Poklady
Tolik schodů ještě mi zbývá,
lituji vás nožky moje,
škoda, že nemám aspoň dvoje.
Však už jsem v cíli,
na půdě mám své poklady schované,
mohu sem, kdy se mi zamane.
Už držím tu pokladnici,
zaprášenou snad staletým prachem,
plnila jsem jí celá léta,
naivitou, láskou a snad i strachem.
Už otvírám ji s mírným napětím,
jsou v ní staré brýle – od první lásky,
která byla mým prokletím.
Staré fotky, pohledy a dopisy,
v paměti mám už jen jejich obrysy.
Ach, našla jsem i fotku naší rodinnou,
alespoň před objektivem se k sobě lidé přivinou.
V téhle pokladnici skrývala jsem potají,
všechny ty věci,
které rodiče, nikdy spatřit nemají.
|