|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
INFLACE SLOV (neskutečně skutečný příběh)
Autor: Maxik (Občasný) - publikováno 19.11.2001 (22:24:44)
|
|  |
Inflace slov
Řekl jsem jí, že ji mám rád a ona mi řekla že mě má ráda. Máme se tedy oba rádi. Víme to o sobě a je to v nás. Přesto teď cítím hořkost a marně hledám pro ten pocit to nejlepší přirovnání. Je jako sklenice s nedopitým tonikem, s jeho usazeninou na dně. Je to inflace slov se vším všudy, je tu kolem, je všude kolem mě.
Odjeli jsme spolu daleko, racci nás budili ze sna a klimatizace nestačila chladit naše žhavé noci. Mockrát jsem se milovali a šeptali si nádherné věci, prožívali spolu nekonečnou pohádku ohraničenou příletem a odletem našeho letadla. Láska mezi inflací slov, nezměřitelná touha, kterou mé horší já závidělo tomu lepšímu. Říkal jsem jí, že ji mám rád, ona se jen usmívala a přijímala do svého náručí. Tam daleko byl vzduch vlhčí, na balkóně rostly palmy a my si byli daleko blíž. Zažívali jsme skleníkový efekt naší lásky. Byl jsem jako koník, s klapkami na očích, které mi dal náš tehdejší krásný a bezstarostný život. Byl jsem šťastný a inflaci slov, která měla přijít jsem necítil, ani nevnímal, byl jsem zahloubám do své lásky, upnutý jedním jediným pohledem, daleko, předaleko od reality, té jediné cestičky k pravdě...
Vrátili jsme se a návrat byl bolestný. Jiné časové pásmo, jiné ponebí, chvilkové rozloučení. Pro mě očistné, trochu osvobozující. Cítil jsem však, že mi chybí. Byl tu psychická závislost, necítil jsem jí vedle svého boku, nemohl hladit její ňadra ve spánku, plavé vlasy při milování, líbat jí. Byl jsem na nádherné expedici v horách mezi kamarády. V dopisech jsem jí líčil, jak mi chybí a věděl jsem, že je to pravda. také mi psala, krásné řádky na krásném, papíře, byl jsem šťastný muž, mé výkony uspokojivé. Cesta byla úspěšná, ale návrat byl vysvobozením, toužil jsem po ní moc, moc jsem se jí chtěl zase dotknout, políbit, milovat se s ní celou noc. Setkání s ní bylo zvláštní, bez náboje... byla krásná, ale najednou taková jiná, cizí.
Řekl jsem jí, že jí mám rád ona mi neodpověděla. Cítil jsem to ve vzduchu, to ovzduší jednostranného citu a přesto jsem jí to řekl znova. Sám sobě házím lano a přitom se propadám do bezedného písku. Řekl jsem, že jí mám rád; znělo to však jako volání o pomoc. Připadal jsem si jako pod lavinou, dusil jsem se křikem. Ale ve skutečnosti jsem byl trosečníkem na rozbouřeném moři, chyběl mi kruh, měl jsem jen sebe a vyzařovala ze mě láska.
Pořád jsem jí říkal, že jí mám rád, v noci na ní myslel, přestala však znát můj jazyk a začala se mnou hrát svou inflaci slov. Podezřívala mě z toho, že jí to říkám proto, abych zjistil, co mi odpoví. Jaký je rozdíl mezi tím co slyším, co vidím a jaký jsem? Znala můj cit, ale přestávala mu rozumět, spávala však dál vedle mě. Vím, že v noci spala málo, občas jsem se probudil, cítil, že nespí a viděl jsem otazník nad naší postelí. Zase jsem ji říkával, že jí mám rád, jako dítěti, které má strach z noci, strach ze samoty a potřebuje lásku slyšet i cítit. Budoval jsem jí pocit bezpečí a jistoty. Měl jsem jí rád.
Dnes už inflaci slov nehraji. Západy Slunce pozoruji sám a s kamarády si příští týden budeme ukazovat snímky z naší poslední expedice. Nelituji své zkušenosti, zkušenost s exotickými zvířátky a s háďaty všeho druhu k životu patří! Pravidla některých her však nikdy nepochopím, i když nejsem koníkem a nemám klapky na očích. Můj úsměv je stále čerstvý, plný očekávání....
(říjen 2001)
|
|
|
