Počátky zrodu této světoznámé art-rockové kapely se datují od roku 1965, kdy spolu Roger Waters ( basa, zpěv ) , Nick Mason ( bycí ) a Rick Wright ( klávesy ) založili na jedné z Cambridžských univerzit skupinu " Sigma 6 ". Zpočátku vystupovali na nejrůznějších menších věčírcích, v undergroundových klubech a různých školních akcích. Skupina se orientovala na v tehdejší hudební scéně nevídanou složku a to něco mezi jazzem a rockem. Později Rick Wright přivedl do skupiny dalšího člena, svého kamaráda ze střední školy Syda Barretta a vznikl současný název skupiny Pink Floyd ( spojením počátečních jmen dvou bluessových muzikantů PINKa Andersona a FLOYDa Councilla ).

Zejména bluessové-rockové cítění, nevídané texty od Syda Barreta a zvukové experimentování  směřovali Pink Floyd ( dále jen PF ) k tomu, aby se stali jednou z nejlepších undergroundových skupin 60. let. Od roku 1966 začali pravidelně koncertovat v londýnském klubu " UFO " a touto cestou se tak stále víc a víc dostávali do povědomí britské hudební scény. Již od svých počátků byli oblíbeni nejen svoji hudbou, ale také světelnými efekty, které používali při svých vystoupeních. V tehdejší době bylo něco takového naprostou novinkou a tak se světelná show stala nedílnou součástí jejich koncertů a vydržela až do současné doby ( např. koncert 7.9.94 v Praze na Strahově k vydání posledního alba " The Division Bell " ). Samotný Rick Wright k tomu řekl : " Světelná show byla podstatnou součástí našich koncertů a vyjadřovala i náš určitý postoj k životu ".

Roku 1967 se PF stali již profesionály, začali koncertovat nejen v rodné Anglii ale také hlavně v USA. Nahráli dva první, velmi úspěšné singly " See Emily Play " a " Arnold Layne " a první dlouhohrající album " The Piper at the Gates of Dawn ".

Koncem tohoto roku se také začal zhoršovat psychický stav věčně zdrogovaného Syda Barretta a proto se PF rozhodli najít nového kytaristy, kterým se nakonec stal David Gilmour, který byl velmi dobrým sydovým kamarádem se střední školy. Pro PF nastala velmi těžká cesta, díky odchodu hlavní tvůrčí osobnosti Sydda Barreta se ocitli trošku mimo pozornost svých fanoušků. Snažili se společně najít vlastní novou podobu. To se jim nakonec podařilo, objevili novou hudební tvář, kterou známé až dodnes a která posluchačům přinesla více zvukového experimentování. Mezi tím stačili  nahrát jejich druhé album " A Saucerful Of Secrets " které v sobě ještě  neslo podstatu Syddova hudebního cítění.

Od roku 1969 se začal projevovat jejich nový styl a opět se dostali do popředí hudební scény. Napsali hudbu k filmu " More " a taktéž vydali stejnojmennou desku. O několik měsíců později vyšlo jejich první dvojalbum " Ummagumma ", napůl s živými nahrávkami  starších písní a druhou s zcela novými skladbami. Pro některé posluchače bylo toto album považovno za dosavadní nejlepší úspěch PFdů.

V únoru 1970 vyšlo další album s filmovou hudbou " Zabriskie Point ", které PF nahrávali v Římě a to velmi zajímavým způsobem. Roger Waters o tom řekl: " Bydleli jsme v Římě, v hotelu jsme každý den vstávali asi kolem třetí hodiny odpoledne. Vklouzli jsme do hotelového baru, kde jsme seděli tak do 19 hodin. Pak jsme se dopotáceli do restaurace, kde jsme popíjeli a jedli vše co nám přišlo pod ruku. Tvořit jsme začali tak kolem 21. hodině. Studio bylo jen několik minut od našeho hotelu, a tak jsme tam mohli bezproblémů po ulici dovrávorat.  "

Říjen ( 1970 ) PF v rámci vydání alba " Atom Heart Mother " převedli na svém koncertním turné novou ozvučovací techniku. Plně kvadrofonní stereo bylo na tehdejší dobu něco nevídaného. I přesto, že zisky za toto ambiciózní koncertní turné byly velmi malé, nová deska i turné bylo velmi úspešné a tak podpořilo jejich vzrůstající popularitu.

