On: „Člověk je poněkud zmaten,ale nedává to na sobě znát. Napsal jí. Rozechvěle si nosí tohle tajemství po parku a zakrývá ho novinami. Ale už z dálky je vidět, že je na něm něco zvláštního. Příliš dlouho seděl na lavičce. Je jako sádrová socha nějakého buditele, s tím rozdílem, že tvůrce použil netradičně holubí trus."

Ona: „Myslím,že zakrývané zmatení je běžným jevem a člověk bez tajemství je poněkud nezajímavým. Takže řečeno sportovní terminologií standardní situace. Jde jen o to, jak má člověk zvládnuté její řešení."

On : „Člověk se po delší době pohnul a trhnul tak oponou pomíjivého tvoření, rozpadlá silueta sochy ležela na znaku vedle lavičky a ochable se pokoušela dokončit pozitivní paragesto...ale je vydána na pospas náhodnému skladateli střepů, až půjde vyvenčit svého Freuda. Člověk zamířil nekompromisně do prázdného města, nevnímal čárky ani vykřičníky, reggae semafory, pootevřené dveře. Byl tu všude doma, všude nechal svůj dech na mrazivých zdech, kreslil si na zamlžená okna své standardky. Zleva nebo zprava? Po křídle, nebo po hlavě? Nešlo mu to. Každá ze situací je originál. Umyl si ruce a vyčistil hlavu. Pustí se do toho znova."

Ona : "Každý se někdy touláme s různým stavem vědomí po svém městě, všechno dobře známé je najednou jiné. Ještě že existuje nějaký reálný impuls, který nám občas zachrání život tím, že nás nasměruje zpět do reality, ať už je to pes nebo Sigmund... Realita může být až obdivuhodně příjemná, když se člověk postaví pevně na obě nohy a nevzdává to..."

On : "Na světě není pevný bod, nebo jich je domněle vlastně spousta, svět se jich drží a točí se tak kolem miliardy os, nemá odvahu si přiznat, že to, co pevně třímá, není osa, to, na čem pevně stojí, není pevné, že jediné, co je pevné, je láska, ale ta se nedá mávnutím ruky zachytit a někam uložit, je těkavá a věrná jen těm, kteří jí věří, a krutá k sobcům, proto musí putovat ve stádech od ničeho k ničemu v hořkém nepoznání. Ale tu k nim přiběhne pes, zasyčí had a promluví starým jazykem, milosrdným dotykem, zahřejí a učí ztracené tu prastarou abecedu beze slov, porozumění pohledu. V očích se skrývá odraz našeho počátku, je tam ještě cítit jiskra početí všeho, jiskra, která přeskakuje mezi živými tvory jako unavený eskymák po krách...“