Achjo. Zase další den zkoušek. Sedím tu s ostatními členy inkvizičního sboru, a sleduji nervózní studenty stojící v tmavém koutku pod hořícím roštem. Skládají zkoušku z oboru: „Zvrácené praktiky mučitelské.“ Konečně troška vzrůša!

            „Nechť přistoupí Jan Pišvor!“ zvolal jsem. Student se sebevědomě narovnal a předvedl tak nádhernou symfonii nářků, skučení, bědování a špatného trávení, až mě to dojalo. Ach ano, Pišvor, můj oblíbený student, chladný, vyrovnaný a vždy má u sebe brk. „Vynikající! Co říkáte pánové?“ Ohlédl jsem se po ostatních členech sboru.

            „So?“ Trhl sebou Ferdinand Špirkl, nejstarší inkvizitor střední Evropy. Už skoro neslyšel, nevnímal a neviděl a na tváři měl duchaprostý výraz.

            „ŽE TO BYLO VYNIKAJÍCÍ!“ zakřičel mu do ucha Eva Ptáček. Muž nejasného pohlaví a vzhledu. Nechápu jak se může takový člověk stát inkvizitorem, a jak může církev připustit něco tak neslýchaného, ale byl tu, a práci vykonával horlivě a dobře.

            „No jó, máte někdo něso k pití?“ tato Špirklova poznámka už zůstala nepovšimnuta.

            „Takže student Pišvor prospěl s vyznamenáním?“ otázal jsem se kolegů. Ozvalo se souhlasné mumlání, a ve Špirklově případě, říhnutí.

            „Nějaký čůčo, co? Nemáte někdo lahvinku čůča?“

No takže můj oblíbenec prošel s vyznamenáním. Pak následovalo pár břídilů, kteří mohou být rádi, že znám alespoň jejich jména. No a pak nakonec. Největší katastrofa a zkáza inkvizičního umění – Samuel Svrbiřiťka. Čert mi byl dlužen za tohle nemehlo! Studoval na téhle škole, protože to chtěl jeho bohatý otec, který byl zámožným měšťanem, a trpěl utkvělou představou, že jeho syn musí být inkvizitorem. Kdežto Samuel chtěl být hospodským! Pro pána boha!

            „Tak přistupte, Svrbiřiťko.“ vybídl jsem posledního ze studentů znechuceným pohledem. „Tak jak říkáme tomuhle nástroji?“

„Hm. Štouchadlo?“

„Štouchadlo! Proboha! Tohle je jehlice! No takže to je špatně, tak, k čemu se používá, a jak?“

„No, nejdřív, hm, nejdřív se nažhaví?“

„Ano, dál, dělejte chlapče! Za chvilku je oběd!“

„Vobídeček!“ Zajásal Špirkl, kterého slovo: oběd, nakoplo přímo do obličeje a vyrvalo ze spárů dřímoty.

„A pak se s nim štourá do lidí?“ Dokončil nervózně Svrbiřiťka své složité myšlenkové pochody. No a v tomhle duchu to pokračovalo dál. Z jeho strany to byly salvy špatných odpovědí, a z mé to byly zase salvy znuděného nesouhlasu. Byly doby, kdy jsem si jeho nevědomost vychutnával, ale toho už jsem se přejedl. Když vám den co den někdo plácá takové nesmysly, jako, že španělská bota je nejhonosnější druh dřeváků vyráběný ve Španělsku, tak už vás to omrzí. Nebýt toho, že jeho otec každý měsíc dopřává mému měšci tučné příspěvky, tak toho neznaboha nakopnu tam, kam slunce nesvítí, a už bych ho v životě neviděl!

No a pak přišla praktická část zkoušky. 

„Ale ne! Ne!“ to už jsem nekřičel já, ale oběť. Ach kdyby jen křičela bolestí. Jenže ona křičela vzdorovitým nesouhlasem.

„Jo aha, takže to mám vzít takhle?“ Svrbiřiťkovi nešikovné prsty se pokoušeli správně uchopit bič. „a pak s tím švihnout?“

„Ano, ano přesně tak,“ přikyvoval spokojeně Honza Studnička, náš vrchní mučený. Byl to profesionál, který si nenechal jen tak zkazit náladu. S takovými lidmi byla radost pracovat.

„A nebude vás to bolet?“ zeptal se nervózně student Svrbiřiťka.

„S tím si nelam hlavu chlapče,“ odpověděl mu přátelsky Honza Studnička. „Já sem zvyklej, dyť tohle dělám už osm let.“ dodával mu odvahu.

„Ehm dobře, takže to takhle vezmu-“

„Teď napřáhnout“ napovídal mu netrpělivý Honza.

