Ulice jsou prázdnější. V odpoledním slunci spěchá, mladík hledající ten správný vchod. Je Srpen, 2119.

Kroky, směr ke svobodě již neomylně následující, ozvěnou rozeznívají potemnělou Královskou avenidu.

179, 180, 181..2..3, otočit hlavou doleva, v nejhlubší spáře stoletého kmenu je klíč. Ještě sedm kroků vpřed.

Velmi starý dům. Vřískot málo používaných pantů je skoro k nesnesení. Stoupající vzrušení žene brát schody po třech.

Brzy je u cíle, dveře sedmdesát-čtyři.

Zlehka zaklepe; cítit přítomnost z dalších.

Cesta je volná tak vchází, klidně vítán ženou nižší postavy, obličej zastíněn širokým klenutím.

Klíč.

Ano, to jsem já.

Ten od vchodových dveří prosím.

Bere ho a tiše mizí na schodišti. Oči přivykají.

Dřív než by čekal je, teď již o poznání hezčí, dívka zpátky.

Jsem Nataša.

Moc mě těší, já jsem Karel Klíč.

Půjdeme dál.

.

.. tak pojděte a dojděte!,

hubitelé věčné naděje..

Zvedl obočí. Tos psal ty?

Ano pane.

Nejsme v armádě; jmenuju se Eg, Eg Tély.

Je to dobré, energické a přitom jasné a cílené. Člověk jako ty se nám hodí.

Jsi si jistý důsledky?

Jeden z mých největších snů se právě plní; nezůstat stát v šedi, ale rozběhnout se,

a ať se naše cesty spojí víc či úplně rozdělí, cíl zůstane vždy jen jeden.

Jak jsi se dozvěděl o naší skupině?

Už dlouho se nemohu soustředit na nic jiného;

začal jsem hledat,

vlastně pátrat, po možnostech, jak to přežít,

jak znovu začít věřit.

Věci, které se dějí i drobnosti, které cítit v blízkém okolí,

daly za povinnost lidem vašeho ražení jež jsou mi tak blízcí, začít konat.

Snad nebyla jen marností, síla co mnou proudila při těch představách.

Od této chvíle jsme tvou rodinou.

Vstává od stolu a já následuji jemné gesto.

Jdeme dost dlouhou chodbou až se zdá neuvěřitelné, že jsme stále v jednom bytě.

Dům je zástěrka, musíme být dost opatrní, galleros už nakazili spoustu z normálních lidí,

takže v bezpečí budeš budeš po pár dnech tréninku,

prozatím, důvěřuj jen těm, které potkáš zde.

Trénink?!jen uvažuji co by mě mohli naučit, aby na mě fízlové nemohli.

Přicházíme ke dveřím uprostřed dlouhé chodby. Jsou jediné široko daleko.

Byla to noc, kdy jsem nedýchal. Vnímat okolí, pulsující svobodu.

A přece to byl jen sen.

Vše další odehrálo se spěchem. Během tří týdnů.

Od doby, kdy jsem četl tu knihu, svou novou modlu, zamiloval se do slov, která se mysli tak líbila, uběhlo už víc než půl roku.

Situace v zemi je pořád stejná, pár metrosadů zahájilo vlnu odporu.

Bohužel není možnost jak jim pomoci. Snad jen, je to bláznivé, ale..

V prvním svobodném spánku bylo tolik síly.

Dny jak vnímám mizí v tunách pamfletů a stále se vytřibujícího proudu bouřlivosti, kterou veršuji o světě, jaký by měl být.

První co jsem pochopil, když přišel čas se učit, bylo, že každý koho tu potkávám cítí semnou. Stejný pocit jako klučičí bitky s partou přátel za zády, cítíš jejich dech a tep srdce.

Bezpečí.

Lež je tím, proti čemu bojujeme!, nejsilnější zbraň našeho nepřítele.

Den tady, dělím na pár úseků. Z promluv s Egem se stala má denní inspirace, jsou stále ostřejší, učí mě kontrolovat vztek.

To díky němu nacházím ty správné argumenty.

Do ulic začaly proudit naše prohlášení.

Jak, ale lidem říct, že nejsme jen rozvraceči, parta znuděných studentů, kterým se vaří krev?

Dnes jsem potkal Hartoga. Byla s ním Ines. Něco se stalo; myslím, že odpoledne jsem zešílel. Cesta městem proběhla jako v halucinaci. Ines vysoká a bílá, s kudrlinami tak divokými, že ztrácím dech. Budím se v horečkách v noci. Vše rozmlžené, nepoznávám obličeje.

S kým jsi mluvil?! No tak kdo to byl?? Přítel.. jen starý přítel..

Vlna smutku mě zasáhla náhle a necitelně.

Je to skutečně tak?

Mohu číst v emočním dopadu myšlenek všech těhle lidí,

jako v otevřené knize.

To ale znamená...

..že jednotky galleros jsou na cestě sem.

Hlas Ega mě ranil víc než bych čekal. Cítil jsem přesně co chce vyslovit a proto jsem mlčel, nechal jeho myšlenku plynout.