VODNÍKJ

„Вот классик!“   

                                - Chochol O’Dostoi

Kapitola I.

Bylo téměř osm hodin večer, když se J probudil po dlouhém spánku. Necítil se nikterak svěže. Zřejmě by znovu usnul. Ale naštěstí si, dříve než se jeho víka znovu zaklapla, uvědomil, že je čtvrtek. A ve čtvrtek co?  Ve čtvrtek se přece děvčata scházejí u vody. A u toho on nesměl v žádném případě chybět. Tyhle tradiční miniaturní sleziny měl moc rád. Vždy se něco zajímavého dozvěděl a dokonce se občas i zasmál.

      Radostně se protáhl, zaťal pěsti, napjal nesvaly a do lýtek mu jako blesk vjela křeč. Neměl jsem se tolik krmit jikrami, napadlo ho, zatímco řval bolestí. Čekal, až bolest ustane. Ploutve ho svrběly, malinké balónky na konečcích prstů se mu loupaly. Jsem tak vysušený. Kde jsou ty časy, kdy jsem býval celý slizký?

      Zkroušeně doplaval k nevelkému zrcátku, které měl v prádelníku. Zrcátko spadlo kdysi do vody spolu s majitelkou. Byla příliš soustředěná na kontrolování svého vzhledu, a tak nekoukala, kam šlape. Zrcátko klesalo tiše ke dnu a sličná panna se s křikem plácala na hladině. J připlaval, nabral ji a mrskl s ní do trávy. Křik ustal a on se konečně mohl nerušeně věnovat záhadnému předmětu. Poprvé se doopravdy viděl. Do té doby si nebyl jistý, zda skutečně je. Měnil se podle odrazů, záblesků vlnek, kol na hladině. Nikdy nebyl stejný. Vítr ho měnil. Místo očí měl jehličí. Listí mu zaplulo nos.

      To všechno bylo ale dávno pryč a J tedy doploutvil k prádelníku, ve kterém měl zrcátko. Prádelník kdysi spadl do vody úplně sám. Jakýsi povoz jel po cestě vedoucí kolem rybníka. Byl naložen různými stoly, židlemi a komodami. Zřejmě byl samořízen. Kočí ani průvodčí nebyli k zastižení. Zdálo se, jako by povoz jel záměrně neopatrně. Najednou zacouval, popojel, sjel z cesty, nadskočil, naklonil se… a do vody žuchl prádelník. Povoz zatroubil na rozloučenou a zase překotně pokračoval ve své fádní cestě. Šedá nuda - písek kamení štěrk.

      O tom však neměla být řeč. Tak tedy – jakmile J uviděl svůj obličej, rázem se mu zvedla nálada. Ať už byly jeho balónky jakkoli popraskané a ploutve svrbivé, jeho obličej zíral jako vždy: plešatá zelená hlava, hnědý úsměv, chomáče řas nad očima… Svlékl si fráček i vestičku, trenečky ponechal. Na trenečky manšestráčky, na manšestr sukénku. Na tělíčko košilenku, na košulku sáčko elegáčko. Spokojeně se zašklebil a vyplul. Ani sklínky s dušičkami nezkontroloval. Žádné neměl.

Kapitola II.

Byl rozrušen. Když připlul ke křovíčku, zjistil, že dívčí sedánek už začal:     

      Není mi jasné, proč ses rozhodla psát si deník. Vždyť v něm dáváš každému číst. To snad ani není deník, ne? Neměl by deník být jakási tajná zpověď? Zeptala se moudře Otálie Bezmužná, jistě nejchytřejší ze všech tří rokujících dívek. J se spokojeně uchechtl. Otálii měl nejradši. Ten její hlas, ty její moudré postřehy… Odpovědi se jí nedostalo. Veronička Náhodičková se totiž pustila do líčení svého strastiplného života: Včera jsem Ho zase potkala. Ale On mě neviděl. Šla jsem po ulici a najednou koukám - jde přede mnou. Holky, celá jsem se rozklepala. Koukala jsem si na ruku a ta  se celá třásla. Šly na mě mdloby, hnusně mi bylo. Ale krásně. Pak zahnul a já stála na rohu a hleděla za Ním ještě dlouho. Dokuď mě nevyrušila siréna. Veronička se s povzdechem odmlčela. Že ty si s ním furt nedáš pokoj, kašli na něj. Zalov v jiných vodách. To řekla Teda Vykradená.