„Ale no tak!“ zasáhl jsem. „nenapovídejte zkoušenému! Pokračuj. Svrbiřiti.“

„Svrbiřiťko“ opravil mě Svrbiřiťka.

„Nebuďte drzý pane Svrbiřiťko! Nebo budu nucen oznámit to vašemu otci!“

„Pardón, pane profesore, inkvizore, Šmejďochu“ zajíkal se. 

„No dobrá, pokračujte.“

„A taky by jsi mohl říci něco ve smyslu: Hospodský Jaromír vás viděl obcovat s ďáblem!“ přispěl  se svou troškou i Eva Ptáček.

„Jó? No tak dobře, takže, Viděl jsem vás obcovat s hospodským Jaromírem!“

„No dovol!“ utrhl se na něj Honza.

„Promiňte, já bych to raději vynechal. Radši bych se – s vaším dovolením samozřejmě - soustředil na ten bič.“ omlouval se student.

„No dobrá, pokračuj.“

„Jo, ehm, takže napřáhnout, á švihnou- “

„Chlapče, chlapče jsi v pořádku?“ Nad omráčeným Samuelem Svrbiřiťkou se skláněl Eva Ptáček.

„Anhó!“ To slovo spíš vydechl než vyslovil. Eva mu pomohl na nohy a oprášil ho. Pro tohohle člověka jsem nikdy neměl pochopení.

„No tak se postav, ano, ták, dobře.“ Proboha! Svrbiřitník byl zase na nohou, doufal jsem že už bude s tím nesmyslný představením konec. Ach jo.

„Švihl ses tím bičem přes záda víš?“ osvětloval stále zmatenému studentovi situaci inkvizitor Eva.

„Hm.“ pípl

„Nedal byste si taky trošišku čůča pane Ponožko?“ aha to si Špirkl povídá se svým vymyšleným přítelem, uvědomil jsem si. No a takhle to šlo dál jako u předešlé zkoušky z teorie, Svrbiřiťka dále spíše týral sebe, a Honzovi zoufale rychle docházela trpělivost, až:

„Ne! Prosím ne! Už ne!“ bědoval Honza. „Já chci pryč! Nechte mě! Dám vám co chcete! Jen ať mě už nechá! Prosím! Prosím! Pusťte mě!“ naříkal Honza Studnička.

„Ale já přece nic neudělal!“ omlouval se zoufale Svrbiřiťka. Honza na něj nešťastně pohlédl, a jako kdyby ta věta byla plná ostrých nožů řekl:          

„No právě!“ a dal se do breku.

„To stačí Honzo, můžeš jít.“

„Děkuju pane, děkuju! Aaaaaaaah! Uhni mi ty nemehlo!“ Honza se vypotácel z mučírny, a když v dáli utichl jeho nářek, tak jsem vyslovil větu, která nevěstila pro Svrbiřiťku nic dobrého.

„Tak, co s ním uděláme?“

„No podle mne, to provedl naprosto výborně! Nebýt té pasáže, kdy se svalil na zem, tak to bylo opravdu skvělé! Myslím, že kdyby opravdu mučil, tak se mučený přizná opravdu ke všemu. “ Tak tohle byl verdikt Evy. Doufal jsem, že řekne, že to bylo hrozné, protože teď bude celé rozhodnutí záviset na Špirklovi. Mohl bych sice Evu přemlouvat, ale vím, že to nemá vůbec cenu. Stačilo se podívat do těch jeho očí, ten pohled byl nezlomný. Dnes je měl namalované na červeno, což znamená že je (alespoň pro dnešek) tvrdohlavý a nezlomný a  své názory nezmění ani na mučidlech. Kriste pane! Dej ať se alespoň Špirkl moudře rozhodne, protože já jsem jednoznačně proti tomu aby ten omezenec prošel!

„No já jsem rozhodně proti, tohle divadýlko je urážkou církve!“ oh, tohle bylo dobré, dnes mám dobrý den. Mám ohromnou přesvědčivou sílu v hlase. Myslím, že Špirkla jsem jednoznačně převedl na svou stranu.

„A co vy Špirkle?“ otázal jsem se spící postavy.

„Sožé? Jo jo. já sem vzhůru!“ Bože! Bože! Ať je proti! Svrbiřiťka nesmí projít!

„Mně se líbí!“ zajásal Špirkl.

No skvěle, tak to bychom měli! Jednoho natvrdlého, neschopného, nedostudovaného inkvizitora, který si při první příležitosti přiskřípne něco do dveří! Svrbiřiťka prošel! Stanu se kacířem! Bůh není!