Jak sova letí nocí temná slova

a šepot mláďat tiché dravce zve

strach plíží se tu, obludně nás klová

kmentem se šatí. Zatím se nepohne.

Zmeškal nás vlak a roztál horský sníh

zmateně slepec slídí, hledá klíč

za horou buší čerti suší na koních

krok nám teď vázne, dech je pryč.

Jsme potem zvlhlí téměř dostiženi

někdo nám dvéře otevře do loží

kde útěk v náručí se divě mění

na pouhý pohled šat svůj odloží.

Je přízrak pryč, ač dosud zvenčí číhá

chci v skrytu obnažen nehlučně dýchat zde

veďte mne jemně, kde prchá věcí tíha

ať sváže úžas nás, kam tryskem vášeň jde.

Když dvoří se jí, ve tmě oči hoří

posměšně vázne špit a padá košilka

převelcí brouci, osminozí tvoři

poslepu zvážní sten přivírá a lká

za závoj skrývá dušné zalačnění

a ránem tisíc zhojí starých ran

tu ještě objímá a v uzardění