|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Na síti najdeš vše...
Autor: risik (Občasný) - publikováno 29.3.2006 (18:03:40)
|
|  |
„Na síti, tam dneska najdeš úplně všechno!“ řekl mi Jarda a hned pokračoval:
„Na co mít knihovnu, aby ti zabírala půl bytu, když na internetu jsou i oskenované staré a vzácné tisky. Nač mít doma katalogy, telefonní seznamy, proč kupovat noviny. Máš to všechno, na jednom místě. A ještě mnohem víc. Chceš se vzdělávat? No můžeš. Nebo máš raději nízkou a dekadentní zábavu? I to tam najdeš. Chceš se seznámit? No prosím. Na inzeráty v novinách už stejně nikdo neodpovídá. Určitě je podávají sami redaktoři, aby je netiskli s prázdnými místy...“
Mluvil jako dealer nějaké velké společnosti, která připojení prodávala.
Navíc, když nebudeš jenom kupovat denně noviny, tak ještě za měsíc ušetříš.
„Tři stovky, to si přece může dovolit každý.“
Cítil jsem se před ním hodně hloupě. Skoro šest let již uplynulo z nového tisíciletí a já doma neměl ani počítač. Nepotřeboval jsem ho. Nač taky, když pracuji jako lesní dělník? Pár řetězů do pily, to ano. Taky hrst zapalovacích svíček, pilníky, i s vedením pro broušení a nářadí na „rozborky a sborky pily". Taky sekery, klíny, řetězy a lana, to všechno by se doma našlo. Ze všech elektronických nesmyslů poslední doby, potom ještě tak nějaké to rádio s CD a televize. Video, no a tím výčet končí. Nač bych měl doma počítač, když ho na nic nepotřebuji? Ale Jarda byl jiného názoru. Možná to bylo tím, že spolu kamarádíme tak dlouho, ale hlavně si myslím, že za ten starý krám by mu nikdo jiný na dlaň tolik peněz nedal. No ale nakonec, po tom jak mi výhody internetu vychvaloval, docela jsem se těšil.
Telecom? Ten dnes dělá nemožné ihned a zázraky na počkání. Jakmile jsem podepsal smlouvu po tom, co úřednice na přepážce ověřila „dostupnost služby“, jak říkala, hodila mi do dlaní krabičku s modemem, řka, že je uvnitř návod v češtině, takže to zvládne i malé dítě.
Doma marně pořád zkoumám kabely. Tedy, ne že bych byl takový „tupoun“, abych nepoznal, kam konektory zasunout. Vše je vyvíjeno pro nevzdělané Američany, tedy blbovzdorně nezaměnitelné. Problém je jinde. Je to připojené, led diody blikají či svítí, ale to je vše. Něco to po mě chce a monitor vyhazuje hlášku „Hardware byl nainstalován, ale zřejmě nebude pracovat správně“. Asi jsem hodně vzdálen i tomu dítěti. Protože jediné co umím, je počítač zapnout a vypnout. Párkrát to bez úspěchu zkusím a potom a zavolám Jardu.
Přijel za chviličku a bez pozdravu se hrnul k monitoru.
„No to je jasné, to se musí nainstalovat. ADSL neběží hned.“
„A proč to tedy nazývají samoinstalačním balíčem?“ foukám si hned svou bolístku na poraněné ješitnosti.
„Za pár týdnů ti bude připadat samoinstalační. Proti jiným věcem, neboj. A dej mi tu smlouvu, jsou tam tvoje přihlašovací údaje.“
Podal jsem mu ten list papíru.
„No vidíš a je to!“
Řekl po několika sekundách, co mi vytrhl smlouvu z ruky. Obrazovka monitoru zářila různobarevností nějakého vyhledávače.
„Tak tady si napíšeš, co chceš najít, ono ti to něco najde. Přeju hodně štěstí. Musím domů. Klára řvala jako tur, že jsem k tobě šel.“
A zmizel. Osaměl jsem s tím komunikačním médiem a nevěděl pořádně co dál.
Zkusil jsem napsat pár slov, jako počasí, sport. Zkouknul i pár stránek, ale začalo mě to nudit. Tak koukám na nějaké hry. Ty se mi líbí, ale říkám si, když je tu toho tolik, tak přece nezkysnu na blbých hrách a žene mě to dál. Sex, tam se zdržím dost dlouho. Jsem dlouho rozvedený, tak asi proto. A potom zkusím srandu, humor.
„Internetové stránky zesnulých.“ To vypadá docela dost morbidně na to, aby to mohlo uspokojit moje primitivní libido a můj nízký smysl pro humor. Kliknu na to.
Stránka se otevře a je zpracovaná celá v jemných, černošedých odstínech.
