Vlastně ani nevím,jak jsem se tu ocitl. Znáte to, člověk se jen tak poflakuje a nic nedělá. Odevšad sice slyšíte, že byste se měl konečně rozhodnout, co se životem, ale tyhle řeči pouštíte jedním uchem tam a druhým ven. Nějak sice žijete, ale k tomu životu nejste nijak připoutanej, klidně byste mohl zmizet a začít někde úplně jinde. Jenže na to jste moc línej.
Pak stačí jedna propitá noc, tah nočním městem s kamarádama, jeden hloupej nápad – a buch. Najednou jste na druhý straně zeměkoule a bojujete v nějaký válce, o který jste ještě před pár dny ani nevěděl. Není to zas tak špatný. Sice po vás řvou, plazíte se bahnem, schováváte se před bombardováním a tak, ale na druhou stranu - poprvé v životě má váš život nějakej řád a smysl.
Byli jsme tam tři takoví, já, Dejv a Hans. Vojáci obvykle vzpomínají na domov, rodinu, a vedou takový řeči jako co budou dělat po válce a podobně, ale my tři, my jsme neměli na co vzpomínat. Teď jsme bydleli v armádě a naším jediným cílem bylo bojovat za to, čemu jsme bezvýhradně věřili. A bojovali jsme, sice bez valnýho výcviku, zato s pořádným nadšením.
Víte, kdybych měl tuhle válku charakterizovat jedním slovem, řekl bych – rychlá. Moc rychle jsme sice nepostupovali, ale jinak se celej život odehrával v hrozným kvaltu. Ta rychlost, s jakou kolem mě umírali lidi! A ještě rychleji přicházeli noví na jejich místa. Já vím, já vím, taková je každá válka, ale sám určitě víte, že v týhle ztrácíme daleko víc lidí, než jsme zvyklí. Nepřítel je mazanej a má tuhej kořínek.
Kromě rychlosti umírání mě taky překvapila hbitost, s jakou velení měnilo rozkazy. Lítali jsme z místa na místo, vraceli se, rušili už napůl splněnou misi, abysme se vrhli na úplně jinej úkol. Říkám vám, byl to blázinec, a tak se ani není čemu divit, že jsme se najednou ocitli v neznámé části pouště bez velitele, bez mapy a s rozbitou vysílačkou.
Kdo že tam byl? No já, Dejv a Hans, tři kluci, co se poprvý vydali do světa hrát si na hrdiny. Pak ještě nějací dva, ne o moc starší a zkušenější než my. Už ani nevím, co jsme měli za úkol a proč poslali zrovna nás – zřejmě už byli všichni zkušení vojáci mrtví. No, každopádně jsme to pěkně zmastili. Teď šlo o to, zachránit si alespoň krk, pokud možno i se zbytkem těla.
Měli jsme dvě možnosti. Buď se vydat do hor, cese tyčily nedaleko, nebo postupovat hlouběji do pouště. Jedna možnost horší než druhá. Hory se nám přeci jen zdály přístupnější, ale pak se do toho vložil Dejv a řekl, že jestli nechceme schytat kulku od partyzánů, co se ukrývají v horách, a že jich tam je požehnaně, měli bysme se pokusit přejít poušť. Chvíli jsme se dohadovali, pak jsme hlasovali a poušť to vyhrála o jeden hlas.
Dejva tenhle úspěch povzbudil, a tak se jmenoval dočasným velitelem naší mini jednotky. Jeden z těch dvou starších kluků měl sice vyšší hodnost a logicky teda měl tím velitelem být on, ale bylo mu to jedno, vůbec tuhle nenadálou situaci nezvládal a byl jen rád, že se může velení zbavit. Dejv byl navíc důležitej tím, že nesl vysílačku. Neustále se ji snažil opravit a vykřikoval do ní nějaký šifry nebo hesla nebo co já vím.
To víte, že to byla těžká cesta, co je to za otázku? Byli jsme vybavení na dvoudenní misi a ne na několikadenní pochod pouští. Sám nevím, jestli to bylo horší ve dne, kdy jsme chcípali žízní a horkem, nebo v noci, kdy jsme se klepali zimou a hledali všemožný způsoby, jak se zahřát. Pořád nechápu, jak jsme to mohli přežít.
