O válkách bylo napsáno toliko slov, toliko jich bylo vykřičeno… války si strčte někam, já budu psát a křičet o …

            „Sakra, pochop, že s tebou nechci nic mít, nemusíš se mi vyhejbat, chci bejt jenom kamarádka,“ tak trochu polohlasem křičela do prázdnýho pokoje. „Je mi blbě, je mi fakt strašně blbě, nechoď pryč, mluv na mě. Buď tu se mnou…prosím!“

            Slyšela jsem ji z vedlejšího pokoje, kdoví koho volala. Nějak zvlášť mě to nezajímalo, už sem to nevnímala. Člověk si zvykne na všechno a ona, Panenka, takhle naříkala den co den.

            „Panenko, mlč, chci spát,“ ozvalo se v chodbě, přes matný sklo ve dveřích sem poznala Střapatou.

            Panenka zakvílela a rozplakala se, nikdo by jí nepřiznal čerstvejch dvacet let. Spíš čtrnáct, patnáct, možná šestnáct, jako je teď mně. Jenže já na rozdíl od ní nebulim, mam to zakázaný, ale o tom přece nesmim mluvit.

            „Panenko, počkej, to bude dobrý,“ jako obvykle se k tý náně sbíhá celý patro.

            „Neplakej. Dyk už je to všechno pryč.“

            „Už ti nikdo neublíží tak se uklidni.“

             Do těhle utěšujících vět se zařezával ten její monotónní pláč znějící věru skvěle, taky v tom už měla praxi.

            Radši sem sedla k archu papírů a rukou zašátrala po propisce.

učím se znovu

dívat do očí

mluvit ve větách

odpouštět a zapomínat

vědět

„ste stejný jako já“

            Než sem tohle pečlivě vykroužila svým drobnym a nečitelnym písmem, noc ztichla a já se konečně mohla jít osprchovat.

            Horký kapky páchnoucí po chlóru, vůně citronu mejdla a šampon na moji čerstvě vyholenou hlavu, aby se mi nedělaly lupy. Uvědomění, že kdykoli může někdo přijít, trochu strach a rozklepaný ruce, kterejma sem se hladila a představovala si, jaký by to bylo … milovat. Milovat se?

            Ráno se ozvalo zaklepání, otevřely dveře a já se svezla pod postel.

            „Pani Vlková, vylez, chce tě vidět primář.“

            Mlčela jsem, já nikoho vidět nechtěla.

            „No tak, nebuď blbá, zase tě naládujou práškama a budeš blejt jak alík,“ Střapatá postávala u dveří, ještě pořád měla na tváři strupy po mejch nehtech, když se poprvý pokusila kouknout do mýho úkrytu.

            „Odejdi, já tam dojdu,“ vzdala sem to, asi by to opravdu byla blbost, nemrknout se na toho podivnýho dědka, kterýmu páchne z pusy levný víno. Ruce má žlutý od nikotinu, stejně jako je mam já. Bere to jako spříznění duší. Tak jsem za nim teda šla s nadějí, že mi dá cigáro.

            „Ahoj, tak jak se máme?“

            „Brej den, hm, docela to de…“

            „Vidim, že tentokrát si vyšla z pokoje.“

            „Jo… a?“

            „Je to rozhodně určité zlepšení.“

            „Hm, to je možný, dřív sem taky šla třeba na nákup.“

            „No dobře, tak jinak, cejtíš nějaký zlepšení? Už si schopná komunikace s ostatníma?“

            „Nevim.“

            „Zkusilas to?“

            „Nechci…“

            „Proč?“

            „Nechte mě na pokoji!“

            „Dobře, nerozčiluj se. Co terapie?“

            „Normálka.“

            „A skupinová?“

            „Nechodim tam.“

            „Ale jak to?“

            „Nechte mě na pokoji!“

            „Předepíšu ti další léky…“

            „Nechci je, zvracim po nich. Už sem vám to říkala několikrát.“

            „Když je nebudeš brát, budeš muset chodit na skupinu.“

            „Nechci prášky.“

            „Dobře. To mám jedině radost.“

            „Nemáte cígo?“

            Seděla sem na židli, hrdá a vzpřímená. Nepřirozeně. Normálně se hrbim. Znuděně sem poslouchala slzavý slovíčka roztřesenejch osůbek a bylo mi divně, měla sem pocit, že mě rozcupujou, prostě se zvednou a roztrhaj mě na kousky.

            Když se mě ta vychrtlá ženská s knírkem pod nosem zeptala, co trápí mě, zatrnulo mi v zádech, trochu se zatmělo před očima a já, přes všechnu svoji vůli začala rudnout.

            ponížení

            Řvalo mi v hlavě.

            bezmoc

            Zvedl se mi žaludek.

            „Já… mně nic není, sem úplně v pořádku.“ Vstala jsem a pod palbou překvapenejch a zhnusenejch pohledů vběhla do pokoje, ze kterýho už mě nikdo nepřinutí vyjít.

ve škarpě

našla jsem

stopu

zalitou

klikatícím se

nápisem

RIP

asfalových

nádechů

a výdechů

osamělých

rovnoběžek

scházejích se

v nekonečnu

            Kouřila jsem z okna, i když to bylo zakázaný. Snažila se ignorovat vzrušený štěbetání narušených děvčátek. Hlavně Královničky, ta uměla vřískat jak nikdo, koho sem kdy znala. Právě všechny nabádala, aby mě radši nechaly na pokoji, že sem agresivní a volala si k sobě Střapatou, aby ukázala moje vydrápaný veledílo. Proto jí taky řikaly Královnička, pro její schopnost přinutit kohokoli udělat cokoli. Kromě mě. Já ji neměla ráda.

