová hadička, která sloužila k doplnění kyslíku při jejích stále častějších dechových obtížích.
Byl rád že spí, byl rád, protože si myslel, že načerpá alespoň trošičku energie, aby si o trošku prodloužila téměř prohraný zápas.
"Panebože, proč tu vlastně sedím a na co čekám!" napadlo ho při pohledu na ni.
A pocítil prudké nutkání vzít ji za ruku. Na chviličku uchopit tu vybledlou a nezdravě vypadající ruku, chladnou a modrými žilkami jako pavučina síťovanou, a zahřát jí ve své dlani. Potom ho ale napadlo, že by to nebylo dobré. Mohl by ji vzbudit a to si nepřál.
"Jak dlouho se to dá vlastně vydržet?" říkal si a zdálo se mu, že to křičí, jak moc ho ta slova zasahovala na citlivá místa.
"Kde vlastně začíná a končí láska"?

O několik pokojů dál, v té samé nemocnici bylo poněkud veseleji. Jiná žena, Karla, sdělovala nadšeně svému muži, Romanovi: "Konečně pro mě našli dárce."
Alespoň jí to primář při vizitě říkal a primář přece lhát nesmí. Nebo že by přece?
"Dřeň se shoduje docela přesně ve všech sedmnácti zjišťovaných znacích a to je velmi vzácné. K poměrně jistému výsledku by jich snad mělo stačit i deset."
Byla nadšená a Roman samozřejmě také. Představoval si hned, jak konečně Karlu přiveze domů a jak konečně začnou znovu žít. Obyčejně, rodinně. Sám už ani neznal vlastní děti, protože díky každodennímu kolotoči práce, z práce rovnou do nemocnice a pozdě domů, bydleli celý poslední půlrok u jeho rodičů. Jezdil se na ně dívat o víkendu, tak jako jiní lidé chodívají do ZOO. Karla je vlastně neviděla ani jednou za celý ten proklatý půlrok, co se všechno tolik zhoršilo. A půlrok v životě dětí je strašně moc.
Dnes se konečně cítil po té strašně dlouhé době docela šťastný. Tak, prostě a obyčejně.
"Mohl bych si skočit někam na skleničku," napadlo ho, ale nahlas neřekl nic. Karlu moc bolelo, kdykoliv si zašel někam do hospody.

Renata se začínala pomalu probouzet a nebyl to vůbec pěkný pohled. Přímo z ní čišelo, jak moc ji musí bolet každý pohyb. Chviličku bojoval s pokušením zavolat sestru, aby jí dala něco pro uklidnění. Už už natahoval ruku ke zvonku, když si uvědomil, jak kategoricky to odmítala.
"Dokud mě tělo bolí, vím, že žiju. Nechci svoje poslední chvíle na světě prožít v rauši, jako feťák."
Moc tomu sice nerozuměl, ale respektoval to. Sice velmi nerad, když viděl nenalíčenou tvář zkřivenou bolestí.
"Co tu zase děláš?!" spíš zašeptala její ústa, ale i přes ten tichý hlas byla slyšet zřetelná naléhavost s jakou slova pronášela.
"Jako by nestačilo, když se trápí jenom jeden."
Pokusil se ji vzít za ruku, přesněji za pahýl potažený průsvitnou zarůžovělou hmotou a přitom si vzpomněl jak moc po ní dřív toužil, jak strašně rád se jí vždycky dotýkal. Její kůže bývala sametově hebká a jemná. Vždycky se opalovala trošku do červena a vždycky jí ta barva strašně slušela. Vzpomínal, jak ho vzrušoval kontrast té červené kůže s bělostnou, neposkvrněnou, na místech, kde její prsa před všetečnými paprsky sluníčka vždycky chránila podprsenka opalovaček. Představoval si také hladká a pevná stehna spojená lesíkem tmavých chloupků a orámovaná stejnou bělostnou kůží. Co z toho zbylo dneska? Dvě tyčky, potažené slabou zvrásněnou kůží s rozšířenými póry. Chtělo se mu zvracet. Přesto se překonal a hladil něžně její ruku. Naštěstí nemohla vidět, co se odehrávalo v jeho mysli.