Jedna věc nám ale dodávala sílu. Ne, nebyly to vzpomínky na domov, už jsem vám přece říkal, že něco takovýho jsme nepěstovali. Ne, poháněla nás nenávist. Já vím, že to není moc křesťanské, ale bylo to tak. Z celýho srdce jsme nenáviděli Nepřítele, toho parchanta, kvůli kterýmu musíme tohle všechno podstupovat. Kdyby se tam Nepřítel objevil, v tu chvíli bysme se na něj vrhli a zaškrtili ho, ani bysme nemrkli.
Problém je v tom, že Nepřítel neexistuje. No řekněte, kdo to je, ten Nepřítel? Schválně si ho zkuste představit. Je to tisícihlavá obluda, ale ani jedna z těch hlav nemá obličej, nemůže ho mít. Nepřítel je anonymní tvor, bez pohlaví, bez tváře, beze jména. Jedině tak proti němu můžete bojovat. Ale zkuste se postavit tváří v tvář konkrétnímu člověku, říct, že to je Nepřítel, a zastřelit ho.
Přesně takový konkrétní lidi jsme potkali. Objevili se, když už jsme se v tý poušti chystali definitivně vypustit duši. A nebyli to nepřátelé, byli to andělé strážní. Nepamatuju si to úplně přesně, přeci jen jsem už byl tak trochu mimo sebe, ale vím jistě, že nikdo z nás neměl chuť vrhnout se jim po krku s výkřikem „Nepřítel!“ nebo „Za vlast!“. Naopak, chtěli jsme jim líbat nohy, akorát jsme na to byli moc zesláblí.
Odvezli nás do nějaký vesnice, do svejch domů. Starali se o nás, dávali nám jíst a pít, seděli u Dejvovy postele, když v noci blouznil, Hansovi ošetřili omrzliny a to všechno jen tak, bez řečí, bez otázek, bez výčitek, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Že je to přirozený? Křesťanská povinnost? Jak to můžete říct, copak to nechápete? My jsme je tam přijeli zabít! Přijeli jsme do jejich země, abysme je vyvraždili, abysme vybombardovali jejich vesnice, prostě abysme si je totálně podrobili. Jen si nemyslete, to jsou vaše naivní, romantické představy o humánní válce. My jsme měli svý rozkazy – civilní obyvatelstvo nešetřit, ale vždycky to zařídit tak, aby se mohlo říct, že to byla nešťastná náhoda. Tohle všechno tihle lidi věděli. Mohli nás nechat v tý poušti pochcípat jako psy a zpovzdálí to pozorovat, ale pomohli nám.
Musel jsem na to myslet celou tu dobu, co o mě pečovali. V noci jsem se budil se strašným vědomím, že jsem vrah. Kolik lidí už jsem zabil? Mohly to být ženy a děti. Mohli to být otcové, kteří chtěli jen v klidu živit svý rodiny. Nikdy dřív jsem takhle nepřemýšlel, byl to prostě Nepřítel, tisícihlavá obluda bez tváří. Jenže teď se mi ty tváře vkrádaly do snů.
Za pár dní jsme se všichni zotavili a sešli se k poradě. Shodli jsme se, že nemůžeme pokračovat v cestě, protože pořád nevíme, kam jít. Je bezpodmínečně nutný spravit vysílačku, potom se uvidí, co dál. Do tý doby zůstaneme tady. Naši zachránci neřekli ani slovo. S úplnou samozřejmostí nás přijali za svý. Situace se samozřejmě změnila, už jsme nebyli nemocní, byli jsme mladí silní kluci, takže jsme museli přiložit ruku k dílu. Pomáhali jsme jim, kde se dalo. A oni si nás oblíbili! Naše jazyky byly příliš odlišný, ale vyřešili jsme to. Vypracovali jsme si svůj vlastní jazyk, kterým jsme se dorozumívali, takovou soustavu posunků a zvuků. Třeba... Ale k čemu to je, vyprávět vám to.
Řeknu vám radši něco jinýho. Víte, co mě překvapilo? Jak málo se jich ta hrozná válka týkala. Nechtěli válčit, chtěli klid na práci. Čím dýl jsme tam byli, tím míň jsem chápal, proč válčíme s lidma, kteří o to vůbec nestojí. Proč si to radši ti vrcholní politici nerozdají mezi sebou?
