Psí život

    Nešťastně štěknu na tu dvounohou fenku.

    „Chci si hrát. Pojď se mnou ven!“ naznačím jí čumákem.

    Odtáhne se. Vyskočím ji na klín, ale ona mě odhodí. Proč už si se mnou nechceš hrát? Slabě zakňučím, ale docílím pouze toho, že po mě hodí papučí. Sednu si ke dveřím. Marně si lámu svou štěněčí hlavičku, co jsem u všech kostí zase udělal.

    Dvounohá fenka se začne oblékat. Slabě zavrtím ocáskem. Půjde se mnou ven!!! Místo toho mě ale odežene a zabouchne mi dveře před čumáčkem. Nešťastně zavyju. Stočím se do pelíšku a je mi smutno.

    Pamatuju si jak ta podivná fenka přišla a odvedla mě od maminky. Neuměla sice štěkat a byla strašně pomalá, když jsem si hráli na honěnou, ale cítil jsem se s ní moc hezky. Byla sama stejně jako já. Dlouho jsme dokázali běhat v lese a hrát si. Pak k nám začalo chodit spoustu dvounohých psů a fenek. Občas mě některý z nich podrbal, ale hrát si se mnou nechtěl žádný. Moje dvounohá fenka měla najednou svoji smečku a mě už nechtěla. Neměla už mě ráda. Ale proč? Nic zlého jsem přece neudělal!

     Pořád přemýšlím, až se mi ježí ocásek, ale nic mě nenapadá. V zámku zarachotí klíč. Zvednu hlavu. Ta dvounohá je zpátky. Za ní se mi do teritoria nahrne zase spousta dvounohých psů. Znova si položím čumák na packy a sleduju je. Sednou si kolem stolu, baví se a mě si nikdo ani nevšimne. Už dávno jsem vzdal pokusů se k nim přiblížit. Vždycky to skončilo tím, že mě zavřeli do koupelny. Kdybych tu vůbec nebyl, bylo by to totéž. Po nějaké době většina lidí odejde a zůstane tu jenom jeden z těch podivných psů. Hrajou si s mojí dvounohou fenkou skoro stejně jako jsme si hrála se mnou.

     Takže si našla nového nejlepšího přítele. Mě už nepotřebuje. Cítil jsem se stejně ztracený jako když mě vzali od maminky a od brášků. Ten protivný pes byl u nás snad každý den a někdy i v noci. Jednou jsem se pokusil se k nim připojit a hrát si s nima. Ten pes mě bolestivě nakopl až jsem zakňučel. To bylo poprvé po dlouhé době, kdy mě panička vzala do náručí. Ležel jsem u ní a občas pro jistotu zakňučel, aby mě třeba nechtěla pustit, že mi nic není. Dlouho na sebe štěkali, až mě z toho rozbolela ouška. Nakonec za tím podivným dvounohým psem zapadly dveře a já se opatrně přitulil k mojí fence. Z očí ji tekla voda. Olízl jsem ji. Byla slaná. Cítil jsem, že mojí fence je smutno. Dřív, když jí bylo smutno, tak jsme si šli hrát do lesa. A tak jsme to udělali i dnes.

     A teď? Teď už jsem konečně velký pes a bráním svoji fenku před každým zlým dvounohým psem, který by jí chtěl ublížit. Už si ani nechci hrát, ale vypadá to, že moji dvounohou fenku to stále baví. „Tak proč ne?“ pomyslím si vesele a hrdě jí přinesu takovou kulatou gumovou věc, kterou mi stále dokolečka hází. Tihle dvounozí psi jsou vážně divní, nemyslíte?