Pondělí

 

seděl jsem v půli polní cesty

na bobku

a dával tak vyniknout hrbu

pro přistávání

 

dlouho

 

a právě když

digitálky odpípaly půlnoc

s dvouminutovým předstihem

kvůli komárům

suplujícím slunce

 

stal jsem se skoro dokonalou nocí

pouze uprostřed probodnutou

startkou

 

a bylo absolutně nemožné

aby se v tu chvíli

nepřihodilo nějaké „dobrodružství“

například

přílet UFO

tajná předávka drog

tlupa ožralých myslivců

nebo

prostě by jen někdo šel

 

jenže

nestalo se vůbec nic

 

odešel jsem

zklamaný sám sebou

a uražená jistota

sledovala mé mělké stopy

 

jen komáři nabaženi tabákového kouře

zůstali

 

 

 

 

Salvia Divinorum I

 

na výstřel

 

jsem vyběhl z boxu

současně všemi směry

za obzor vzdálenější než obvykle

až k elektrickému vedení

a vzal si ho s sebou zpátky

do tmy

 

byl jsem reportér

se zapnutým diktafonem

s plnou baterií

který ale nemůže mluvit

na cestě

nemyslitelně hluboko

 

a k tomu všemu ještě

nadobro ztracený

sám sobě

 

ztracený v noci obřího těla

bez možnosti podívat se

ven

těkavým otvorem

někoho jiného

 

ale přesto

se dala vytušit přítomnost

něčeho

někde

 

volal jsem

 

zpřehýbaný

v nečasu seděl jsem na kládě

a objímal si kolena

 

pochybuje o všem

 

 

 

 

Středa

 

kodrcal jsem se

na téměř prázdném kole

po roztrhaném asfaltu

který nevydržel nápor

kořenů

zarostlých do bloudění

 

a s potutelným úsměvem

jsem se radoval

já uprchlík před sebou samým

vedoucí partizánskou válku

čekáním

 

a po mnoha

zcela náhodných odbočkách

jsem zastavil

u kraje

horizontu

před vyraženým zubem

 

zkontroloval jsem hvězdy

abych si mohl v klidu

hodit korunou

s budoucím rozcestím

 

když vtom najednou

mezera mezi stromy vykřičela

znakovou řečí

květy oslavující     

někoho

 

koho?

 

leda toho kdo právě stojí

sám za tmy

a uvnitř se plazí

těmi nejsmrdutějšími kouty

 

nasedl jsem a odjel

v euforii

která z řídké krve

rychle vyprchala

 

vždyť se to ani nemohlo stát jinak

 

 

 

 

Salvia Divinorum II

 

propadl jsem

jako monolitem

do cípu kostkované deky

 

přímo na zahradu

jednoho nymburského domu

mezi šňůry na prádlo

do žluté

 

do veselých hlasů

a s černou skálou

nalepenou za týlem

jsem se smál

 

do neartikulovaných hlasů

a jednoho známého

který mě lákal

abych zůstal

a já

uslzený od nepatřičného smíchu

jsem se mu snažil povědět

že nemohu

 

koneckonců

netrval na tom

 

zahoukala siréna

a tak jsem vystřelil vzhůru

zpět na povrch 

 

a ptal jsem se

 

má právo smát se ten

kdo mluví s mrtvými?

 

 

 

 

Divák

 

vraťme se

 

do parku na lavičku

tam kde to všechno začalo

 

díval se před sebe

nebo spíš

do blba

nejprve jedním

a pak druhým okem

 

zjištění

že každým tím objektivem

vnímá trochu jiné barvy

vyústilo

v logický závěr…

 

něco malého procitlo

a zahájilo líný výstup pavučinou

vzhůru

 

… ve skutečnosti mohou být

odlišné úplně

a ne jen ty barvy

 

od toho momentu

hltal do nejmenších detailů

uzly absurdních dějů

ale do ničeho nezasahoval

 

chraň bůh

 

viděl šílenou spoustu věcí

a některé

možná byly i pravda

 

ovšem teď

 

vidí sebe

z tisíce stran

v nepřeberných možnostech

setinových odchylkách

vidí sebe

přemoženého strachem

ve světě kde středa nemusí být

druhý den po pondělí

vidí sebe

dokonce v hodině smrti

 

a pan Stopavouk si žádá audienci