Osm párů žab křehlo  ve studni

Slída se mlela a třpytila

v rychlém korytě potoka

Vzduch zvonil ledovým sluncem

Promrzlé roje  komárů

Udýchané větve

Houby se roztékaly jako krém

v rezavé ostřici

Vysokánská růžolící oblaka

Dlouho ležet v louce. Potom šla. Na hranici lesa vybírala z keře přemrzlé, třaslavě sladké ostružiny. Srdce se jí svíralo bezslzým pláčem. „Co mě to tak hezky bolí?“ „To je krása dnešního odpoledne,“ ozvala se Sladká mléčným hlasem. „A každá bolest, kterou neseš, která je s ní totožná,“ řekla Slaná, zpocená. „Křivda křivá,“ ušklíbla se Krátká, zlomyslné dítě.  Nebyly vidět, ale Antea věděla o jejich pohybech, rozuměla řeči šeptané v trávou i v jehličím. Sladká dloubala deseti zmodralými nehty do borůvek, tahala z nich doušky sladkosti. Zůstávaly černé, pomačkané, hnilobné bobule. Slaná byla do pasu vysvlečená z kůže, rýpala se ve vlastním mase, obtáčela si okolo prstu drobné žilky. Krátká si řezala vlasy nad čelem ostrým kamenem. Měla trpké oči černých jeřabin.

Šla po stráni k hladině přehrady, kde chtěla být rybou. „Jsem smutná.“ Sladká vzdychla, měkká tvář jí pobledla,  pohladila Anteu po levém ňadru. „Měla jsem ji raděj jako strom,“ odbila je Krátká. „Řekly jsme ti dávno, jaké to bude.“ „Říkáme ti mnohé z toho co se stane, plníme všechna tvá přání.“ „Na začátku léta jsme ti slíbily podzim.“ „Vždycky byla dřevo, má nadání obrůstat houbami.“ „Řekla jsi: A přesto.“ „Kdo míň chce víc vidí.“ „Tráva hovoří, poslouchej ji růst.“ „Je lidsky marná.“ „Marnivá.“ „Je nemožná, škoda umění pro nedůstojnou.“ „Chtěla jsem být upřímná do posledního slova a cítit všechno,“ namítla A. „To nikdy netkví ve slovech.“ „Ubohá, vždyť jsi začarovala jen tebe.“

Šla po vrstevnici, mechovou trávou, rychlými kroky. V místě, kde řídly stromy se jedním krokem rozeběhla. Utíkala, až se celý les zatočil. „Přerazí se.“ „Přetrhne se.“ „Udýchá se.“ Všechno uvnitř i kolem ní se neuvěřitelně zrychlilo. Neutíkala předtím nikdy v životě. „Ani když byla malá.“ „Vždycky jen chodila.“ „Nanejvíš poskakovala.“ „Co to dělá?“ „Jaká je lehoučká!“ „Nenaučila se létat.“ „A už v pěti zapoměla dýchat pod vodou.“ „Odvážila se rozeběhnout.“ A. se smála, nadechovala a vydechovala, všechno ubíhalalo. Jak běžela, poslouchala, zvuky zevnitř se spojily s vnějšími, pojednou byl vítr v ní a krajina tepala jejím srdcem. Rozuměla si, věcem, které se odehrávají. Čas se rozproudil z křeče a A. v záblescích věděla, co ji bude čekat. A bylo to radostné.

„Podívejte, jaká je šťastná. Obdaruji ji ještě skleněnými knoflíky, těmi ve tvaru rybiček, bude ráda.“ „Taky se jí toho nemuselo prozradit tolik.“ „Sama to pochopila.“ „Je na ní, jak s tím naloží.“ „Snad se konečně odnaučí mluvit.“ „Alespoň by dokola neproklínala sama sebe.“ „Uděláme jí horečku!“ „Ach ano! Zapálíme ji.“ „Potom ji nachladíme.“ „To jí udělá dobře.“

A. šla domů. „Počkej, co si tedy přeješ?“ „Přála bych si být jednou v horách Tchien-šan,“ řekal A. a myslela tím něco jiného, ale to bylo vlastně totéž .“ Kdo víc vidí, míň chce. Bylo už tma. Cítila se stonavá.