Drahý pane Braling,

omlouvám se, že už jsem si s vámi dnes nepopovídala. Asi jste doufal, že přijdu, ale někde uvnitř už jste musel vědět, že ne. Už to muselo skončit. Možná jste si říkal, že na sezeních u vás slábnu tím víc, čím víc toho o mě víte?! Asi tak nějak vám to mohlo připadat. A dnes jste se mě možná chtěl zeptat na tu poslední otázku. Kdybych na ni odpověděla, měl byste poskládanou celou mozaiku o mně, nic by vám nechybělo. Možná to byly přece jen dvě otázky:“Proč jsem za vámi tenkrát přišla, když jsem byla spokojená, svěží, odpočatá? A proč namísto toho, aby mi povídání s vámi pomáhalo, slábnu?“ Na rozloučenou a jako poděkování vám tedy dodám dvě zbývající odpovědi. Tenkrát jsem za vámi přišla skutečně spokojená, v tu chvíli jsem se cítila nádherně, ale nebylo tomu tak vždy. Občas mě přepadaly divné nálady a chtěla jsem se s tím někomu svěřit. Vídala jsem věci, které nikdo jiný neviděl. Vymýšlela a nalhávala jsem si spoustu věcí a začínala jim pevně věřit. Bála jsem se, že úplně ztratím přehled o tom, co je skutečnost a co jsou mé představy. Neumím se rozhodovat a tak mi trvalo 14dní než jsem k vám skutečně přišla. Několikrát jsem stála u vchodu do této budovy, ale vždy jsem si řekla, že vás nepotřebuji. Když jsem pak stála ve dveřích vaší kanceláře, znovu jsem váhala, zda mám vstoupit a začít se vám svěřovat. V tu chvíli už jsem ale musela vstoupit, začínala jsem se bát, potřebovala jsem o tom mluvit.

Nečekala jsem od vás žádnou pomoc, jen možnost mluvit. Tu jste mi dal. Věděla jsem však, že až řeknu vše, co chci, nezůstanu u vás jako všichni ostatní. Každý pacient se vám nejdříve vypovídal a vy jste se ho pak pokusil vyléčit, já věděla, že odejdu. Také proto nosila jsem tento dopis už 2měsíce po kapsách a čekala až vám ho jednou budu muset dát.

Abych úplně splnila, co jsem slíbila, odpovím vám i na druhou otázku. Vysvětlím vám vaše zdání mého slábnutí. Ano, říkám zdání, protože nic jiného to nebylo.Řekla bych, že  jsem vlastně stejná jako všichni na celém světě, jen o sobě moc nemluvím. Když jsem vám o sobě začala vyprávět, mluvila jsem nejdříve o věcech, které mi nedělaly žádný problém, rodina, škola a běžné věci. Jak jsem časem začínala mluvit o osobnějších věcech, bylo to těžší a těžší. Proto vám také možná přišlo, že slábnu. Bála jsem se toho, co musím říct. Byla jsem při mluvení nervózní a chtěla jsem toho všeho nechat a opustit vás s nedokončeným příběhem. Nakonec jsem zůstala. Musela jsem vám říct, to proč jsem přišla. Na posledních dvou sezeních jsem vám řekla o svých náladách, které mám když jsem sama. Nechala jsem si to na konec, protože je to pro mě něco nového. Začalo se to u mě objevovat až poté, co jsem ztratila svého nejbližšího přítele. Nebyla jsem schopná se s tím srovnat a už nebyl nikdo jako on, kdo by mě vyslechl. Těžko se mi o tom s někým mluví, protože mám pocit, že jsou to jen mé výmysly. Jsem ráda, že jste mi dal možnost vše vyslovit. Stal jste se mi přítelem a já vám za to děkuji.

Mějte se krásně

                                      Vaše Annie

Podvečer

Už se den šeří a padá stín,

ve tmě se procházím - nevím s kým.

Temnou uličkou plížím se tiše,

kdosi je tu se mnou - slyším jak dýše.

Na dlažbu padají kapičky deště,

ať už jsi kdokoli - pojď se mnou ještě.

Kolem mne plují přízraky noci,

můj tajný příteli - jsem ve tvé moci.

P.S. Děkuji, že jste mi dal tajného přítele, sice neživého, ale dokonale jste odhadl, že psaní deníku mi pomůže.

Bude se mi stýskat po vaší prosluněné kanceláři.