|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
SPOLEČNOST SAMOTÁŘŮ
Průběh odpoledne v jedné rodině. Nejmladší klučina, jménem Oskar, přijde ze školy, odhodí aktovku, zapne si počítač a hraje nejnovější hru, kterou si právě půjčil od kamaráda. Po hodině a půl přijde starší brácha Oliver, mladšího bratra ani nepozdraví a pustí si na videu Shreka poté, co si sundal sluchátka od walkmana, která měl od rána na uších. Oliver a Oskar – dali to ti rodiče svým dětem vskutku ryze česká jména – viďte! Asi ve čtyři zachrastí zámek – to je mamka s plnými taškami nákupu. Začne připravovat večeři. Souběžně s tím má puštěnou televizi, které ale nemůže věnovat příliš pozornost. Na druhém, ještě před minutou vypnutém počítači, se nyní míhají internetové stránky. To taťka se neslyšně vkradl po návratu ze zaměstnání do pokoje, aby ho ani mamka nezpozorovala. Každý z členů rodiny je teď zabrán do svého přístroje. Neprohodí mezi sebou ani slovíčko. Mamka začne svolávat k večeři, ale kluci se nechtějí ze svých místeček odlepit a dneska je dokonce i taťka tak zabrán do internetu, že se od něj netrhne. Mamka čeká půl hodiny, hodinu. Pak se rozčílí a v afektu tak praští s ovladačem televize, že ho rozbije. Ta rána odlepí taťku od internetu. Ten, když uvidí, co je k večeři, práskne dveřmi a jde se najíst do restaurace. Zbytek večera prohraje na výherních automatech, ke kterým si nechá nosit dvanáctku. S nikým, kromě číšníka, neprohodí ani slovíčko, ani, když pravidelně odbíhá na wc.
Copak zatím dělají ostatní členové rodiny? Mamka, s posledními zbytky mateřské lásky v sobě, vypne proud v centrálním vypínači a rozsvítí několik svíček. Její jediná láska, televize, teď stejně nefunguje a jen tak může donutit své dva malé parchanty, aby opustili svá místečka (jeden židli u počítače, druhý pohovku u videa). Všichni tři snědí u stolu při svíčkách vystydlou večeři a hovoří, každý ale jenom sám pro sebe. Oskarovi se v duchu ještě míhá před očima nedohraná hra a říká si, proč jenom musel vypadnout proud v tak nevhodném okamžiku. Proč zrovna 8998? Ještě tři vteřinky, a stihl bych v časovém limitu rozstřílet těch ignorantů 9000! A hned bych byl ve vyšší kategorii. A ještě by mi zbyla vteřinka na odpálení slavnostního ohňostroje. Taková smůla!
Oliver také běduje. Kurnik, v takovém napínavém okamžiku musí vypnout elektriku. (Neví, že to maminka udělala schválně). „Já nevím, co se stane. Já bez toho neusnu!“ Mamka se ještě zmůže na to ,že dořekne Oliverovi pokračování Shreka. Viděla to v televizi už čtyřikrát. Pak pomůže svým synům s krátkými domácími úkoly. Ještě, že má Oskárek s učením náskok díky výukovým programům na cédéčkách, řekne si. Protože je má v počítači, tak to akceptuje. K jakýmkoli mimomonitorovým textům má totiž nevýslovný odpor a vůbec žádný předmět ho nebaví.
To Oliver má úžasnou, téměř fotografickou paměť, na testy se dovede naučit na jedničku. Ale jenom tehdy, jsou-li v písemce kladeny otázky doslova odpovídající učebnicovému textu. Oliver má totiž jednotlivé kapitoly a předměty od sebe v mozku jakoby oddělené, zavřené ve škatulkách. Nejde mu přemýšlení, tudíž nenalézá souvislosti. Ví například z přírodopisu, že gepardi jsou nejrychlejšími savci naší planety. Ze zeměpisu je mu známo, na jakém světadíle a v jaké oblasti žijí gepardi. Dostane-li ale otázku, v jaké části světa žijí nejrychleji se pohybující savci, nedokáže vymyslet odpověď. V praxi se mu nic nedaří a všechno zmrví.
Už je devět hodin večer. Oskárek, zmožen mnohahodinovou hrou na computeru, se usmířil s tím, že by takto ospalý těch 9000 ignorantů nerozstřílel, a sladce usnul s pocitem: „Já jim to zejtra nandám, vycucám z nich všechnu krev, mizerové neschopní!“ Protože stále nešel proud, musel se i o něco starší Oliver smířit s tím, že pětivoltovou plochou baterií video nerozchodí. S bolavýma očima pomalu usnul.
Když mamka zpozorovala, že oba synové už spí, ani se neodhodlala k zapnutí elektřiny v hlavním vypínači, protože měla roztřískaný ovladač na televizi a ta byla její drogou. Na nic jiného si svítit nemusela, od pouličního osvětlení bylo v pokoji nepatrně vidět. Kromě televize jí nic nezajímalo, dokonce ani internet. Z tajné skrýše vyndala láhev absintu, kterou měla schovanou jako pojistku, kdyby se něco takového stalo, a opila se. Když se převlékala na spaní, upadla náhle jako prkno na postel a už se nezvedla, takže si ani nestačila obléci noční šaty.