„Chcete si popovídat se zesnulými? Zajímá vás jejich svět? Potom jste na správné adrese!“ skvěje se titulek napsaný krasopisným, bílým písmem, trošku rozmazaným, vypadá to, jako by nápis byl z mlhy.
„To je vono, to je vono, to je správná recese,“ zaplesá moje srdce. A protože si všimnu tlačítka „nastavit stránku jako domovskou.“ Stisknu ho a je mi jasné kde budu trávit nejvíc času. Dneska ale stačí, musím se na to vyspat, jinak budu za pilou vlát jako fábor.
Stmívá se už docela brzy, tak mám více času zalézt si k počítači. Ještě musím zatopit. Počkám, až plameny začnou olizovat dlouhá polena z bukového dřeva. Potom si v klidu zalezu před monitor. Slyším praskat dřevo v kotli a radiátory začínají do místnosti házet první přívaly tepla. Ne, že by už uvnitř bylo tak teplo, ale sundávám svetr. Snad mě i zahřívá to praskání dřeva. Připadám si jako obroditel.
Stránka je načtená hned. Konečně ji můžu důkladně prostudovat. Člověk by řekl, že taková šedobílá záležitost bude pěkně nudná a fádní, ale opak byl pravdou. Fascinovaně jsem jí roloval nahoru a dolů.
Zaujalo mě tlačítko „on line přítomni“ Rozklikl jsem ho a viděl jmenný seznam. Byl řazen abecedně a velmi dlouhý. Rozhodně ho nebudu číst celý. Ale přelétnu jména. Robert Jarolím – tak se jmenoval bratranec. Zabil se loni, chvátal za rodinou z podnikové oslavy a jak už to tak bývá, nedojel. Může to být jenom shoda jmen, ale proč to nezkusit?
Jenže mi místo toho naběhne okýnko s upozorněním „Nejste zaregistrován. Vstup povolen pouze zaregistrovaným uživatelům. Zaregistrujte se a na obrazovce se načte formulář. Mám strach. Pořád slyším Jardu, jak mi říká, čím méně toho o sobě sdělíš, tím lépe. Zkusím třeba napsat falešné údaje. Ale když se snažím vypsat do kolonky smyšlené příjmení, přepíše se, za mé identické a vyskočí malá tabulka „nelži.“
Klávesnice se ani nedotknu, přes to se sama doplňují písmena a běhá mi mráz po zádech. Datum narození, bydliště, jméno, všechny doplňující údaje. Ještě, že nemám připojeny reproduktory. Určitě by z nich vycházel škaredý a zlý smích, drzý výsměch. K vyplnění zůstanou pouze dvě kolonky.
1.Dáváte přednost pohřbu do země či zpopelnění?
2.Přejete si, aby se smutečního obřadu zúčastnili vaši blízcí? Pokud odpovíte ano, uveďte jména a adresy.
Za normálních okolností by mě to fakt pobavilo. Mám rád právě takový černý humor, ale teď mi prudce tepalo srdce a tajil se mi dech. Každopádně, vzhledem ke všemu o mě, co se vypsalo jaksi samo, tak je pro mě snadné sdělit systému názor na tyto dvě maličkosti. Horší je, že vlastně ani nevím, jestli chci být pohřbený do země či zpopelněn, protože jsem o tom neuvažoval. Mám jasno jenom v tom, že nikoho z těch hyen, jenž se budou, jakmile zavřu oči, hádat i o to málo, co po mě zůstalo, na pohřbu nechci. Když chtěli moje věci, ať si počkají, nebo ať vynaloží trošku důvtipu, alespoň tolik, aby si zjistili, že tu nejsem.
Po odeslání těchto posledních údajů se zobrazí hláška. „Nyní jste se stal registrovaným uživatelem, blahopřejeme.“
„Ahoj Ríšo!“ objeví se vyzývavý nápis v chatovém okně, vedle něhož je malá fotografie – ano, je to Robert.
„Vítám tě. Chceš si pokecat?“
Nemám na to nervy. Rychle to všechno pozavírám a vypnu počítač. Jsem sice samotář, to ano, ale dnes večer potřebuji být mezi lidmi.
„A! Pan Internet přišel! Natoč mu pivo! Pan virtual!“
Sedl jsem si k tomu povykavci a pozdravil ho.
„Co se děje? Někde se ti zlomil signál, že jsi se šel bavit do hospody?“
Nepřestává rýpat.
„Jo, veverka mi přehryzla kabel, svině! Zejtra bude na smetaně. Nechceš přijít na lesního králíka?“ usazuji ho.
