Pod parapletem v první bouřce jarní
vedete se uličkami a po mokrých pěšinkách.
Jen blesky, jako zlaté pentličky vlají k zemi
a osvětlují vám tvář v svatozář.

V té chvíli štěstí pohlédneš na rozmáčené boty,
děravý okap tu a tam zabubnuje na deštník,
tiskneš ji k sobě a Tvé levé rámě až po kalhoty
smáčí se Ti, deštník je příliš malý pro dva,
držíš jej nad ní a kapky stékat zanecháš
po vlastním těle.

V duchu počítáš chvilky od záblesku,
pak ozve se hrom a ty hádáš počty mil,
moc nemluvíte, překračujete žížaly, jež na cestu
z trávníku vylezly, jen ozón se vám vpil
až do plicních sklípků.

Až jednou, když venku bude svítit slunce,
proplují nenadálá mračna první bouřky mezi ní a Tebou,
blesk vás možná mine a vaše bosé ruce
držet se budou dál.
Nebo také ucítíš, jak se hromy kruté svezou
po těle Tvém od ramene až po kalhoty, jako tehdy ten studený deštík…
… v bouřce člověk nikdy neví …