Posedlost

„Náá kóníčka si vyskočím, šááávlička zablejskne se...“ řval z plných plic Kryštof Líbezný, majitel prosperující stavební firmy. Měl ji jako z praku. Po pravdě řečeno, nebylo se ani čemu divit. Ráno mu manželka telefonem oznámila, že od něho odchází. O tom, proč byla celý předešlý den pryč, nepadlo ani slovo. Když po nějaké chvíli, celý ztumpachovělý, vyšel před dům, zjistil, že mu ukradli auto a  ještě musel myslet na syna. Našel si takovou, takovou, no.
„Kryštofe, neblbni,“ říkal mu známý barman, „už máš dost. Hele, já ti udělám kafe a uložím tě vzadu v kamrlíku.“
„V kamrlíku, v kamrlíku, vykoupu si prdel v mlíku,“ skandoval nešťastný nositel tak poetického jména a obrátil do sebe dalšího panáka.
„A ještě jednou a pro všechny,“ zvolal furiantsky a vytrčil pravou ruku směrem vzhůru. Bar nebyl naštěstí pro něj tak velký a tak obsazený, aby ho to zruinovalo. Barman si povzdechl a naučeným pohybem sáhl po lahvi a po skleničkách. Koneckonců náš zákazník náš pán, řekl si a nalil.
Z tmavého zákoutí, od stolku pokrytého tmavě červeným ubrusem, se k nálevnímu pultu přesunula postava neurčitého pohlaví. Měla na sobě vytahaný svetr a seprané džínsy. Dlouhé, neupravené vlasy lemovaly bledý obličej. Uchopila nalitou skleničku a pokynula směrem k jejímu dárci.
„Tak díky a na zdraví.“
Kryštof Líbezný otočil své, teď už trochu krhavé oči, k odesilateli přání a v domnění, že zpěv zažene jeho chmury, zapěl, jak nejhlasitěji mohl.
„Napij se bratříčku napij, napij se zhluboka...“
„Jmenuju se Kateřina, pane Líbezný,“ řekl domnělý soused.
„Vy, vy mě znáte?“ ztěžklým jazykem artikuloval Kryštof.
„Jasně, znám vás od té doby, co jste mě od vás vyrazil, když jsem tam přišla s vaším Kryštofem.“
„Tady je najednou Kryštofů jako psů,“ pokusil se o vtip starší nositel toho jména, ale i přes celkové zatmění byl doma. To je přece známost mýho syna, to je vona, Kateřina, deklamoval si v duchu. Takový královský jméno. Proč jsem ji jenom vyhodil, marně si snažil vzpomenout.
„Řekla bych, že si nemůžete vzpomenout, proč jste mě vyhodil,“ řekla Kateřina a její trochu upjatou tvář prosvítil úsměv. „No nic, nechme toho, já vím, co se vám dneska stalo, Krýša mi to řekl.“
„Krýša?“ vyhrkl udiveně a pak pochopil, že mluví o jeho synovi. Všechno to napětí, které v něm od rána bobtnalo, prorazilo slupku, která je držela pohromadě a vyletělo na povrch. Těžkou pěstí třískl do desky, až to vypadalo, že ji prorazí.
„Heleďte slečno, neměla byste ho provokovat,“ řekl barman. „Je to sice dobrák, ale dneska nevím nevím...“
„Vona... vona...“ těžce ze sebe vyrážel Kryštof starší a střídavě se díval na muže za pultem a na svoji potencionální snachu. „Vona se na mě vyflákla. Po tolika letech!“ Zkrabatil se mu obličej a pak už slzy, které se mu draly do očí, neudržel. „Ale já jí ukážu, ukážu... A ještě jednu si dáme, že jo Kateřino.“
„To zas bude noc,“ zamumlal barman, ale poslechl.
Kryštofovi se zamlžily oči. „Promiňte, já budu muset...“  To už však nedořekl, sesunul se z barové stoličky a vrávoravým krokem mířil na toaletu.