Krátce před půlnocí se vrátil manžel ve značně podroušeném stavu z restaurace. Ještě si po chvíli abstinence od hracích automatů ale stačil v hlavě srovnat, že chce ihned na internet. Jeho první dojem při příchodu do bytu byl, že asi praskla žárovka. „Teď tam ale nepolezu, ještě spadnu a rozbiju si makovici, beztak se mi už pěkně motá“, řekl si. Po hmatu se došoural ke svému počítači. Jak byl ale rozčarován, když ani ten nešel zapnout. Bylo mu úplně jedno, jestli žena a děti spí, a začal kolem sebe kopat a rozbíjet vše, co si svou klátivou chůzí zamotal potmě do cesty. Až šlápl na koště a násada od něj ho ochromila ranou do palice tak, že upadl. Měl nevýslovné štěstí v neštěstí, že zrovna na postel. Po chvíli, když se probral, uviděl v šeru ženské tělo, které bylo z devíti desetin nahé. „Sláva, tak konečně zapli proud, už mi ten internet běží!“, zaradoval se. Ani si nevšiml, že ta pornostránka, na kterou právě dosurfoval, je jeho žena. Tolik let už byl tak závislý na internetu, že svou ženu znal jen podle hlasu. Zapomněl její podobu. A přitom dennodenně usínal pouhého půl metru od ní!
Přivinul se tedy blíže ke své internetové stránce a upadl do bezvědomí. Asi mu nějak nesedl dressingový salát, který si objednal k poslednímu pivu, a v bezvědomí po ráně násadou od koštěte vyvrhl obsah svého žaludku rovnou na fiktivní obrazovku počítače.
Jsou dvě hodiny v noci. V ženině žaludku se nějak vzbouřila nekvalitní večeře, povzbuzená třemi decilitry absintu. Její žaludek provedl za jejího nevědomí stejnou operaci, jakou před dvěma hodinami uskutečnil ten mužův.
Na dvorku je najednou živo. Odložené květníky i rezavé hrníčky padají z bedýnek na zem, vyhozená víčka chrastí. I lehounká vrátka na zarostlou zahrádku s nápisem „Království ticha“ se pootočí. To kočky tančí o své svatební noci.
Ve čtyři hodiny už ale bylo úplné ticho. O pár minut později bylo přerušeno houkáním sýčka a hned v půl páté klaksonem první tramvaje, která svážela největší nedočkavce, jež prahli po práci.
V pět hodin a dvacet minut ale dnes nezazvonil ženě budík, tak jak to každodenně dělával již patnáct let. Vstávala totiž na šestou a měla naprogramované buzení televizí. Ani muž nepřišel na půl sedmou do práce, poněvadž ho nevzbudil internetový budík. Konečně, o půl sedmé měla Oskárka vzbudit svými výstřely počítačová hra. Olivera zas budíval úplně ve stejný čas videobudík. Spávali totiž odděleně, každý v opačném koutě pokoje, uprostřed něhož byla dřevěná přepážka. Ani jeden člen „rodiny“ se dnes nevzbudil. Proč? Protože byl od maminčina večerního zákroku stále ještě vypnutý proud.
Najednou, snad zázrakem, se s pouze osmisekundovým rozestupem probudili muž i žena. Když se vzájemně spatřili, nevěřili zprvu svým očím. „Květo, odkud‘s to prosím vylezla“, vyhrkne udiveně muž, který si po dlouhých devíti letech své závislosti na internetu a hracích automatech opět vzpomněl na podobu své manželky. Ano, každý den s ní byl, ale jako by ji po celou tu dobu neznal. Samozřejmě se nyní zhrozil nad tím, že je skoro nahá a její ňadra pokrývá cosi, co páchne zaschlou žaludeční šťávou. Květa s ještě větším úžasem vykřikne: „Proboha Michale, on tě snad chtěl někdo zabít!“ Uvidí zaschlou krev na manželově hlavě. Když Michal řekne, že je to od drátku z násady od koštěte, na které v noci šlápl, vše se ujasní. I v organické hmotě na mužově hrudi, která Květu nejdříve udivila, identifikuje posléze bývalý obsah svého vlastního žaludku.
„Zatraceně, já zaspal(a) do práce!“, vyjde z obou úst úplně současně. Pak se oba domluví, že by v takovémto stavu stejně nemohli do zaměstnání vkročit, a umyjí se. Michal musí kvůli svému nezanedbatelnému zranění k lékaři. Květa ho doprovodí. Poprvé, po devíti letech, nemluví monologicky, ale vzájemně si povídají. Michal i Květa v tom objeví novou hodnotu, díky níž oba překonají své těžké závislosti, každý na jiné obrazovce.
Poznají, že rozhovor a komunikace s druhým člověkem vůbec je více, než pouhé sledování komentovaných obrázků a psaní si s fiktivními internetovými přáteli. Že osobní kontakt je nadevše. Začnou se více bavit i se svými dětmi. Děti jejich proměnu následují – Oliver si začne, aspoň občas, s Oskárkem povídat. I počítačové hry už hrají společně.
A tím končí společnost samotářů a začíná společnost otevřených lidí.
|
|
|