O rok později přišlo daląí album " Meddle ", které do PFdovského stylu přineslo několik nových prvků ( zejména nevídané texty ) . Skladba " Echoes " se stala bezesporu jednou z nejznámějších hitů 70.let této skvělé kapely. Téhož roku byl s PF natočen  film " Live at Pompeii ", v kterém představují živě svůj tehdejší repertoár ale bohužel bez  publika a svého světelného show.

Největší rozkvět této skvělé kapely přišel pravděpodobně v roce 1973 vydáním  desky “ Dark Side Of The Moon „ . Především díky na tehdejší dobu skvělou propagací, zvukem a efekty se stalo jejich nejprodávanějším albem. Prodáno bylo kolem 75 miliónů kusů po celém světě. Mimo jiné obsahuje velmi známou skladbu “ The Great Gig In The Sky “. Píseň “ Money “ byla ve své době nejhranější rockovou skladbou na amerických rádiích. Hlavní nosnou myšlenkou této desky bylo podle Waterse šílenství a to co obyčejného člověka dokáže proměňit v šílence.   

Následujíci dva roky se PF věnovali především koncertování po celém světě. Tvůrči schopnost zůstávala zatím nulová. Nádherná instrumentálka “ Shine On You Crazy Diamond “ s hutným zvukem klávesového mága Ricka Wrighta a sólové kytary Davida Gilmoura je nejvyšším vrcholem dalšího alba “ Wish You Were Here “, které vyšlo na konci  roku 1975. Mimochodem byla také pravidelnou zahajovací skladbou na jejich posledních koncertech a věnovaná na počest Syda Barreta. Další známý song “ Wish You Were Here “ jako jediný z tvorby PF, měl nejdříve text a potom teprve hudbu.

V roce 1977 bylo vydáno album “ Animals “, na jejímž obalu se monumetálně tyčí londýnská elektrárna Battersea a nad ní malé růžové létající prase. Zvířata jako psi, ovce a prasata se stali  hlavní inspirací k natočení této desky.

Po období lehkého rozčarování se Waters vrhl do produkce dalšího alba “ The Wall “. Projekt byl původně velmi rozsáhlý, byl avšak zkrácen a nám známá verze zdi se vlezla na 2cd. Jednalo se vlastně o příběh, který se především přirovnává k životu samotného Waterse. Nejprve vznikla divadelní podoba, která byla nejpůsobivější a byla inspirací pro následé koncertní turné. Později terpve vznikl samotný film. O dva roky později bylo vydáno méně úspěšné album “ The Final Cut “. Obsahuje vlastně jen zbylé písně z alba “ The Wall “. Avšak zmínka na obalu potvrdila definitivní rozpad původního složení PF. Zůstal Roger Waters, David Gilmour a Nick Mason. V tomto složení a za podpory pozvaných muzikantů vznikly ještě další dvě alba “ The Momentary Lapse Of Reason “ a “  The Division Bell “. Dle mého názoru avšak ne tolik zdařená jak předchozí. “  The Division Bell “ považuji dokonce za nejhorší. 

A závěrem : Od vydání posledního řadového alba “  The Division Bell “ uplynulo již 6 let. Žádného nového alba PF se fanoušci prozatím nedočkají. Dlouhé čekání si lze jedině zkrátit poslechem dvojalba “ Echoes : The Best Of Pink Floyd “ s výběrem těch nej písní PF.