„Tak vidíte slečno, dvakrát v životě jste ho potkala. Jednou vás vyhodil z bytu a teď takhle vypadá. Ale on takový není, to holt ten dnešek ho dostal.“
Kateřina se nepokojně zavrtěla na židličce a pak podlehla odvěké touze svěřit se barmanovi se svým tajemstvím. „Víte, já ho nevidím podruhé. On mě také ne.“ Rozhlédla se kolem, jestli někdo neposlouchá. Ale mohla být úplně klidná. Místnost byla prázdná, ztichla s Kryštofovým odchodem a jen dávivé zvuky z toalety značily, že tu ještě někdo je.
„No to mě zajímá,“ řekl muž za barem.
„Možná víte, že předtím než si založil firmu, učil na stavební průmyslovce. A já byla v prvním ročníku. Kdybyste mě tenkrát viděl. Brejle přes celej ksicht, rovnátka, shrbený záda. Brr,“ otřásla se Kateřina při té vzpomínce. „A když vešel poprvé do třídy, byla jsem úplně hotová. On byl tak nádhernej. A ještě ke všemu to jméno. Byl prostě líbezný se vším všudy. Nebylo možný se do něj nezamilovat. A já se zamilovala okamžitě.“
„Teda to jsou věci,“ skočil jí barman do řeči a také si jednu nalil. Vyslechl už za pultem nejrůznější příběhy, ze kterých by se dal podle zajímavosti sestavit pomyslný žebříček a tenhle vypadal, že by mohl být na nejhořejších stupních.
„No,“ pokračovala Kateřina, „kroutila jsem se jak blbá, kdykoliv jsem ho potkala na chodbě, při hodině s ním jsem vystrkovala prsa tak, že skoro dosahovaly na katedru, i když jsem seděla ve třetí lavici. A nic. Byla jsem pro něj naprostý vzduch. To trvalo půl roku a on pak odešel.“
„Sešel z očí, sešel z mysli,“ komentoval to její protějšek.
„Jo, houby sešel, já začala scházet. Pořád jsem na něho myslela. Celou školu. Až do konce. Pořád jen a jen na něho.“ Kateřině se začaly lesknout oči vzrušením. „Párkrát jsem ho potkala s tou jeho, drželi se za ruce, řeknu vám, naprostý hnus.“
„A to se nenašel nikdo, se kterým byste zapomněla? “
„Zkoušela jsem to, ale nebylo to nic platný. Byl to jenom sex, nic než sex. Sice se snažili, ti troubové, ale já milovala jen jeho. I přitom...“  Kateřina se uchichtla a otočila své velké oči k toaletám. „Heleďte pane vedoucí, nezašel byste se tam podívat, jestli mu něco není?“
Barman obešel svoji základnu, otevřel dveře s panáčkem a za chvíli byl zpátky. „Je to dobrý, sedí a spí. Myslím, že bychom ho měli nechat.“ Zašel zpátky na své místo. „Tak povídejte, jak to bylo dál? Pak jste potkala jeho syna?“
„Krýšu jsem si vybrala sama. Jasně že jsem věděla, že je to jeho syn. To už bylo asi půl roku po škole, vypadala jsem úplně jinak než v prvním ročníku a i úplně jinak než teď,“ dodala a podívala se na svůj vytahaný svetr.
„A?“ povytáhl obočí muž s funkcí vrby.
„Zabral na první. Já vlastně vůbec nevěděla, co tím sleduju. Vlastně věděla. Chtěla jsem být co nejblíž k němu. A Krýša je hňup,“ řekla s despektem.
„Hňup?“ podivil se barman.
„Jo, to je. Dobrý ale bylo, že si mě chtěl, no, teď už asi ne, vzít. A já se celá třásla na to, že až mě přivede do rodiny, budu co nejblíž u Kryštofa a budu se ho moct dotknout. A tak jsem na to myslela celou dobu, co jsem chodila s Krýšou. Teda von neměl rád, když jsem mu tak říkala, ale uznejte, že Kryštof může být jenom jeden.“
Barmana trochu zamrazilo z té logiky, ale byl tím příběhem už natolik pohlcený, že nic neříkal, jen nalil další dvě sklenky.