Moc lidí tu není. Ale přesto to stačí na několik piv zazděných panáky, abych vyplavil ze srdce i mozku všechny nepříjemné pocity. Když se loučíme, hučí to sálem jako včelín. Je mi dobře. Cítím se apatický, cítím se úplně fajn, osvobozený. Čistý! Venku je zima, přituhlo a já to cítím přes svůj stav. Těším se do tepla domova, ale to mám dobrých patnáct minut svižné chůze.
Zpívám si, a ani mi nepřijde divné, kolik je v obýváku světla. Až když se svléknu, tak mi dojde, že obrazovka monitoru do prostoru září svým mihotavým světlem.
„Do prdele určitě jsem to vypínal! Vždyť si pamatuju, že jsem to vypínal!“
Ale přesto, sednu do křesla za klávesnici a snažím se zaostřit na písmenka na obrazovce. Po všem vypitém to není vůbec jednoduché.
„To od tebe není hezké! Kašlat na rodinu. Nejdřív si mě vybereš a potom na mě kašleš!“
Koktám polohlasně: „Promiň Roberte, ale nějak toho na mě bylo moc. Musel jsem mezi lidi!“
Datluji a myslím, že je to samý překlep.
„Taky bych potřeboval mezi lidi. Ale nemůžu. Jsem už přes rok mrtvý! Zapoměls?“
A pod textem se objeví rozesmátý „smajlík“. Má tvar rozesmáté lebky.
Zírám dlouho na ten řádek písma a nevím co odpovědět. Jsem střízliv, jako bych snad nikdy nic nepil.
„No tak co je? Umřel už jsi strachy?!“
Vytančí písmenka nápis a jako tečka nakonec vyskočí animovaná postavička smrtky. Seká kolem sebe divoce kosou.
„Promiň, jsem tu a asi jsem na chvilku usnul. Byl jsem na pivu a nejsem úplně střízliv.“
Píšu mu. Zdá se, že uvěřil.
„No dobrá. Taky bych si dal pivo, ale nemůžu!“
A větičku opět uzavírá smrtka, tentokrát do sebe klopící půllitr pěnivého moku, který vzápětí protéká mezižeberními otvory ven.
„Je mi to líto! Rád bych ti nějaké poslal, kdyby to šlo. Nebo tě na něj pozval...“
„Já vím.“ objeví se mi, ani mě to nenechá dopsat.
„Vždycky jsi byl hodný. Co vaši?“
Popravdě mu musím napsat, že vlastně nevím. Že jsem se před pár lety rozvedl a odstěhoval se sem na vysočinu, do míst, kde lišky dávají dobrou noc? Že, ač za to rodiče nemohou, tak domů častěji než jednou, dvakrát za rok nejedu? Neudělali mi nic, ale nějak nemůžu vidět ani svoje rodné město. Všechno mi tam připomíná ten nepovedený vztah, to, nač jsem nejvíc vsázel a nejvíc snad byt, kde jsem vyrůstal.“
„Jsem poslední dobou dost osamělý. Moc domů nejezdím, jsem vlastně nejraději sám a tady.“
Napíši a Robert hned odpovídá.
„Rozumím ti. Zkoušel jsi už naši soutěž? Jsou tam dobré ceny. Možná se ti to na první pohled nebude líbit, ale když si uvědomíš, co dneska pohřební služby stojí. Každopádně přijdeš na jiné myšlenky.
Zkusím kliknout na tlačítko s lakonickým nápisem „soutěž“.
Projdu to celé a zdá se mi, že to není vůbec špatně udělané. I když, hlavní cena, luxusní rakev z leštěného dubového dřeva se sametovým polstrováním v ceně 66000 Kč nevím, co bych si s ní počal.
„Vaše odpovědi byly uloženy do databáze a po zpracování budete zařazen mezi ostatní soutěžící," upozornil mě ještě monitor. Potom to odpojím, vypnu a jsem rád, že vše vypnuté i zůstává. Už se snad ani nebojím, ani z toho nemám divný pocit. Je už mi o moc lépe. Asi si začínám zvykat. Něco na tom bude, že si člověk zvykne i na šibenici.
Ráno se cítím o dost lépe. V mozku vítězí racionalita, myslím si, našel i zdůvodnění, jak to vše mohlo být, dovedu si logicky vysvětlit, proč jsem přesvědčený, že jsem počítač vypnul, i když se tak nestalo. Kdysi jsem četl i psychologické studie zabývající se tím, jak lze manipulovat s druhými lidmi. Myslím se tam psalo, že základ úspěchu je právě v tom, aby člověk dokázal odhadnout co chtějí ti druzí slyšet a říkat jim to s dovětky a právě ty dovětky, že jsou nesmírně důležité, protože jimi potom lze manipulovat i obrovskou skupinou. Nikdy mi to sice nešlo, asi nedovedu odhadnout co ti druzí chtějí slyšet, ale myslím si, že na podobném principu byl založen i celý veb zesnulých. Nějaký dobrý psycholog si zřejmě experimentálně otevřel takový projekt a studuje na tom svoje schopnosti. To vysvětlení mě zcela uspokojuje, a tak si z pilou v ruce dokonce pohvizduji. Dlouho jsem se necítil tak dobře. To asi to pivo a několik štamprlat dokonale vyčistilo vše špatné a zlé z mých myšlenkových obvodů i mého těla.