      Co záleží na jménech? Byly tři a rozuměly si. Jejich jména byla asi tak podstatná jako to, že jedna měla pihaté lopatky, druhá blond oči a třetí brunátné palce u nohou. Každá si vedla svou. Někdy se jejich témata protnula. Občas si dokonce navzájem naslouchaly, ale o to nešlo. Důležité bylo vypovídat se. A k tomu byl klídek u rybníčku a lahvička vína ideální.

      Jednou se rozhodly zaplavat si. Nikde nikdo nebyl. Bylo pozdě večer, stmívalo se. Několikrát se přesvědčily, že je ošacení důkladně ukryto v křovíčku. Postrčeny pomíjivou vínovou euforií huply do vody. Nádhera! J byl nadšen. Tolikero šatstva – konečně bude prádelník využit! A hlavně – bude mít co na sebe. Samozřejmě jen o zvláštních akcích.

      Už neviděl nadšení, se kterým dívky vylézaly z vody. Byl příliš unesen novými modely. Nezaznamenal ani hysterii, která stoupala s každým milimetrem prošacovaného křovíčka. Byl u sebe dole, ale už se nemohl dočkat, až se jednou triumfálně vynoří, až se všem ukáže…

      Zatím nad ním zněly rozzuřené a zoufalé hlasy: kerejúchyl-cosemkomu/hlavněžebotyneodnes-pche/jakse-dostanem-dom/rvivětve/budem-dělat-žesmestrom/přescelýměstotone/dybysme-aspoňbaterku...

--- Tak tomu bylo, milý ty čtenáři vskutku šafránový, kterýs dočetl až sem. Dál ať laskavě nečte ten, kdo nemá v lásce smutné konce. ---

KONEC

      Proč sem, Veroničko, pořád chodíme? Zeptala se Otálie. Otevřeli už tři nový kavárny: Inkognito, Logr a jednu, která má složitý název. Dodala Teda. Protože je to tu kouzelný. Máme na tohle místo strašně vzpomínek. Navíc – jsme už poučený a nic se nám nemůže stát.
I baterku máme. Řekla Veronička. Já bych šla radši do kavárny. Tady ti kafe nikdo neuvaří. Odvětila Teda. A taky tu nikoho nepotkáme. Ne  že bych tedy potřebovala potkat Hrušku a spol. Ale s nikým se tu neseznámíme. Atmosféra není všechno. Víno chutná dobře, ale samotou to tu zapáchá. Moudře pronesla Otálie. J blaženě vycenil zuby a potopil se pod vodu. Obeplouval křovíčko.

      Normálně holky, jednou jsem stála za sloupem a kdybych chtěla, mohla jsem se s Ním srazit. Ale já nejsem taková jako plánovitě vypočítavá. Navíc – kdo ví, jak by zareagoval, že jo... Naštěstí si mě nevšim. Tak jsem šla holt aspoň kousek za Ním a jenom mu kejchala na zátylek. Teda dejchala…

      Vtom se ale z vody na břeh začal sápat J. Všechny tři se ukrutně lekly. Teda akčně zasvítila baterkou a –

- Stop! Stop! Končíme, konec!

- Co je?

- …se mu jeví?

- Jak to, rejžo?

- Glo?!! Gloglo!!?

- Konec povidam!

- No my to sjedem znova, stačí říct odkud…

- No... holt teda jo…

- Jasně.

- Gol! Golglo!!

- Nic znova! Prostě končíme. Balíme!

- Golgot?? Glagt???

- Ty si jdi vyglogtat! Řikam naposled – konec!

- To nemůžete!

- To nemá fér!                           

- Kde sme udělaly chybu?

- Můžu. Má. Nikde. A v tom je právě ta chyba!