|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Vídeň plná chartistů
Kdyz jsem se rano poprve probudil ve meste, ktere melo byt muj novy domov, vykoukl jsem z okna v hotelu, kde jsem s rodinou travil nase prvni dny po opusteni Ceskoslovenska. Slunicko svitilo, naproti hotelu pekar, zavonely cerstve housky a ja jsem si v hlave procvicoval nemcinu, abych muj prvni nakup zvladnul. Poslal jsem pro housky me dcery, kterym bylo 12 a 9 let. Zvladly to. Housky byly vynikajici, kafe taky, nic nebranilo tomu, abych zacal novy zivot ve svobodne zemi.
Netrvalo dlouho a prijel pan Janyr, ktery byl zvlastni poverenec rakouskeho parlamentu pro chartisty, kteri prijali nabidku pana Kreiskeho a prijeli do Vidne. S Janyrem jsme odjeli jeho autem na rakouske ministerstvo vnitra, kde si nas zapsali na vyplatni listinu. Pote nas tento slechetny pan privezl do jedne americke organizace, ktera financne podporovala disidenty z vychodni Evropy.
Kdyz jsem nasedal do jeho auta, vsiml jsem si, ze v prihradce zadniho sedadla vykukovaly Tigridovy Svedectvi. Zeptal jsem se Janyra, jestli nema nejakou literaturu, jako Svedectvi, ci neco podobneho. Nabidl mi Pelikanovy Listy. Svedectvi se asi stydel nabidnout, mozna v nem mel zabalenou svacinu. Janyr mi taky v aute zacal davat jakesi skoleni, s kym se mam stykat, s kym ne, a tak me napadlo, ze ve Svedectvi svacina zabalena nebyla, bylo v tom neco uplne jineho.
Po tydnu jsme se z hotelu odstehovali do "naseho" prvniho bytu. V Rotzergasse, v 17. obvodu Vidne. Primo naproti policii, v prizemi bydlel jugoslavsky disident, ktery chlastal vic, nez ja a znami z Charty doma. Kazdou noc manzelku skrtil, z bytu se ozyval krik, neco jako: „Boga, boga, tamhle bezi doga.“
Po nasem nastehovani do bytu jsem ja sam neznal telefoni cislo, kdyz zazvonil telefon. Poprve jsem zvedl sluchatko telefonu v byte, kde jsem bydlel. V Cechach nebylo mozny telefon dostat ani po deseti letech cekani. Zvednu telefon a z druhe strany se bodrym hlasem ozvalo: „Tak Vas zdravim ve Vidni, jsem Zdenek Mlynar...“ Zase zahadne varovani pred lidmi, ktere sice nejmenoval, ale asi me melo byt jasny, o kom mluvi. Nebylo. A taky mi nebylo jasny, proc mi doporucoval setkani s lidmi, ktere jsem neznal a ani znat nechtel.
Netrvalo dlouho a byl jsem sesnamen s Dr Milanem Skrontem, byvalym reprezentantem Ceskoslovenska v chuzi na Olympiade v Melbourne. Milan porad zvanil o Londynovi, jaci jsou kamaradi a me se vubec nezdalo, ze by Londyn kamaradil zrovna s nim. Zacal me byt podezrely, trpel jsem porad stihou, nikomu jsem moc neveril. Pozdeji jsem Milana Skronta nasel v seznamech udavacu. Dalsim chartistou, ktery se zacal kolem mne tocit, byl dalsi Dr..... Ales Sladek, vasnivy vcelar, ktery planoval odletet z Rakouska do Jizni Afriky pestovat vcely. Ales se nam jednou po deseti pivech sveril, ze vyucoval politicke kapacity, jako Strougala a par jinych darebaku. Po case Ales zmizel, pak od neho prisel dopis, v kterem mi poslal kopii dopisu Husakovi, kde prosi o odpusteni a zada k navratu do Ceskoslovenska. Zmizel, aniz jsem ho stacil kopnout do prdele.