K večeru. Když mě skříňová Avie patřící místním lesům vyhodí u domu, stojí před brankou žlutá dodávka firmy DHL. Mladík nakukuje do oken, cloní si rukama oči a bezradně krčí rameny.
„Hledáte někoho?!“
Ozvu se rázně, protože mi připadají spíš jako zloději, než jako pracovníci celosvětového zasilatelství.
„Hledáme Richarda Klímu. Máme tu pro něj dodávku do vlastních rukou, ale už tu čekáme skoro dvě hodiny. Někdy není jednoduché dopravovat zásilky do rukou adresáta. Zvláště když adresát kašle na komunikační média.“
„Váš čas se právě naplnil,“ odpovídám.
„Já jsem Richard Klíma.“
Ten, který koukal do mých oken, si viditelně oddechl a překotně začal:
„Měli vám volat a odeslat SMS.“
Rychle sáhnu do kapsy pro mobil a vidím skutečně doručenou SMS.
„Omlouvám se, ale pracuji s pilou v lese, neslyšel jsem to. Ale nic jsem si neobjednal, tak vám nic platit nebudu,“ dodávám rychle.
„Všechno je placené. Jen mi řekněte, kam vám to máme složit.“
A otevřou zadní dveře dodávky. Vidím rakev. Sice obloženou polystyrény a omotanou množstvím igelitové fólie, ale rakev. Zatmělo se mi před očima. Já jsem snad tu hlavní cenu opravdu vyhrál!“
Člověk mívá radost, když něco vyhraje. Ale tento pocit u mě pro tentokrát abstinoval.
Otevřu dveře a nanaviguji je do obýváku.
Jakmile dodávka zmizela, smutně zírám na svůj nový „díl nábytku“. Ne, že bych měl doma luxus. Většina věcí čekala ve stodolách po vesnici na spálení a lidé mi je věnovali, když jsem přijel. Vlastně rakev bylo to nejhonosnější, co za mého pobytu obývák viděl. I když si slibuji, že si jí nevšimnu, tak mě přemůže zvědavost. Rozbalím ji. Odnesu všechny polystyrény a fólie do kotelny. Když se vrátím, musím pohladit to kvalitní a masivní leštěné dřevo. Musím uznat, že tvar, provedení, všechno je dokonalé. Otevřu ji a a měkkost rudého sametu mě přímo vábí. I když mi to nepřipadá jako dobrý nápad, chci si zkusit lehnout dovnitř. Ale nejdřív se přece musím osprchovat. Jsem zpocený a byla by škoda nějak poznamenat a poskvrnit polstrování. Jako bych to snad ani nebyl já, jako by mě něco ovládalo.
Najdu ve skříni čistou bílou košili a taky společenské tmavé kalhoty. Doufám, že je na sebe obleču, protože jsem za poslední čas trošku přibral. Dlouho jsem je nepotřeboval. Mohl bych si klidně vzít třeba čisté tepláky, já vím, ale cokoliv jiného než košile a kalhoty by mi připadalo jako znesvěcení.
Polstrování je měkoučké a pohodlné. To by byla postel, napadne mě. Snad nikdy jsem neležel tak pohodlně. Jenom je to úzké, člověk by si musel zvyknout spát z rukama podél těla.
Zkusím jenom na chviličku přiklopit víko. Docela mě to baví, Nevím proč mi připadá zábavné ležet v rakvi ve svém obýváku. Jenomže jakmile víko zaklaplo, tak se ozvalo drobné zasyčení. Lekl jsem se. Co lekl, polil mě ledový pot. Hned tlačím do víka, ale marně. Drží, jako by ho někdo přibil. Ozve se hudba. Lehce, tlumeně a těsně před mýma očima se rozzáří malý LCD monitor. Nevšiml jsem si ho předtím, když byla rakev otevřená.
„Ahoj Richarde. Zdraví tě Robert. Tak už jsi skoro mezi námi. Za chviličku usneš a potom budeš dalším jménem na naší stránce, dalším stínem. Vítám tě a doufám, že se ti mezi námi bude líbit. Nemusíš se bát, žádná bolest nebude, nic, jenom spánek.“
Chvilku se ještě pokouším tlačit na víko a snad se nedokážu ani rozzuřit. Jsem apatický a zavírají se mi oči.
|
|
|
