Heinrich Fauste sebou trhnul, neboť z přilehlé ulice k němu dolehlo skřípání kol a houkání policejního majáku. Vyskočil z křesla, zahodil noviny a běžel se podívat k oknu. Skrze krajkovou záclonu spatřil před svou vilou dvě armádní dodávky, ze kterých kvapně vyskakovali vojáci.  Téměř současně se ozvalo naléhavé drnčení domovního zvonku. „Co po mně proboha můžou chtít?“ problesklo mu hlavou. Rychle. Sprintem vyběhl do prvního patra a rozrazil dveře na balkón.  Výhružné přerušované zvonění doprovázené bušením. Vzpamatoval se a přibouchl za sebou balkónové dveře. Vylezl na zábradlí rámující prostor terasy u jeho rozhraní se zdí domu, přidržovav se jí chvějícíma rukama. Krátké úpění brutálně vyrážených domovních dveří, spustil se alarm. Vyskočil. Dlaněmi se mu podařilo zachytit plechový okap, který lemoval okraj střechy. Přitáhl se, přehodil přes okap nohu a vyškrábal se nahoru. „Rychle, dělejte, najděte ho, někde tady musí být!“ zaslechl skrze houkání poplašného zařízení chraplavý hlas. Asi deset vojáků, jak odhadoval, začalo pročesávat jeho vilu. Slyšel padání všemožných věcí, zvuky rozbitého skla, praskání dveří, které zřejmě vojáci považovali za jednodušší vyrazit, než otevřít. Měli naspěch. „Co tady chtějí?“ zeptal se podruhé sám sebe Fauste. „Ten člověk je pro nás strašně důležitý, rychle, máme poslední minutu, pak padáme.“ pronikl k Faustemu opět onen nakřápnutý velitelský baryton. K smrti vyděšený si lehnul na břicho a nakukoval přes konec střechy na terasu. Vyběhl na ní voják se samopalem. Rychle se rozhlížel okolo sebe. Před sebe, doprava, doleva - v tu chvíli si Fauste uvědomil, který další směr bude následovat, převalil se a strhnul hlavu za okraj střechy.

     „Viděl mě?“ Tato otázka se mu zdála být rozhodující pro jeho další bytí či nebytí, neboť Fauste nepochyboval, že mu v tuto chvíli jde o život. Asi deset vteřin trnul v panickém strachu.  „Viděl mě?“ Bál se, že by ho voják mohl zaslechnout tlukot jeho srdce. Pociťoval hrůzu štvané zvěře. Jeho tělo bylo stažené v křeči a Fauste se nemohl ani hnout. Zato jeho mozek pracoval na plné obrátky. Faustemu se začaly před očima míhat nejrůznější vzpomínky. Celý život se od narození po současnost se mu promítl během chvilinky, jak se to stává umírajícím na operačních sálech.

     Šel poprvé do školy. Učil se plavat. Jeho maminka otevřela oznámení, přijmuli na prestižní univerzitu. Políbil svou první velkou lásku. Radoval ze svého prvního důležitého objevu. Viděl svého otce umírat na rakovinu. Kráčel po červeném koberci slávy pro Nobelovu cenu. Vzápětí ležel bezvládně na zemi s ranou v zádech a díval se, jak od něho ochranka táhne starce, který se ho pokusil zabít. Proč? Uviděl laboratoř armádního výzkumu atomové fyziky. Slyšel vítězoslavný křik své prvorozené dcerky. Připíjel si šampaňským na nejpřevratnější fyzikální objev od teorie relativity.

„Nemáme čas, za chvíli tu budou, musíme zpátky, nechte to bejt, zpátky, slyšíte? Vraťte se! Kašlem na to.“ Hlas velitele mu byl jako osvobozující verdikt pro hrdelního zločince. Celé jeho tělo projela těžká malátnost. Nenašli ho.

     Fauste se odsunul trochu dál od okraje střechy a sedl si. Jeho mysl si stále ještě přehrávala vzpomínky z dětství. Přinutil neposlušnou ruku prohledat kapsy kalhot. Našel cigarety i zapalovač. Když se mu podařilo napočtvrté cigaretu zapálit, napětí v jeho duši povolilo. Chtěl se přimět k rozumnému uvažování, dopátrat se, co po něm chtěli vojáci a rozhodnout se, co bude teď dělat, ale nutkavou silou se mu stále vracela do mozku vzpomínka: Silou zneškodněný stařec s nožem máčeným ve Fausteho krvi. „Proč? Proč se mě tehdy ten stařec pokusil zabít?“ Snažil se myslet na něco jiného, ale ta otázka se stále vracela, jako by odpověď na ní byla rozřešením všech otázek, které si kdy během svého života položil. „Proč?“ Celá ta situace se mu začala znovu přehrávat před očima...