Kdyz mi bezela zadost o vystehovani, jeste v Cechach, jednou v Repcicich me Charlie Soukup rikal, ze si novinar z Hranicare v Asi podal zadot o vystehovani. Taky chartista. A dodal, ze je neskutecne velky vul. Jednou zazvoni telefon, na druhe strane se ozve: „Ahoj, ja jsem Franta Simunek, nemuzu se u tebe stavit?“ Vzpomnel jsem si na Charlieho, kdyz mi ho tenkrat popisoval, moc jsem radosti nemel, ale na jeho navrh, ze bysme meli vypit sklenicku na privitani jsem reagoval kladne. Vysvetlil jsem mu, na ktere zastavce ma vystoupit z tramvaje, zeptal jsem se ho, co bude mit na sobe. Cely v cernym a v ruce fotak a dodal, jestli nema koupit par flasek. Ujistil jsem ho, ze mam v byte piti dost a vypravil jsem se na zastavku. Z jedne tramvaje vystoupil Franta, cely v cenym. V ruce fotak nasazeny v drzadle, vypadalo to jako samopal. Moje zasoby piti zmizely behem hodiny, Franta sel koupit dalsi flasky. Ani to mu nestacilo, tak jsme vyrazili do hospody. Probrali jsme Chartu, chartisty a po jeho vybliti se na zachode jsme se v pokoji odebrali ke mne domu.
Franta byl zajimavy clovek, jeden cas bydlel u chartistu Kavina a Bretsneiderove, nejsem si jisty s jejim jmenem, myslim, ze se jmenovala Nika a byla herecka, dokonce jezdili s potulnym divadlem a to byl pruser. Mimo Franty, ktery u nich bydlel a obcas jim hlidal dite, v byte prespavali disidenti z Ruska. Franta se pustil s ruskym disidentem do politicke debaty. Popijeli, popijeli. Franta nevydrzel a Rusovi vrazil facku. Od te doby se rusti disidenti moc ve Vidni nezdrzovali, jako by se bali nas, chartistu, ceskych disidentu.
V tehle chartisticke spolecnosti ma sve misto taky Ivan Binar s manzelkou. Ac pravicak, coz jsem si o nem myslel, schazel se jen z lidmi kolem Mlynare. Jeho manzelka, ktera ze strachu Chartu nepodepsala, nejvic o ni mluvila. A kamaradila se s Irenou Dubskou, se kterou chodila na kurs nemciny.
Byl jsem tam parkrat, pamatuji se, jak Irena Dubska rikala: „Jestli si mysli (Rakousko), ze nas nastehuji do nejakeho maleho bytu, tak se myli.“ Hm, clovek by mel byt rad, ze dostane zadarmo byt, a chartisticka smetanka si zacala vybirat.
Zacal jsem pracovat. Dostal jsem misto u Johhana Kollera, jedna z nejstarsich firem ve Vidni. Respektovana. Jezdil jsem s ohromnym caterpillarem, prace velice dobre placena, bavilo me to a byl jsem rad, ze jsem se postavil na vlastni nohy. Americanum jsem podekoval za jejich pomoc, to same jsem udelal na rakouskem ministerstvu vnitra. Urednici byli spokojeni, ze jsem se rychle vzil do rakouske spolecnosti a poprali mi hodne uspechu. Vecer zazvoni telefon, Janyr me nadaval, jak si to vlastne predstavuji, ze jsem si nasel praci. Proc jsem mu o tom nerekl? Ani si nepamatuji, jestli jsem ho poslal do prdele. Asi jo.
V kurzu nemciny zavladlo zdeseni. Vanek dela! Dubska jecela, ze jim kazim reputaci, doslova, ze jim kazim reputaci. Stal se ze mne darebak, jen proto, ze jsem zacal pracovat. Delal jsem od sesti do peti. Nekdy i v sobotu. Tam kde dnes stoji budova OSN, tam jsem bagroval tisice kubiku zeminy. Dokonce se muzu pochlubit, ze me muj sef sveroval prace, pri kterych stacil neopatrnu pohyb me ruky a skoda na historickem objektu by mohla byt obrovska. Byl jsem spokojen.