            Kreslit si znamení Krista na třísla a v bradavkách mít zapíchnuté trnové koruny. Hořet pro krev a umírat pro tělo a smysly si plnit chvějivými tóny purpurových svic vlhnoucí kaple.

            A sním.

            A chladím si ruce ve vroucím oleji.

            Spaluji se rampouchy.

            A sním.

            V kávě topí se mi moucha, snažím se jí vyrobit záchranný kruh z brčka, ale pozdě. Než pracně vytočený kroužek obmotám izolepou, přidělám k niti a obloukem hodím do černé tekutiny, moucha je mrtvá.

            Kreslit si znamení Antikrista do očí, kde přespává malá žena s hřejivým hláskem a zjizveným obličejem a starým nožem se říznout pod řasy. Nechat si zdát o pocitu, že se topím.

            „Pročpak ti, slunce moje, slunce nesvítí?“ ptala sem se Ještěrčího krále, kterej na mě smutnil v okně domu naproti. Nerozuměl mi, jen krčil rameny. Byl jedinou osobou, kterou sem snesla a která mi nikdy neublížila, snad proto, že byl vždycky daleko, nedostal k tomu příležitost.

chrapot natržených hrdel

rozkousaných úst

vyschlého rozeklaného jazyka

tak už neplakej, maličký

            „Vyhýbáš se léčbě, takhle to dál nepůjde. Dostaneš léky, nedá se s tebou spolupracovat.“

            „Já nechci léky.“

            „Další možnost už ti nemůžu dát, si na tom špatně.“

            „Nechte mě na pokoji!“

            „To nejde.“

            „Hm, aha. Nemáte cígo?“

barvičky

všude plno

barviček

jen hněv a

zvratky

a touha

a ach

sne

píchej mě

            „Hele, Královničko, viděla si teď v poslední době Pani Vlkovou?“

            „Ne, Střapatá, vím jenom, že je v tom jejím pelechu. Prý nadopovaná lékama, chtějí ji převézt na … však víš kam.“

            „Fakt?“

            „Ano.“

            Slyšela sem je, slyšela sem je dobře a najednou si uvědomila… Klepala sem na zeď sousedního pokoje. Nic.

            „Hej, Panenko, si tam?“

            Nic.

            „Panenko, jak to, že už nepláčeš?“

            Nic.

            „Už tři dny! Tři dny, panenko, já tě už neslyšela tři dny!“

            Nic.

            „Panenko!“

            Dveře do mýho království se pootevřely, nakoukla Střapatá. Couvla sem k oknu, zahlídla sem tvář a krásný dlouhý vlasy Ještěrčího krále.

            „Můžu dál?“ Zeptala se Střapatá.

            Chvíli sem se na ni dívala, pak křečovitě narovnala v páteři a ukázala na židli.

            „Víš, Pani Vlková, Panenka se před pár dny…“

            „Co?“

            „Panenka je mrtvá.“

            „Cože?!“

            Střapatá se zachichotala, byla z těch, který nic nechápou v normálních souvislostech: „Ona se podřezala střepama. Psala dopis, fakt originální, prej ti maj dát její dopisy, co neodeslala… tak je tu pro tebe mam, když už ses probrala.“

            „Dík… prosim tě, di teď pryč…“

            Uraženě ohrnula úzké rty a prohrábla svý oškubaný vlasy, vzduchem ke mně provoněl dráždivej pach jejího potu. Olízla sem si koutky úst a roztrhla první obálku.

Chci jenom přátelství!

            V druhém dopise stálo:

Ne, neodvracej se ode mě!

            Na třetím listě byl inkoust rozpitej asi slzama:

Já vážně nechtěla bejt vlezlá… Příteli, tak netrap mě.

            Čtvrtý byl adresován mně:

Milá, Pani Vlková, moc mi chybíte. Ráda bych byla za přátelství, ne vážně vás nemiluji, chci být jenom kamarádka. Když vás vidím spát, od prášků máte bledý obličej. Slyším jak se dávíte a pak jak masturbujete a vzdycháte po vodě. Chodila jsem za vámi, Pani Vlková, nikdo jiný nešel, všichni se vás báli. Jen já… a pak jste mě políbila a já vážně chtěla jen přátelství a chci ho dál, pani Vlková, ale vy se ode mě odvracíte! Nechcete mě vidět. Voláte jakéhosi Ještěrčího Krále, aby mu začalo svítit slunce a já, já se o vás moc bojím. Ale vy mě odvrhujete a já vážně chci jen přátelství.

            Zešílel mi dech a já trochu zmateně sedla na postel. A myslim, že sem sebou švihla na podlahu.

Lodičko

Lodičko z novin

Parníčku

Plný duchaplnosti

Lodičko

Parníčku

Vypluj

A zbav se

Nákladu

Radioaktivních

Srdcí

            „Královničko, co se děje s Pani Vlkovou?“

            „Vezou ji tam, Střapatá a nech mě na pokoji, za chvíli mám návštěvu.“

            V hlavě tunu prášků na uklidnění. V nohách a rukách kila olova od neviditelnýho dárce.

            Tak nějak mi je líto, že už nikoho nechci v životě vidět.

O válkách bylo napsáno toliko slov, toliko jich bylo vykřičeno… války si strčte někam, já psala a křičela o … válce trochu jinak, trochu jinde.