x x x

V Bistru bylo nakouřeno a živo. Kdyby to nebylo tak blízko nemocnice, kdyby se nepotřeboval tak rychle opít, nikdy by do takového "pajzlu" nezašel. Ale i přes hluk bylo uvnitř příjemně teplo, pravý ráj proti venkovnímu prosincovému počasí. Objevil jenom jedno místo přímo u baru.
Sedl si na stoličku a rychle objednal jeden Absinth. Po tom to půjde hladce a rychle. Muž vedle něj byl rozjařen, jako by snad slavil narozeniny.
"Kolik ti je, že tak řádíš?" přešel hned do tykání a po startovacím panáku mu to ani nepřišlo divné. Muž se na něj podíval skoro vyděšeně.
"Promiň, myslel jsem, že slavíš narozeniny. Promiň. A jen tak mimochodem, já jsem Zdeněk."
"Aha promiň. Jmenuji se Roman a vlastně svým způsobem narozeniny slavím, i když ne svoje. Spíš své ženy. Ona je vedle v nemocnici, má akutní leukémii a dneska mi řekla, že se konečně našel vhodný dárce, takže se mi vlastně brzy narodí. Můžu tě na něco pozvat?
Zděňkovi se chtělo jediné, a to vymrštit svou pěst doprostřed Romanova obličeje. Jako by nestačilo, co všechno prožíval až doteď, každý pitomý den. Jako by toho nebylo málo. Naštěstí ho ještě Absinth natolik neovládnul, aby se choval impulzivně. Jenom suše poznamenal.
"Hm, nojo, moje je tam taky. Jenomže tolik štěstí zatím neměla. Jmenuje se Renata a když se nestane zázrak, tak bude brzy konec. A já na zázraky nevěřím."
Ani nevěděl proč, ale sáhl do náprsní kapsy, vyndal peněženku a z ní ohmatanou fotku. Asi chtěl tomu muži ukázat, jak strašně moc ho zranil.
"To je ona. Takhle vypadala, ještě před sedmi a osmi měsíci. Krásná, viď? A dneska? Kdybych nevěděl že je to ona, ani bych tomu nevěřil. Jednou, až sestry zastelou do postele místo ní hadrovou panenku s bílým, nenamalovaným, porcelánovým obličejem, ani si toho nevšimnu."
Hodil do sebe rychle dalšího panáka, zaplatil a utekl pryč. Nebyl dost silný na to, aby mohl vidět něčí štěstí.
"To je ale nespravedlnost. Proč není bůh, když už v něj celé generace věří. Jak si může dovolit neexistovat. Jak může dopustit zrovna tohle a teď."
Naproti Zdeňkova bytu byla hospoda. Taková ta panelová prosklená knajpa, jaké byly na všech sídlištích úplně stejné a lišily se jenom personálem. Neosobní a chladné. Stejně tam ale vletěl doufaje, že nenarazí na dalšího šťastného blázna.
Lil do sebe Absinth za Absinthem a těšil se jak ho rychle zlomí a jak dokáže z hlavy dostat všechny myšlenky, tedy i ty nepříjemně depresívní. Kdo to může vydržet. Když jí tu nemoc zjistili, měli dva měsíce po svatební cestě. Minulý týden to byl rok, co se vzali.
"Kdyby mi po ní něco zůstalo, třeba dítě, ale nestihli jsme vlastně nic."
Dlouho se mu zdálo, že se ani nemůže opít, že padne dřív mrtev, než opilý. Mozek dál sadisticky udržoval jasné a komplikovaně temné myšlenky. Naopak. Fantazie rozprostřela svá obrovská křídla a tak všechno dostávalo výrazně realističtější podobu. Byl na dně, úplně na dně a to ještě dlouho před tím, než po 70-ti procentním alkoholu přestal vnímat.

Vzbudil se doma. Nedovedl si představit, jak se do postele dostal, ale byl doma. Bylo mu špatně a postel by pozvracená jako by tudy prošel celý dav zvracejících. Bylo mu špatně, ale vstát musel.
Zkrvavená tvář v zrcadle mu přece nemohla patřit. Natržené obočí, rozseknutá a opuchlá brada a v pravé líci brázda hluboká, že by se do ní daly vsadit brambory.
"Tak to budu u primáře za fešáka," řekl si nahlas a kupodivu mu to trošku zlepšilo náladu.