Manzelka nasla misto kreslicky, ale ze jeji nemcina nebyla moc dobra, navstevovala intenzivni kurs nemciny. To bylo tesne pred tim, nez jsem zacal delat. Jednou jsem jel autem kolem budovy, kde kurs probihal. Co nevidim, nekdo se snazil zacouvat z Fiatem 127 mezi dve auta. Prazske cislo, hlava vystrcena z okna se otocila a ja poznal Landovskyho. Volam na nej, on hned spustil, ze jsem kurva, protoze jsem odjel bez Ceskoslovenskyho obcanstvi. Spustil, je slaby vyraz toho, jak rval. Uplne besnil. Rval: „Kdyby me sebrali obcanstvi, tak to dam k soudu v Haggu.“ Rekl jsem mu, at se uklidni, ze si to reknem za dva mesice. Obcanstvi mu vzali. K soudu to nedal.
Landovsky byl jeden z prvich chartistu, kteri se mi pokouseli domlouvat. Prisel ke mne domu, co jako blbnu. Kdyz jsem mu rekl, ze neblbnu, ze delam, zapraskal knirem a odesel.
S Landakem byla sranda. On strasne rval. Jednou v kavarne mel proslov o dobe normalizace. Milan Racek tehdy prohodil: „Jo to byla kecupova doba“. V ty dobe bylo dost kecupu, sam si na to pamatuji. Kdyz jsme chodili na tatarak do Embassy ve Varech, cisnik nam prines neotevrenou flasku kecupu. Jednou byl kecup zaschly, zacal jsem s lahvi delat triky, aby se to uvolnilo. Uvolnilo se to v okamziku, kdy vstoupil do Embassy Nemec s najblejskanou plesi, na ktere pulka kecupu z flasky pristala. Landak rval jak pominutej: „Ty hovado, ja o vaznych vecech a ty o kecupech.“ V jine hospode kulturni debata byla tak bourliva, ze se chartisti poprali s Videnakama a Landovsky, zmlaceny policajtama, prespal s H. E. R. za katrem na policii.
Jednou jsem sel na blesi trh. Jdu kolem hospody, jedna z tech, ktera otvirala brzo rano a schazeli se tam vetsinou lidi, kteri si mohli dat par sklenicek vina, nebo par piv rano, pred svitanim. Prochazim kolem hospody, v deset rano. A ted jsem zahlidl Landaka. Protahl jsem krok, ale on me videl. Nebylo vyhnuti a prisedl jsem k nemu s poznamkou, ze si dam definitivne jen jedno pivo a jdu na blesak. „Zadny strachy,“ rekl Landak, „ja musim byt ve dve hodiny na Westbanhoff, segra prijede z Parize“. To me utesil. Porad zbyvala nadeje, ze se neochlastam. Zapletli jsme se jako vzdy do hluboke debaty. S rozkosi vypravel o turistkach, cesky holky, ktere jezdili treba do Italie (za totality!), zustaly v posteli s Landovskym pres noc. Hrozne se smal, kdyz to licil, jeho smich se nesl Vidni, cas bezel, na segru zapomnel. Jako ja zapomnel na blesi trh. Byl klidny a mily, trochu hlasity. Na druhou stranu, kdyz se rozzuril, hazel po Jirkovi Kasalovi karbanatky, ktere holou rukou vybiral z rozpalene panve. Porad mi nejde do hlavy, jak on, vecne rvouci tur, mohl dostat v Kralovskem divadle ve Vidni roli hluchonemyho.
S Landakem byla sranda. Kdyz, jsem se ho zeptal pri prvnim setkani pred budovou kurzu nemciny, co je noveho v Praze v signatarskych kruzich, odpovedel: „Je to v prdeli. Vodku musime chlastat na hajzlu v hospode, tam je klid.“ Az na ten jeho velice pratelsky vztah s komunistickym zlocincem Pavkou Kohoutem. Kohout mel prachy, Landak, jako my vsichi, hovno. V Praze me jednou Mejla tahal do vinarny, ze je tam Kokrhac (Kohout), nesel jsem tam i pres Mejlovo durazne upozorneni, ze prijdu o hodne, protoze Kokrhac plati. Mel jsem asi tricet korun na dva dny, ale odolal jsem. Radsi jsem si koupil dvacet deka huspeniny za dve ctyricet a dneska se nemusim stydet za to, ze bych si nechal platit od nejvetsiho zijiciho bolsevika. Landovsky a Havel museli byt ovlivneni timhle propagatorem komunismu. Vzdyt spolu travili dlouhe noci ve Viole, dny ve Slavii, kolem nich se motali zkrachovani komunisti. Levicova spolecnost.
