Klid před bouří

Mám ráda podzim.

Líbí se mi vůně páleného kalu z komínů, jež se v tuto dobu prolíná celou vesnicí. Rychle se smráká a chlad prostupuje tělem, vždy když se vracím z výtvarky.

Domky rozjasňují svá okna žlutou září a lidé schovávají svá soukromí za barevné závěsy.

Občas se míhají stíny za okny a já si mohu představit, co asi dělají.

Šourám se domů.

Nemám ani hlad, nějak ... raději jsem si navykla na nepravidelně podivnou stravu.

Nechci vařit, neumím to. Bráním se tomu, jako čert kříži, i když mě maminka již několikrát nabádala, abych přiložila ruku k dílu, když už máme ve škole to vaření.

Bratr je již doma. Vrací se z učňáku každý den k večeru.

Závidím mu!

Je strašně chytrý a hlavně, je vlastní osobností, jež mi jaksi chybí. Našel si koníčka, kterého já stále marně hledám. Mám pocit, že pořád jen někoho kopíruji, protože to mé „přirozeno“ prostě nikoho nezajímá a vlastně …, ani žádné nemám?!

Mám strach se projevit, i když s Magdou je to jiné.

Je to moje nejlepší kamarádka a i když je katolička, stejně jako já, nebojí se mluvit o věcech, o kterých ostatní mlčí, třeba o sexu, to je teď naše nejčastější téma. Navíc, má takový zvláštní humor, který mne vždycky rozesměje, i když ostatní jen tupě zírají.

Líbí se mi celá jejich rodina. Má ještě 2 mladší bráchy a před půl rokem se jim narodila Maruška. Z jejich domu čiší sladká pohoda i když bydlí v domku se 3 prťavými pokojíky a všichni, včetně rodičů a malé Marušky spí jen v jednom společně.

Jejich dům je stále provoněný vanilkou.

Tak nerada se vracím od nich domů, kde vanilka nevoněla již více než rok.

Již více než rok, co je maminka upoutána na lůžko.

Před rokem a půl jí našli rakovinu prsu, o které nakonec přišla.

Vzpomínám si, jak nešťastně zkoumala podivně těžké látkové vycpávky do podprsenky. Viděla jsem její smutné oči a beznadějné smíření s osudem, kterému vůbec nerozuměla.

Nevěřila doktorům, když jí nejprve tvrdili, že měla v prsu zánět a o rakovině jí řekli, až když měla přistoupit na ozařování, se kterým stejně nakonec nesouhlasila.

„Každým dnem se mění, prosím, ať se neztrácí!“ děsí mě myšlenka, která se již brzy asi naplní.

Nelze zapomenout na její krásu. Obdivovala jsem ji na černobílých fotkách a přála jsem si zdědit její nádherně odzbrojující zvonkový úsměv.

A teď, život s otcem a podivná nemoc, která prostě přijde, všechno vezme a vůbec nezkoumá spravedlnost.

Za dva poslední roky ztratila to své nádherné světlo v zelných očích. Z nádherné kočky jí zbyla jen láska k těmto tvorům, když si je večer hladí, jako jediné své věrné společníky u lůžka.

Občas mívá takové melancholické stavy, když po otcově vzoru se rozhodne léčit alkoholem.

Naposledy jsem jí mixovala celá vejce včetně skořápek a tuto podivnou hmotu jsem pak zalévala rumem spolu s vaječným koňakem.

Cvakla si asi tak 30x a my s bráchou jsme si taky přišli na své. Vlastně jsem pro nás ulila pár doušků koňaku bez těch všech podivných přísad.

Celou noc pak hlasitě plakala, ani nevím, zda ze smutku nebo od bolestí.

Když o tom tak přemýšlím, už celé letošní léto mi chyběla její provoněná náruč na zahradě, když se svou pravidelností obcházela ovocné stromy a pochutnávala si na sladkých třešních, jež jsme jí s bratrem trhali z koruny.

Scházela mě její přítomnost na kmenech posekaných stromů natahaných z lesa k pile.

Hřála se na nich, jako had, když se vracela domů z práce. To sluneční teplo z ní ještě hodiny sálalo, jako z akumulačních kamen.

Mám strach ze smrti.

Jako by se kolem naší rodiny stále opakoval jeden a tentýž kruh. Babičku, máminu maminku, jsem nepoznala. Zemřela jí, když jí bylo 14 let, stejně, jako mně bude za chvíli. Nikdo ani neví, proč, možná taky na rakovinu, v té době to ještě nikdo nezjišťoval, snad jen Čapek ve své Bílé nemoci.

Skoro to vypadá, že ta nemoc je Božím trestem na nás všechny, kdo jsme nuceni na tomto světě žít.

Bere nám ty, koho máme rádi a nechává nás s těmi, jejichž aura nás odpuzuje.

Nerozumím té podivné Boží spravedlnosti.

Jak je možné, že Bůh naděluje všem úplně jinak? Nevěřím na prostý nikým nekontrolovaný osud, protože to by pak život nemohl být tak nešťastný.

Tolik smutku na jednu maminku, to přece nemůže být náhoda!?

Obývákem prostupuje rozjařený smích mého bratra, který se zájmem sleduje poťouchlé výstřelky Dejdara v Občanském fóru.

Je pár dnů po Sametové revoluci a nikdo z nás netuší, co nová doba sebou přinese.

Mí rodiče vůbec netušili, co se vlastně stalo a jen šeptání učitelů na chodbě, právě pár dnů po osudném listopadovém dni, vhánělo zvláštní mražení do těl nám, kdo jsme o životě a dění neměli v té době ani tušení.

Jaksi, byli jsme chráněni.

Často jsem slýchávala tátova zaujatá protivládní zapojení v hospodě, když si od něj postupně všichni odsedávali.

Mlel páté přes deváté, nerozuměli mu místní pivní političtí znalci, jak jsem se v tom měla vyznat já?

Vlastně, nevím o nikom z mých známých a blízkých, kdo by se v téhle oblasti vůbec orientoval.

Byli jsme součástí mnoha účelových paradoxů, být všude a nikde, účastnit se a vlastně se neúčastnit. Polovičatost, to bylo opatrnostní krédo mého dětství.

Děti katolíků byly předsedové pionýrských sborů, ředitelka naší školy chodila s roční pravidelností provádět nábory do místní komunistické strany, jen aby si splnila závazek, protože ty vesnické mezky stejně k ničemu ta krásná paní nepřinutila.

Chlapům na vesnici příliš nezáleží na budoucnosti jejich dětí. O jejich budoucnost se také nikdo nezajímal, tak ať se každý postará sám o sebe!

Drsná krajina, drsní lidé, kteří ale nakonec stejně vždy mažou chleba jen z jedné strany, i když to z počátku vypadá všelijak.