Existuje určitý druh hudby, která je v celku tak drásavá a bolavá a nádherná a v detailech, v barvě hlasu, v neslyšitelné, ale nějak přece vnímatelné melodii tak uklidňující, že se celý svět promění v pomalou smrt, kterou chceš, chceš se jí bránit a chceš ji mít, to vzrušení se nedá srovnat se sexuálním, protože nelze ani trochu předvídat, ani v nejmenším nelze vědomě ovlivnit a hlavně ho nelze cíleně dosáhnout, nikdy, a ta pomíjivost, to chvění mezi nadějí a beznadějí, mezi mučivou touhou a neodbytným odporem, primitivní nepopsatelnou neovladatelností se ti zarývá do duše i pod kůži, zdaleka nejde jen o psychický vjem, paradoxně ho mnohem víc cítíš fyzicky, asi tak, jako když čekáš v zimě na tramvaj a žmouláš v ruce bůhvíkde sebranou kuličku sněhu a ona ti v dlani současně taje i zamrzá a ty se najednou úplně propadneš do pocitu, že nejsi nic než ledová krusta, která se má každou chvíli roztříštit, buď náhlým záchvěvem vnitřní vibrace, nebo kamínkem odraženým od kola projíždějícího auta, a potom přijede tramvaj a všechno je pryč a zbývá jen silná, nedefinovatelná, nevybavitelná vzpomínka nebo snad dokonce jen vzpomínka na tuhle vzpomínku, jako uzel na kapesníku, který tě neustále dře v kapse, ale ty si zaboha nevzpomeneš, co ti vlastně má připomínat, jen víš, že to bylo nutný a že nebudeš mít klid, dokud to nezjistíš nebo dokud to nezažiješ znovu, a že ten klid možná nebudeš mít už nikdy, protože na to už nikdy nepřijdeš, přibude jen jiný uzel a jiný neklid a jednoho dne tě to všechno zahltí.

Jindy ti hudba tohohle typu připomene hru, kdy zavřeš oči a dovolíš někomu, aby ti dával poznávat různé věci podle chuti, a najednou zjistíš, že ti na jazyk sklouzla kapka něčeho, co nemůžeš poznat, jak důvěrně známé ti to připadá, a pak i přes zákaz otevřeš oči a uvidíš, že si tvůj přítel právě přesekl žíly, a pochopíš, že máš na patře chuť jeho krve, a místo, abys jakkoli reagoval, jen zase zavřeš oči, až se protočí na úplné dno, a přitáhneš si jeho zápěstí ke rtům, protože chceš ještě, a to, že je v krvi obsažena magická síla, nejsilnější ze všech, možná koncentrát lidského života, je ti zrovna stejně fuk jako veškerá etika, protože ti krev chutná sama o sobě a chceš se jí zalknout a je ti to dovoleno a už nikdy nebude.