Věci, bez kterých nedokážeme být, lidi, bez kterých nemůžeme žít, mosty, po kterých neumíme přejít. Co nám v tom brání? Strach? Z čeho? Snad z pádu. Z pocitu zklamání, sebesama, okolí. Jsi na dně. Není tu nikdo, kdo by tě zvedl? Pomož si sám.

      Vstaň a na nikoho se nespoléhej. Buď sama sebou. Život žiješ ty sama za sebe, to ty sleduješ jak na podzim padá listí, jak kvetou pampelišky. Jen ty. Nikdo za tebe nic neudělá.   Je to jen na tobě. Včetně stavění mostů. Mostů, po kterých budeš chodit ty. Ale jaký zvolíš způsob při jeho budování? Co je nejdůležitější? Že by místo? Opravdu ti záleží na tom, kde bude? A chceš to proč? Pro potěšení ostatních, či pro sebe? Nejhlavnější není místo, ani tvar, barva, či velikost. Je to něco, co ho bude držet pohromadě. Chceš přece aby vydržel?   Nebo ti nevadí, když zase spadneš? Chceš riskovat? A zvedneš se znova? Nejdříve by jsi   si měl uvědomit, jaký pro něj vytvoříš základ. Na čem postavíš základy. První kroky. 
První něco. První hra. První tah. Bolest, štěstí, zkušenosti. Naděje, trpělivost. Smysl. Společnost, soužití. Rozhodnutí. Samota nebo partnerství? Přecházet po mostě života sám nebo s někým? S kýmkoli. S člověkem tebou vybraným. Být šťastný. Mít radost. Pak už nezáleží na stabilitě mostu. Jako takové. Ale na takové, která nejde vidět. Ta, která je mezi vámi. stále. Pořád. Oboustranná. Pevná a nedotčená vnějším vlivem lidí závidící si i korunu v kapse. Toužící celý tak tvrdě vybudovaný most rozbít. Zničit to, co bylo tak těžké získat. Dokážeš tomu odolat? A dokáže to i ten, kdo s tebou jde tím prostorem života? Jsi si jistý? Vybral jsi si správně? Zvolil jsi tu pravou cestu? Nemáš pochybnosti? Ano. Máš. Má je každý. Všichni. Není nikdo, kdo by je neměl. Kdo by neměl strach o svá těžce vydřená postavení, o svou úctu, autoritu. Že ne? Myslíš, že jsi jediný člověk na této zemi, který litoval svého rozhodnutí a který udělal ve svém životě chybu? Tak na to zapomeň.    Prostě a jednoduše. Jen tak. Z ničeho nic. Jsi tu ty. Tady. Dnes. Už to nevrátíš. Už nedokážeš postavit něco, co nejde ani vrátit. Začni znova. Seber se. Zvedni ten svůj tlustej zadek a dělej něco. Cokoli. Jen se nelituj. Co z toho máš? Nic. Jen zkus zvolit jinou cestu. Třeba tu, o které jsi dříve nevěděl. Ale teď víš, že tu je. Vytvořil jsi si ji totiž sám. Najdi si malý potůček a dej přes něj třeba jen desku. Uvidíš, že se po něm na druhou stranu dostaneš také. Raději méně než více. Lépe málo a mít, než hodně a pak ztratit. Spousta zlomenin je z pádu.   Z dopadu na tvrdou zem. Z velké výšky. 
Proto nestavím mosty. Stačí mi lávka. I docela malá. Na druhou stranu se dostanu také. Stejně tak jako vy. Vy, kdo chcete hodně a dáváte málo. Nemáte už sílu na to, aby jste se dívali kolem. Vidíte jen sebe. A svůj most. Jen abych ho měl já největší. A nejlepší. Jen já, já. 
Stejně vám zase spadne. Tak jako vždy. Ale jednou se z té země, ze dna jámy života, reality, nezvednete. Už tu nebude nikdo, kdo přešel po lávce, bezpečně, už vám nepomůže.  

On má taky své cíle. Jen si za nimi jde tou správnou cestou. Cestou osudu.