Nejsem spokojený se svým životem.

To jsem si řekl dnes ráno poté co jsem vstal.

Je to jen záblesk chvilkové slabosti a nebo dlouhodobější hromadění negativních zážitků a projevů společnosti??? Nevím sám, ale pokusím se rozebrat mé plány do života a to, jak opravdu žiji…

Měl jsem moc plánů. Moc snů a bylo mi jasné, že některé nikdy neuskutečním.

Ale stále tu byla šance. Vždy jsem chtěl mít nějaké vzdělání. Nejlépe vysokou školu. Měl jsem v plánu odjet do zahraničí. Na nějaký čas. Buď krátký a nebo dlouhý, ale postavit se alespoň na nějaký čas na vlastní nohy a spoléhat jen sám na sebe. Určitě jsem nechtěl pracovat rukama. Život je moc krátký na to, abych téměř půl života trávil zaměstnáním, které mě neuspokojuje. Chtěl jsem se prosadit se svými texty, něco dokázat ve sportu, být na sebe pyšný, být šťastný s láskou mých snů, snažit se pomáhat lidem, kteří pomoc potřebují, vrátit lásku a péči svým rodičům, žít zdravě a je toho ještě mnohem, mnohem víc….

A jak žiji????  Na vysokou školu jsem se nedostal, protože jsem ucítil vůni peněz a nešel jsem studovat dál. Do zahraničí jsem neodjel, protože jsem dostal strach z toho, abych se postavil na vlastní nohy a spoléhal jen sám na sebe. Pracuji rukama. Život je sice krátký, ale dělník je zatím to nejlepší na co jsem se zmohl. Mé texty leží na dně šuplíku, s atletikou jsem skončil po 4 letech, vůbec na sebe nejsem pyšný, nejsem šťastný a nejsem s láskou mých snů, nepomáhám lidem a už vůbec nevracím lásku a péči svým rodičům, žiji všelijak ale rozhodně ne zdravě a je toho ještě mnohem, mnohem víc…

Jestli jsou v tomto článku nějaké hrubky, tak se omlouvám, ale nemám vysokou školu….

Vždy se snažte žít tak, jakoby byl každý den dnem posledním…

Pak bude mít život smysl.

Toto není nějaký výbrek nad mým životem. Je to jen varování, abyste nedopadli jako  já a vždy si šli za svým snem…         A hlavně se toho nebáli…