Dejv jako jedinej z nás nepracoval pro vesničany. Celou dobu byl zavřenej v kůlně a snažil se spravit vysílačku. Myslím, že se v elektronice vůbec nevyznal, ale to ani nikdo z nás ostatních, takže to bylo jedno. Ano, povedlo se mu ji spravit. Asi to byla spíš náhoda než jeho zručnost, ale funkční vysílačka byla opět na světě.
Ten den jsem nešel na pole, protože jsem si předtím namohl záda. Zůstal jsem v domě se ženami. Vařily oběd a přitom vesele švitořily. Nerozuměl jsem ani slovo, ale věděl jsem, že se baví o mě, protože občas na mě po očku pohlédly a daly se do smíchu. Z kůlny jsem slyšel volat Dejva, že vysílačka je spravená. Takže se odtud konečně dostaneme, říkal jsem si a nevěděl, jestli se mám radovat nebo truchlit.
Pak jsem uviděl, jak Dejv vyšel z kůlny a zamířil k domu. Tvářil se vážně. Stalo se snad něco, říkal jsem si? Když vešel do dveří kuchyně, zrovna jsem otevíral pusu, že se ho zeptám, ale už jsem to nestihl.
Víte, je to zvláštní, spoustu věcí jsem zapomněl, ale tenhle okamžik si pamatuju do nejmenších detailů, jako by to byl zpomalenej záběr, kterej mi někdo přehrál několikrát za sebou, takže jsem měl možnost si všechno pořádně prohlídnout. Vidím to všechno. Dejvovu rozcuchanou hlavu, účes, díky kterýmu pořád vypadal jak desetiletej rošťák, co chodí sousedovi krást hrušky. S tím ale kontrastoval ten přísnej, chladnej pohled v jeho očích. Vidím jak sahá do kapsy, vytahuje zbraň, vidím i tu malou, ještě čerstvou oděrku na ukazováčku, kterým zmáčknul kohoutek. Dopodrobna si vybavím tváře těch tří žen, jejich nechápavý pohledy, který se v poslední chvíli změnily v pohledy plný hrůzy. Jediný, co mi chybí, je zvuk. Neslyšel jsem výstřely, výkřiky ani zvuk tří těl ztěžka dopadajících na zem.
Moc dobře jsem ale slyšel Dejva, jak říká:
„Co koukáš. Dostal jsem rozkazy z velitelství. Musíme vypadnout, dal jsem jim souřadnice tohodle místa, za hodinu to tady vybombardujou.“
S výkřikem jsem se na něj vrhl. Tady byl, to byl on, konečně se mi dostal do rukou. Nechápete? On byl Nepřítel. On byl ta zrůda, která sice měla tvář, ale neměla srdce. A musím se vám přiznat, otče, když se moje prsty obtočily kolem jeho krku a pevně ho tiskly, měl jsem z toho radost. Cítil jsem, jak umírá, a měl jsem ještě větší radost. Ne, nekruťte hlavou, myslím, že byste na mým místě udělal to samý. Ne? No, to se nikdy nedozvíme, nechme to tak.
Jak to bylo dál? Myslím, že to dokážete odhadnout. Utekl jsem do pouště, kde mě o pár dní později našli. Probral jsem se v nemocnici. Tam jsem se taky dozvěděl, že tu vesnici opravdu vybombardovali. Oficiálně se prej domnívali, že tam stojí sklad munice. Brečel jsem, když mi to řekli. Ale ne dojetím, brečel jsem, protože jsem si uvědomil, jakej jsem zbabělec. Místo, abych je běžel varovat, utekl jsem, chápete? To, že jsem zaškrtil Dejva, tenhle skutek, za kterej mě postavili před vojenskej soud, odsoudili a zítra mě za něj zastřelí, to je můj jedinej hrdinskej čin. Je mi stydno, že jsem ho provedl částečně v afektu a ne s chladnou hlavou. Ne, nemusíte mi dávat rozhřešení, tohle nebyla zpověď, chtěl jsem vám to jen vyprávět, protože jsem doufal, že mě snad pochopíte. Vidím, že jsem se mýlil, tak tedy sbohem, otče, a nemodlete se za mě, nemá to cenu, stejně přijdu do pekla.
|