     „Nobelovu cenu za fyziku v tomto roce získává pan Heinrich Fauste za svůj objev...“ Vstal a kráčel středem obrovského sálu směrem k pódiu za ohlušujícího potlesku. Byla v něm malá dušička, tou dobou mu bylo teprve devatenáct let. Ukázal se být největším fyzikálním talentem století a noviny o něm psaly jako o druhém Einsteinovi. Byl velkým příslibem pro celý budoucí vývoj atomové fyziky. Nyní si šel pro Nobelovu cenu. Když se nacházel asi patnáct metrů od jeviště, srazila ho k zemi rána do zad. Až později se dozvěděl následující; z davu lidí zničehonic vyběhl stařec, asi sedmdesátiletý, a zasadil mu zezadu ránu obrovským nožem. Lidé se okolo něho shlukli a starce od něj odtrhli. Svědkové tvrdili, že onen stařec byl silně vzrušený, jakoby v extázi nebo pod vlivem drog, a měl tehdy na svůj pokročilý věk neuvěřitelnou sílu. Fauste si dobře pamatoval, jak starce táhli pryč, a on na něj cosi volal. Co? To si v tuto chvíli nemohl vybavit, vzpomínal si jen, že to bylo něco jako klatba nebo prokletí. Jistě však odpověď na tu dotěrnou otázku; proč ho chtěl zavraždit? Při vyšetřování se ukázalo, že stařec byl členem jakési sekty. Byl přesvědčený, že se pokusil o správnou a bohulibou věc, a neprojevil nad svým činem žádnou lítost. Dostal deset let. „Deset let!“ Fausteho zamrazilo. Ve vězení zemřel. Faustemu starce začínalo být líto. Zřejmě to byl blázen. „Pokusil se mě zabít,“ připomněl si vzápětí. Přesto stále staříka litoval, jako by ani sám nebyl přesvědčený, že stařík se něčím provinil, když se ho pokusil zprovodit ze světa.

     Fauste si mohutně potáhl z cigarety a vyfouknul tři pravidelné kroužky dýmu. Proč ho proboha chtěl ten stařík zabít? Stále nechápal. „Celý život, už od malička jsem se věnoval vědě.“ říkal si. „Prahnul jsem po poznání. A není snad touha po vědění tou nejušlechtilejší  ze všech tužeb, které člověk může mít? Nestaral jsem se o ostatní věci, kterých si obyčejní lidé tolik považují. Nikomu jsem nekradl jeho peníze, nesahal jsem lidem na jejich zájmy, dával jsem si pozor, abych nikomu nekřivdil a neubližoval, byť jen nepřímo, pouze jsem s pokorou zkoumal svět okolo sebe. Věda byla mým životním posláním. Toužil jsem být velkým vědcem, moudrým, vznešeným a váženým mužem. Copak jsem tím mohl někomu ublížit?“ přemítal. „Jak by mě mohl někdo nenávidět? Proč by mě zabíjel? Za co mě proklínal?“ Matně se mu začala vybavovat slova, která za ním odzbrojený stařík křičel. „Všechny nás prodáš, Jidáši.“ ozývalo se mu v hlavě. Snad to bylo ono, ale Fauste si tím nebyl úplně jist. Koneckonců proč by za ním stařík volal právě to? Koho by měl prodávat? Peněz, toho lákadla ďáblova, si přeci nikdy nevážil.

     Protřel si oči a odfrknul si, slunce nelítostně pražilo do střechy. Fauste si připadal jako klobása na grilu. Cítil, jak se působením horké střechy rozkmitávají atomy jeho kůže, stávají se rychlejšími a rychlejšími a jemu je stále tepleji. „Jistě,“ usmál se pro sebe, „když se atomy zahřívají, zvyšuje se jejich energie. Když se ale atom rozbije, uvolní se tolik energie, že by mohla rozsvítit světla po celém New Yorku. Energie je všude ve světě plno, jde jen o to umět ji využít. Dnes se energie získává především spalováním, velmi neefektivním způsobem. Elektrárny na uhlí vypouští do vzduchu spoustu svinstva a jejich výkon je žalostně malý. Pravda, jsou pokusy získávat energii štěpením atomu, ovšem dnešní atomové elektrárny získávají jen mizivé procento z energie v atomu obsažené. Ale to vše bude temnou minulostí, neboť díky objevu, jejž jsem učinil před měsícem, bude stačit jediná atomová elektrárna pro celý svět.“ Projela jím nepřestavitelná slast člověka hledajícího a nacházejícího. On vymyslel postup, jak získat téměř všechnu energii z rozbitého atomu. Lidstvo bude mít energie, kolik bude chtít. „Profesor Heinrich Fauste svým objevem započal novou etapu lidského vývoje,“ řekl si nahlas a vychutnával si každé jednotlivé písmenko té věty.

