Bruno

„Jmenuju se Vocásek, Bruno Vocásek“ představoval se s oblibou otylý malíř pokojů, když se s někým setkal poprvé, a Bruno se setkával s lidmi často, jako malíř pokojů maloval po celém městě a jednou dokonce vyjel Praze ku pomoci, to když měla nedostatek dobrých a poctivých malířů. Přesně takový Bruno byl, dobrý malíř a poctivý člověk. Tetky v zelinářství si občas špitaly, že Bruno je rozumem pomalejší a že se pro tenhle svět nehodí, což byla pravda.

„Máte recht, bílá je nejlepší, pane“ řekl Bruno, usmál se a představil mi největší mezeru mezi zubama, jakou jsem kdy viděl, parádní prostor, tak akorát pro malířskou štětku. „Vysvětím vám pokojíky, že bude radost v nich dýchat, pane“ dodal po chvíli a dal se do práce. Krása se dívat, jak mával štětkou, jak s ní dělal piruety, vodil ji po stěnách něžně, jak dámu po parketu, tančil s ní a stále se usmíval. Nemohl jsem se vynadívat a tak jsem si přistrčil židli mezi futra, „nevadí, když si tu sednu?“ Zeptal jsem se. „Vůbec nevadí, pane, budu rád,“ zajásal, „nejsem rád sám, člověku to nedělá dobře když je sám“. Mlčeli jsem, že bylo slyšet jednotlivé tahy, malou malířskou symfonii, trochu ztichla kolem oken a naplno se rozezněla ve volných prostranstvích zadních zdí. „Znáte ten příběh o tom italským malíři, pane?“ Spustil z ničeho nic, asi že už mu mlčení přišlo příliš dlouhé. „Já toho o světě moc nevím, byl jsem nejdál v Prčici, to vám bylo pěkný pochození, a taky nečtu, já vůbec nečtu, věřil byste tomu, ani noviny. Ony mě tak nějak vždycky udělají smutno, když v nich vidím všechno co se kolem děje. No a knížky jsou na mě zase moc chytrý, a nebo u nich hned usnu, vůbec nečtu. Adélka mi sice říká, že to je škoda, že v knížkách je spousta krásných věcí, ale já to nějak neumím.“ Vylezl si na štafle a pohladil pokoj po stropě. „No abych neodbočoval, to se mi stává, že odbočuju, slyšel jste o tom italským malíři, pane?“ Zakýval jsem hlavou, jako že ne. „To mi právě Adélka povídala, ona to právě našla v nějaké té knížce, ona je Adélka strašně chytrá. To byl v Itálii malíř, asi to byl fachman, musel být, jinak by mu nedali vymalovat tak velkou kapli. No prostě dostal úkol vymalovat strop tý největší kaple na světě, já už si nepamatuju v kterým městě to bylo, ale byla opravdu obrovská, představuju si ji jako samotný nebe, protože ji maloval asi deset let. Věřil byste tomu?“ Bruno obkroužil lustr, který si předtím pečlivě obalil novinama. „Ale víte, já bych si na to taky troufl, já to mám rád, když takhle můžu lidem udělat pěkný pokojíky. Klidně bych maloval deset let, jen kdyby lidi byli šťastný. Ona Adélka říkala, že se z toho ten malíř málem zbláznil, ale tomu se mi nechce věřit. Malování je strašně pěkný.“ Seskočil ze štaflí, poměřil si zdi, zkontroloval strop a povídá, “nebojte, teď to vypadá, že tam jsou jako trošku kocouři, ale to je jen trochu vody, až uschne, bude vám tu moc pěkně, máte pěkný byt, rovný stěny, moc se mi líbí, jak vám sem padá světlo, musíte se mít fajn, když máte tak pěkný bydlení.“ A opravdu, když pokoj vyschl, krásně se rozzářil a kocouři utekli.

--

** to jen tak, že mé největší dílo bude vybílení kuchyně
*** omlouvám se za pravopis, celkem vážně