"Nemluvte mi tu o spravedlnosti. Já umím vše a musíte mi věřit, že dělám vše, co dokáže současná medicína. Prostě pro vaši paní není zatím vhodný dárce. Zkusili jsme vás i celé příbuzenstvo. Selhalo to. Jsme v celosvětovém registru, takže jak se někdo objeví, máme to z první ruky. Nedá se dělat nic jiného než čekat."
"A co si myslíte. Ta druhá, zaslouží si to vůbec? Říkal jste že má dvě děti. Svůj účel na světě potažmo už splnila...." vylétlo z něj, aniž by kdy chtěl podobná slova formulovat. Možná sám pro sebe, ale nikdy ne tady a do uší lékaře. Taky se na něj primář zděšeně podíval. Jenomže musel vidět vyčerpanost vepsanou do Zdeňkovy tváře a tak se rozhodl nic morálně nehodnotit. Těch předešlých několik měsíců by snížilo příčetnost i mnohem silnější osobnosti.
"Měl byste teď asi jít domů a odpočinout si. Myslím nejkratší cestou domů a zalézt do postele," řekl na to suše.
"Parchant, určitě naráží na moje odřeniny. Jako bych byl nějakej notorik bez vůle. Jako bych se propíjel k deliriu," blesklo mu myslí a nebyl s to si přiznat, že poslední dobou se k tomu opravdu přiblížil o míle.

x x x

Zase spala (marně si snažil vzpomenout, kdy když přišel dovnitř tak ne).
"Neboj miláčku, už jsem to všechno vymyslel a vyřešil. Všecičko, všechno. Nemusíš se bát. Potom, že se mi maturita z chemie nebude hodit. Bude se ti to líbit, uvidíš, jenom prosímtě vydrž do Vánoc."
Mluvil úplně klidně. Tiše ale zaujatě šeptal, jako by se modlil

x x x

Mám hroznej strach, ale zároveň se moc těším. Primář sice říkal, že operace je pro mě velký riziko. Proto počkají do ledna a zatím se mi pokusí v rámci možností posílit organismus. Těším se moc až vyjedeme s dětmi na výlet," zasnila se Karla.
"Až budeme moci vyjet na výlet, tak bude konec února. To ještě mrzne až praští, většinou a příroda je šedivá a nezajímavá."
Vrátil jí tvrdě na zem Roman, aniž si to uvědomil.

x x x

"Miláčku, Renko, je štědrý, den, tak šťastné a veselé."
Rozplakala se. Nemohla pochopit, jak se může tak poťouchle usmívat. Vypadalo to, jako by byl se vším vyrovnán, smířen.
"On se snad smířil s mojí smrtí. On si snad našel jinou, jinak to není možné!"
Dlouze jí políbil na ústa, tak, jak to za celou dobu neudělal. Muselo mu přeskočit.
"Jak můžu mít šťastné a veselé Vánoce. Podívej se."
Zalykala se.
"Neboj, za chvilku bude už všechno v pořádku. Je to dárek, pro tebe. Už se nemusíš ničeho bát."

Karla mluvila s Romanem o dětech. Bylo jí líto, že ani na Štědrý den je nepouští do nemocnice. Ale jinak byli oba plni naděje, krásné čisté naděje, tak jako už dlouho ne. Po dlouhé době plánovali společnou budoucnost delší než týden.

"Bože, jestli opravdu existuješ, neodpouštěj, ale pochop. Zoufalost, beznaděj, strach i vztek. Věř mi, nebyla to závist, co mě dohnalo až sem. Romane ty mi odpusť. I ty Karlo. Nemohl jsem jinak, už to opravdu nešlo jinak. Není žádné jiné řešení. Možná se potkáme, všichni, na jiném místě, v jiném světě, kam vstoupíme nazí jako novorozenci. Nikdo nebude mít před druhým žádný náskok ani handicap. Možná se všemu i spolu zasmějeme."
V plechovém odpadkovém koši stojícím na středu nemocniční chodby oddělení LDN se displej obyčejných digitálních hodinek koupených za pár desetikorun na asijském tržišti posunul o několik minut vpřed. Ani neukazovaly přesný čas a vůbec na tom nezáleželo. Od chvíle, kdy balíček do koše vhodil mu zbývalo dvanáct minut, tudíž teď byl za polovinou času.
Sedl si na postel, podepřel její trup a znovu se podivil, že skoro nic neváží. Přivinul jí k sobě tak silně, až jí to zabolelo. Jenže to zároveň bylo tak příjemné, tak neuvěřitelně příjemné, že si nedovolila protestovat.
"Proboha, kolikrát ještě budu mít příležitost ho takhle cítit."
Její myšlenky ale přerušila exploze. Rychlá jako blesk. Patro oddělení dlouhodobě nemocných se zhroutilo do oblaku prachu a suti. Zhroutilo se, se všemi lidmi, jejich životy, přáními, jako se na konci života zhroutí každá hvězda, do černé díry pomíjivosti.
"Když odejít, tak jedině spolu, Neboj malá, přece tě tak daleko nepustím samotnou."
To byla poslední Zdeňkova myšlenka.