Trvá to snad milióny let

a každý den

připočítává další kus smutku.

Počítám nekonečné hodiny,

další dny žití

a snažím se

poslouchat,

dívat se,

spát - usínat do lepšího světa.

Snažím se

žít

a být jako ostatní

a každý druhý, co jde ulicí

má v očích starost,

má v očích obavu,

má v očích cosi

a vedle všech těch očí

jsou moje vyhaslé,

bez ničeho.

Pohledem do temna

nám všem chtějí říct,

že srdce se rozervalo na kusy

a duše bloudí mezi stíny

a chtěla by tam patřit,

stává se básní

zmatenou,

zapomenutou,

bez rýmu a bez příkras

a už i slova

se vytratily do ticha...

... konečně.