     Náhle Fausteho přepadlo zklamání. Nemohl pochopit, proč se vláda rozhodla jeho nedávný objev místo okamžitého zužitkování přísně utajit. Místo aby začala okamžitě stavět nejvýkonnější elektrárnu na světě, uvalila na jeho projekt přísné informační embargo. Byl tím rozhořčen, ale co mohl dělat? Vláda platila všechny jeho experimenty a výzkumy a měla právo si s výsledky jeho práce nakládat, jak uznala za vhodné. Vzpomněl si, jak byl šťastný, když dostal nabídku pracovat pro vládu. Zatelefonovali mu a domluvili si s ním schůzku. Sešel se s vládním vyjednavačem v luxusním hotelu. Byl to obtloustlý muž s nakroucenými kníry a kočičími pohyby. Seděl naproti Faustemu a předl svýma tučnýma rukama položenýma na stole. Jeho černé oči s zažloutlým bělmem uhrančivě a zároveň spiklenecky hleděly na Fausteho. Řekl Faustemu: „Příteli, můžete si vybrat. Buď budete pracovat pro nás, my vám dáme k dispozici prostředky, o nichž se vám ani nesnilo a vy budete moci provádět ty nejnákladnější pokusy, na které vaši kolegové ani nepomýšlí. Formulujete nové zákony, kterým dají vaše jméno a bude se o vás psát ve školních čítankách.“ Odmlčel se aby nabral dech. „Nebo půjdete dělat pro někoho jiného. Nebudete moci provést klíčové pokusy, protože vám je nikdo nezaplatí. Umřete s hlavou plnou geniálních a nezužitkovaných nápadů. Jako byste na světě ani nebyl, nikdo po vás ani nevzdychne. Zbyde z vás jen hrstka prachu.“ Fauste váhal. „Copak to není hřích, nechat váš vyjímečný mozek zetlít, aniž by přinesl lidstvu nějaký užitek? Chcete lidstvo připravit o nové objevy, jež byste nemohl učinit, kvůli tak mizerné, nedůležité a nicotné překážce, jakou je nedostatek peněz? Vždyť to by byl zločin na celém lidstvu!“ Konečně přikývl. Vládní agent mu podal červenou propisku a arch papíru. Fauste na něj bezmyšlenkovitě naškrábal svůj podpis. Tak začal pracovat pro vládu, započal svou úspěšnou cestu za věděním.

     „Ale čert vem elektrárnu,“ řekl si. „Bádal jsem a objevil, toužil jsem po poznání, jako opravdový vědec, a toho se mi dostalo.“

     Z přemýšlení ho vytrhl zvuk startujících letadel z nedalekého letiště. Byly to samé stíhačky. „Proč vzlétají bojové letouny? A tak rychle za sebou? Mohlo jich být tak třicet. Co se sakra děje? Napadl nás někdo? Teroristický útok?“ Jakoby v odpověď se z rozhlasu začalo šířit varování: „Vyzýváme všechny obyvatele aby se schovali do sklepů, kdokoliv tak neučiní, vystavuje se nebezpečí. Opakuji,...“ Spustily se sirény. Všeobecný poplach, lidé zmateně pobíhali po ulici sem a tam. Fauste se konečně vzchopil, seskočil ze střechy a utíkal se schovat do sklepa. „Tak co se sakra děje?“

     Energie je všude kolem nás plno, jde jen o to vědět jak ji využít. Člověk, který umí s energií zacházet, má neomezené možnosti, může si vyplnit všechna přání. Kdo zná tajemství zacházení s atomovou energií, je pánem světa. Fauste odhalil některým lidem tajemství atomu a tito nyní chtěli vládnout. Vláda jistě počítala s tím, že po spadnutí jedné či dvou nových bomb, třicetkrát ničivějších než ty, jenž dopadly na Hirošimu a Nagasaki, ostatní státy rychle kapitulují. Zřejmě se tak nestalo. Poslali pro Fausteho záchranný tým, chtěli ho rychle dostat do bezpečí, jelikož byl osobou mimořádného významu. Fauste se schoval před lidmi, kteří ho přišli zachránit. „Zatraceně,“ zaklel. Pitomci, vždyť ti mocichtiví pitomci zničí celý svět. Ti idioti, kteří zneužili jeho objevy. Pocítil odpor ke všemu lidskému. Lidská touha po moci zahubí Zemi.

     Bezradně párkrát prošel místností sem a tam.

Není to touha po moci, která nás zahubí. Touha po vědění, vědění za každou cenu, znalost bez zodpovědnosti, sirka v dětských rukou.

Pohled mu padl na prádelní šňůru...

Kdo dal dětem do rukou sirky?

...zvedl ji a jeden konec přehodil přes trám,...

Ten stařec to předvídal.

...udělal na provaze uzel,...

„Všechny nás upíšeš ďáblu, Fauste!” volal bezmocně, když ho od něj táhli zpět.

...stoupnul si na židli,...

Po smrti se prý duše zrodí v jiném těle.

...protáhl krk smyčkou,...

Jeho červený podpis na smlouvě.

...co bude po Tom?