Část první

Rejvíz seděl venku na lavičce. Vzhledem k teplému a slunečnému počasí se rostliny draly k nebi, zvířata se pářila častěji než jindy, všude bylo plno lásky, ale i agrese, někdy bolestí hlavy, zoufalých pohledů. Kousek od něj seděla skupinka mladých lidí, pokojně popíjejících červené víno z plastikové láhve, všichni v družném hovoru. Osazenstvo hýřilo vtipem a smíchem. Z místa, kde seděli, se nesla vůně tabáku, asi  Javanese, k němuž se posléze přidružil i těžký konopný kouř. Rejvíz viděl mezi těmi lidmi jednu mladou dívku. Seděla, potichu naslouchala, občas si přihnula z láhve, usmívala se. Mladé tělo bylo plné energie i rozkvětu. Rejvíz začal plakat. O několik měsíců později, až napadne sníh se tato dívka už nebude smát. Její tělo se vzbouří vůči ní samé a čerstvý venkovní vzduch vystřídá pach nemocniční desinfekce. Slza kanula za slzou. Přiletěla k němu bílá holubice s ošklivou šedivou skvrnou na kostřeci. Chvíli se na něho dívala. On jen nehnutě seděl a plakal. Po chvíli se otočil k tomu stvoření, které si ho už notnou dobu prohlíželo. Vztáhl ruku. Holubice se prudce zvedla a odletěla na větve nad ním. Pokálela přitom lavičku, na které seděl. Konečně se pousmál. Zvedl ruku směrem k větvím. Holubice ho dál nehnutě pozorovala. Po celý zbytek odpoledne se už ale nepřiblížila.

Zešeřilo se. Park se vylidnil a utichl. Jeden svět usínal a druhý se teprve probouzel. Náhle mu šílený zvuk proběhl srdcem. Utíkal. Alej lip nekončila, cestu lemovaly stovky rozbitých kandelábrů. Uprostřed všeho byl on. Křoviska se stala zlověstnější, láskyplná příroda vytáhla zpod pláště dýku a právě zuřivě sekala do škubajícího se Rejvízova těla. Duše se mu trhala, ale on běžel dál. Na pokraji šílenství těsně zabrzdil a setřel ze sebe prach. Byl sám se sebou spokojený. Tentokrát unikl. Ani si už nepamatoval jaké to bylo poprvé.

Dívka křikla a kroutila se mu pod rukami. Slastně mručela jako kočka, srdce prudce bušilo. Večer byl dlouhý a nepozorovaně přešel k ránu. Kolem procházely páry, vypadající jak z leštěného křišťálu. Uvnitř nich se jako inkluze válely částečky prachu. Začalo pršet, ale prach byl tak ulpělý, že se stále držel. Hladil ji a toužil po ní. Proudila mu v žilách ačkoli nebyla jeho sestrou, splynula s ním jako splývají dvě řeky na soutoku. Ohromen jejím klidem pokračoval v artistické exhibici. Salto, přemet, otočka vlevo. Celé to působilo komicky, jako autodafé v tropickém lijáku. Nikomu z nich to ale v tu chvíli nevadilo. Měli sami sebe. Poslali romantiku do nenávratna; byla jim loží sytě zelená tráva u hřbitovní zdi. Dívka náhle zatoužila po další společnosti. Kolem se otevíraly zpustlé hroby a z nich vystupovali vojáci a dívky, zemřelé žalem, stejně jako nemocní a jejich příbuzní. Nastalo ohavné prznění a bourání norem. Ne, nebylo tomu vlastně tak. Tady žádné normy neexistovaly. Základní animálnost byla hnacím proudem všeho. Horká krev se mísila se studenou. Křestanské představy o posmrtném životě v ten čas tvrdě narážely na neprostupnost myslí všech přítomných.

Tomáš Akvinský seděl s Rejvízem, když už bylo po všem, u sklenice studeného piva z rodinné krypty, která se náhodou při reji otevřela. Bylo hořčí než na jaké byl Rejvíz zvyklý, ale přesto mu velmi chutnalo. Nevěděl co říci dřív, tolika myšlenek byl plný. Dívka byla všude a nikde. Ve vzduchu byla cítit krev. Její stopy byly i na sklenicích obou přítomných.

Po náročném dni bylo pořeba nějak obnovit otupělé smysly. Udělal si kávu se skořicí a odnesl si ji do koupelny. Vana byla plná bublinek, které vytrvale odrážely silné světlo ze střešních lamp. Tyhle chvíle miloval. Zapomenout na svět, být svým pudem, nechtít víc, odvázat se od minulosti, nestarat se o budoucnost. Ve vaně rozmočil složenky, které tak rád přežvykoval. Ponořil se pod hladinu a myslel přitom na život, na barvy, na Vivaldiho, který hrál z CD přehrávače. Jak ten člověk asi žil? Jak se mu dařilo, na co myslel, jak si užíval života. Rejvíz nikdy tyhle informace nevyhledával, ale miloval přemýšlení o nich. Chvíli před tím, než se rozpustil v ledové vodě stáhl oranžový ručník visící mu nad hlavou a otřel se. Mokrýma nohama přešel tmavý obývací pokoj. Zkoušel pevnost oken. Rozebíhal se a narážel do nich. Pořezal se sice o střepy, ale cítil se báječně šťastný. Pustil televizi, strčil si prst do krku a cítil náhle vůni skořice. Šel do koupelny dopít si kafe. Bylo příjemně hořké. Koncert dohrál, přehrávač zarytě mlčel. Rejvíz vzal sekyru ze skříně a rozmlátil ho. Pak si začal pobrukovat. Znovu plakal.

Seděl v křesle a přemýšlel co si dá k večeři. Vrstva na podlaze ho přesvědčila že by mohl po měsíci vyměnit křupky za něco jiného. V ten moment mu křeč sevřela žaludek a on znova cítil skořici. V koupelně bylo mokro, tak se klouzal po podlaze a usilovně ječel. Po několika hodinách, rozbitém vybavení bytu a několika ranách ho odvezla policejní hlídka. Na stanici dostal nějaký vývar a kus chleba. Bylo rozhodnuto. Alespoň tahle starost mu odpadla.