Bylo to v devatenáctym.

Nic si nepamatuju, ale dostal jsem se z vojny.

Razítko na tom lejstru ještě nezaschlo a už mě vykopli z lodi nedaleko hranic města.

Místo ne zrovna přívětivý,

ale co, jediná moje nevýhoda byla ztráta paměti...

Dali mi pár drobnejch, prej válečnej důchod, že jsem jako nárokovanej kriplovstvim. Taky nějakou vodu a deku.

Zajímá mě jak se jmenuju, ale to na lejstru nepoznávam,

Mor Tulen.

Budova Asociace Války,

sousedící z příjemnější strany slunce s akropolí Majestátu Vyšetřování,

ze stinné krytá vonným parkem čínských hus,

je na rohu čtyřicátýho a Friedrichova.

Asi 30 mil severně, městem.

.

Díky za kafe a,

taky za přednášku.

Kolik to bude?

To je dobrý. Cesta bude hrozná, ale místo kam máte namířeno je horší, to mi věřte.

Ulice se změnily.

Byl jsem pryč tak dlouho.

Musím najít...

Oslnilo mě slunce. Blížilo se ke mě až bolestivě a svíravě. Klečím na chodníku, ale kolem nikdo nejde.

Hej, More! Vidím svět černobíle.

Přibíhá ke mně malej kluk.

Klečícímu, spadla mi hlava na prsa. Chlapec přišel a podivoval se.

Vidím pohyb jeho rtů,

ale slova ke mně nedolétnou.

Ostrá bolest kolenou mě nutí vstát.

Real se opět promítl do barev.

Jako smrt a nářek,

tak voní náměstí Břinkajícího Vítězství.

Vystupuji z rychlovláčku. Jsem téměř u schodů mamutího chrámu Asociace.

Čas stále neubíhá.

Vchod se schovává stínem sloupoví.

Nic se nezměnilo. Přepážka,

PŘÍJMENÍ! JMÉNO!

Tulen, Mor.

NAROZEN!

Nevím. / Již to nejsou mlhy, čím víc se snažím vzpomenout, tím víc se obalují krustami ledu.

Smutek. /

VOJÁKU!!!

CO VÁM CINKÁ U KRKU?!

Psí známky pořád stejné.

.

17.3.2093..

DOBŘE! Aspoň číst se Vám nezapomnělo.

Teď! Tenhle papír, oddělení x37A.

A PRONTO VOJÁKU!

Chodba je ztichlá.

25 pater pod zemí ukrytý lidský zvěřinec;

mě vítá všeprostupující elektřina,

odevšad jako slyšet vzlyky jejího urputného praskání. Cedulka na dveřích říká

Dr.Böhm.

ŤUKÁM<<

Posaďte se, Dr.Böhm Vás přijme.

Šero ve mně, i v čekárně. DALŠÍ!

Hranol ostrého světla mě vede.

Jak dlouho jste v Praze?!

Dnes jsem dorazil, ale je to...

MLUVIL JSTE S NĚKÝM PO CESTĚ SEM??!

Ne. JAK JSTE TO NAŠEL?!!

Infotabule.

DOBŘE! SEDNOUT.

Doktor vypadá mladě, ale dost od rány. Ani nevím proč, ale sedím když křikne. Mlčí.

Určitě chápete jaká je situace na frontové linii; budete očkován a dáme pár testů.

VALOVÁ! TŘICETSEDMIČKU!

Zeď přede mnou je v tom nafialovělém světle tak zábavná, a vlastně i všechno kolem.

Vojáci mají směšně hluboké a táhlé hlasy, jako groteska, příliš blízko plátna.

Odvádí mě do továrny na čokoládu. Soudím podle čichu, nic totiž nevidím a to je naprosto

báječné. Z dálky slyším hrát hudbu. Tak veselou melodii.

.

Tamhle v rohu ho povalte, doktor je tu hned.

Zábavné, jak maso dopadající na dlaždice vydává pleskavé zvuky. Vědět, že tím masem jsem já, snad bych se i bál,

ale takhle nemusím, vždyť jsem z čokolády, celý, já i vesmír.

Naše souhra je neskonalá..

.

VOJÍN TULEN, PANE.. LOKÁLNÍ AMNESIE...

VÍ CO SE STALO?...