Nemůžu tomu uvěřit… Klečím na studených dlaždičkách. Už se ani nesnažím stírat slzy. Nemůžu tomu uvěřit. Ještě před hodinou jsem seděla v posteli, držela v ruce telefon a mluvila s tebou. V hlavě mám ještě pořád obrázek dětského pokoje, který jsme si malovali.

    Stěny jsou vymalovány v jemném broskvovém odstínu. U stěny stojí dětská dřevěná postýlka. Nad ní se blýskají takové ty dětské hejblátka. Všude je spousta plyšových zvířátek. Uprostřed pokoje pak autodráha. Přesně taková, jakou jsi svému synovi chtěl koupit. A pamatuješ na tu sbírku autíček? Říkal jsi, že chceš, aby je měl tvůj syn. A taky jsi říkal, že až povyroste, tak ho naučíš hrát fotbal a jezdit na kole a že budeme jezdit na prázdniny na chatu a že z něj uděláš stejného kluka do nepohody jako jsi ty.

    Slíbil jsi, že se uzdravíš a všechny tyhle sny proměníme ve skutečnost. Říkal jsi, že všechno bude v pořádku! Tak proč mi právě volala tvoje máma? Proč plakala? Proč mi říkala všechny ty hnusný věci, který nemůžou být pravda?!

    Ta slova mi stále drnčí v hlavě. „Operace se nevydařila! Nezvládl to! Ten nádor byl moc velký! Nemohli nic dělat!“

    Místo nádherného dětského pokoje si představuju studený operační sál a všechny ty pípající přístroje, který hlásí, že mi nějaký pitomý nádor právě vzal kluka. Znova se mi zvedl žaludek.

    Ne! Nechci myslet na tohle! Nevnímám studenou podlahu na které se choulím do klubíčka. Zavřu oči a ležím vedle tebe. Objímáš mě a tiskneš k sobě. Žádná nemoc se k nám ještě nedostala a my jsme šťastní. Stačí jenom maličko. Dej mi pusu a jsem nejšťastnější osoba ve vesmíru. Skoro cítím tvoji vůni. Nechci se ani pohnout, abych nezjistila tvrdou pravdu. Ještě chviličku takhle spolu budeme sedět a bude nám fajn, souhlasíš? A tak sedím. Je mi jedno, že teď momentálně sama. Nechám se kolébat příjemným sněním. Vydržela bych takhle snad sto let. Miluju tě! Někdo klepe na dveře koupelny.

    „Ty nejdeš za náma?“ Nechci odpovídat, nechci otevřít oči. Marně se pokouším zadržet obraz, který se pomalu rozplývá. Znova cítím studené dlaždičky a teď už i vidím koupelnu. Nechci být tady! Chci být v té posteli! S tebou!

    „Sakra vylez ven! Co se stalo?“ Moje nejlepší kamarádka vztekle zalomcuje klikou.

    Neodpovím.

    „Vylez dobrovolně nebo někoho zavolám a ty dveře vyrazíme!“

    Vím, že by toho byla schopná. Sen už je stejně pryč. Vstanu a odemknu dveře.

    Uložili mě do postele. Nikdo se na nic nevyptával. Chápali že nechci mluvit. Ale něco ti říct musím. Je to od tebe pěkně nefér! Slíbil jsi, že se uzdravíš a budeme spolu! SLÍBIL JSI MI TO!!! Místo pláče mám záchvat vzteku. Zlobím se na tebe, protože patříš ke mně a měl jsi tu se mnou zůstat! Zlobím se na toho hajzla, kterej určuje kdo bude žít a kdo umře, protože mi tě vzal! Moc ráda bych věděla kdo o tom rozhoduje! Proč ti kteří si to nezaslouží žijou a ti kteří by měli žít jsou mrtví?!

    To slovo mě zarazilo. Mrtvý… Co to vlastně znamená? Není…Nebude… Už nikdy. Nenávidím všechno a všechny! Miluju tě!!!!