|
| |
 |
|  |
Pátek třináctého
Mám velmi pověrčivého přítele. Nikdy neprojde pod štaflemi a když mu přes cestu přeběhne černá kočka, raději zůstane doma. Stejně tak na pátky třináctého. Ovšem jeden takový pátek čekala Nicolase velmi důležitá pracovní schůze. Nicolas se večer před tím třikrát pomodlil, ale hned ráno se mu zastavil budík, a tak zaspal. Rychle si uvařil kávu, aby se probral, ale ještě v polospánku si kávou polil čisté kalhoty. Nemohl najít jiné, a tak byl nucen vypůjčit si kalhoty od svého souseda, který je po ránu značně nevrlý. Rychle vyběhl k výtahu, ten ovšem nefungoval. Bydlel ve 12. poschodí, a tak rychle seběhl schody a v přízemí zjistil, že si v tom spěchu zapomněl aktovku. Musel proto vyběhnout schody nahoru a pak zase dolů, čímž se tak zpozdil, že nestihl autobus. Musel dojít do práce pěšky, ovšem v půli cesty začalo pršet. Do práce dorazil o 40 minut později, promoklý a špinavý. Uprostřed haly stál muž a Nicolas se k němu přihrnul: „Prosím Vás, je tu už John Walter? Bohužel tu s ním mám dnes schůzi…“. „Já jsem John Walter.“ Odpověděl muž a Nicolas od srdce litoval zvýraznění slova „bohužel“. Po schůzi běžel rychle domů, ovšem před domem zjistil, že zapomněl klíče a domovník přes den zamyká. Zhroucený Nicolas si lehl na lavičku před domem a čekal na domovníka. Vyčerpáním usnul. Vzbudil ho až policista, který ho beze slov odtáhl do policejního vozu. „Ale pane, já nejsem bezdomovec, já tu bydlím!!“. Policista neřekl ani slovo a odvezl Nicolase na stanici. Zde si Nick musel dvě hodiny počkat, až si ho vyzvedne domovník. Při cestě domů řekl Nicolas domovníkovi: „To všechno kvůli dnešku. Kdyby nebyl pátek třináctého…“.Domovník suše odvětil: „Ale Nicolasi, vždyť dnes je přeci teprve dvanáctého…“
|
|
|