„A předevčírem k tomu konečně došlo. Teda k tomu představení. Chudák hňup Krýša,“ řekla trochu jedovatě hříšnice na barové sesli. „Přišli jsme k nim, nikdy jsem tam předtím nebyla, a Kryštof a ta jeho nám přišli otevřít, byli oblečený dost slavnostně, vona teda byla dost zamlklá a tvářila se, jako když jí ulítly včely. A Krýša povídal jako v nějakým filmu pro pamětníky: ´maminko, tatínku, to je ta , kterou jsem si vybral´. A pak to začlo. Ta jeho na mě vyvalila oči, chvíli to vypadalo, že sebou sekne, a potom vyběhla ven a jen třískla dveřmi. Ti dva tam stáli jako solný sloupy, Kryštof na mě zíral, no to víte, že si nevzpomněl, že mě kdysi učil a ten jeho trouba vypadal, jako že omdlí. No a pak mě ten můj miláček vyhodil. Teda vyhodil. Řekl něco v tom smyslu, že by bylo nejlepší, kdybych odešla a byl přitom tak krásný, že bych mu hned skočila kolem krku a celého ho zlíbala. Ale to by se všecko provalilo, tak jsem sklopila hlavu a zmizela.
„A co by se provalilo?“ polknul nasucho barman.
„No, já ten den dopoledne poslala tý jeho do práce pár fotek,“ tiše špitla Kateřina.
„A co na nich proboha bylo?“ chtěl vědět posluchač toho neuvěřitelného příběhu.
„Přece já s Kryštofem, a to v dost choulostivý poloze.“
„Ale vždyť jste přece říkala...“
„Já vím, já vím, nikdy jsme spolu sami nebyli, ale já se na škole dost zajímala o focení a úpravy fotografií na počítači. Můžu vám říct, že udělat takovouhle fotku není vůbec žádný problém. Docela mě to bavilo.“
„To je tedy pěkně hnusný, to vám řeknu,“ odfrkl si znechuceně barman. „A proč mi to vůbec povídáte, vždyť já to můžu Kryštofovi říct a máte po hehe.“
„Tak tomu vůbec nevěřím, milý pane,“ ušklíbla se dívka. „Za prvé: barman je něco jako kněz a co slyší, dál nepoví. A za druhé: mám doma ještě jednu sérii fotek a hádejte, kdo je na ní se mnou. A teď, až se Kryštof vzbudí, si ho odvedu k sobě. On jediný chudáček neví vůbec nic. Ale já už ho utěším.“
„A co jeho syn?“ zeptal se přiškrceným hlasem barman a poprvé v životě litoval, že se nechal k poslouchání zlákat.
„Tak tomu jsem ty fotky poslala taky. Ale až dneska,“ dokončila své vyprávění Kateřina a zeptala se. „Vy už mi nenalejete?“
„Zavíráme,“ řekl stroze muž za pultem a bylo mu těžko u srdce.
„No co se dá dělat, tak mi ho aspoň vzbuďte.“
Kryštof Líbezný se klátil u věšáku a nevěděl vůbec nic.
„Pojďte, pane Líbezný, já vás odvedu domů,“ řekla Kateřina a pomohla mu do svrchníku.
„Domů nejdu,“ zamumlal nešťastně Kryštof.
„Tak dobře, najdeme něco jiného, ano?“ a aniž čekala na odpověď, uchopila ho pod rukou a otevřela dveře. Jen na nepatrnou chvíli se otočila a z očí jí vyšlehl vítězný záblesk. A pak zmizeli oba v tmavé noci.
Barman stál pořád na stejném místě a strnule hleděl před sebe. Pak se trochu vzpamatoval a mechanicky začal otírat zašlou kovovou desku. Tak, tak je to správné, pomyslel si. A protože byl malinko filosof, v duchu dodal. 
Zítra je taky den a možná bude lepší než tenhle. A snad i pro vás dva, ubohý Kryštofe a posedlá Kateřino.