V druhe pulce roku 77 se z Charty zacal stavat Cedok. Prijizdeli lidi o ktere se porad staralo rakouske ministerstvo vnitra, ale po zkusenostech s chartistickou elitou, postarano bylo o ne stejne jako o politickeho z Chile. Zadny prepych, ale hotel byl pekny, cisty, s recepci, v prizemi hezka restaurace. Kdyz chartistu zacalo prijizdet vice, nastehovali je vsechny do starych kasaren, depresivni.
A v tomhle hezkym chartistickym hotelu zil, potetovany od krku k chodidlu, Trkovsky. Jak se dostal ven nevim, ale Janyr se o nej staral. A Landak jednou vypravel s vyvalenyma ocima, jak vkrocil do recepce, prvni co videl, byla zenska hlava privrena ve dverich ve vytahu. Recepcni omdlel, kdyz videl nahou mrtvolu. Landak se zeptal co se deje. „Nic“, rekl Trkovsky, „dal jsem ji facku, ona omdlela a kdyz jsem sjel vytahem do recepce, abych zavolal doktora, popotahl jsem ji, aby me vytah neodjel. A recepcni, kdyz me videl, omdlel.“
Ve svych toulkam ve stredu Vidne jsem cirou nahodou objevil fantasticky bar, kam chodili studaci a i kdyz jsme se lisili zjevem, vetsinou jsme vypadali jako zarostly opice, brali nas. Zminil jsem se Honzovi Safrankovi o svem objevu. Honza byl unesenej barem a krasnyma studentkama. Varoval me, abych o tom nikomu z chartistu nerikal. Aby jsme si neposramotili povest. Za nejaky cas nas tam chodilo asi pet. Ja odletel do Australie a kdyz emigroval z Rakouska Honza, po priletu jsme se bavili o Vidni a signatarskych kruzich. Tak jsem se dozvedel ze Tympo, (mrzi mne, ze jsme se ve Vidni minuli) sedel na zachode ve starych kasarnach, kde bydlelo asi dvacet chartistu a brecel, protoze mu bylo lito, kolik stoji rakouskou vladu je vsechny zivit. A Honza ho vzal do naseho prisne utajovaneho baru. Pred zachodama byly na kazde strane vesaky na kabaty. Tympo, vycviceny z partyzanske trasy od Dvou Sluncu k Nemcum, stal rozkrocen mezi vesakama, ktere drzel, mirne predkloneny, vesaky nakloneny k nemu a on blil do kozacek krasne studentky (Tympo, nezlob se, tvuj vykon si zaslouzi zverejneni, mam Te porad rad, jako jsem Te mel.) A bylo po ftakach. Charta mela zakaz vstupu do naseho prisne utajovanyho baru s krasnymi studentkama.
Nastehoval jsem se do zbrusu noveho bytu v malem komplexu, kde byl kryty bazen pro lidi zde bydlici a jine vymozenosti. Do prace jsem to mel deset minut pesky. Kousek ode mne, par stanic tramvaji byla ctvrt, myslim, ze se jmenovala Wahgramer, jejiz stara puvodni cast vypadala jako male mestecko, kde byli hospody, tak trochu riznute rakouskym venkovem a jizni Moravou.Vubec jsem o techto skvostech nevedel, z tema me seznamil mistr Brikcius.
Jednou jsem prisel z prace, zazvonil telefon. Zvednu sluchatko, bitte, na druhe strane se ozvalo: „Kde jses, ja tady mrznu.“ Eugen Brikcius dorazil k me prevelike radosti do Vidne. Zeptal jsem se ho kde je, „V budce“. Tak se ho ptam v ktery. U Pratru. Tenkrat mrzlo az prastilo. Eugen byl vzdycky jednicka, s Honzou Safrankem dohromady neuveritelna sila.
Kdyz prijel Honza do Vidne, bydlel ve Schwechatu, kde bylo par bytu pro chartisty. Po jeho prijezdu do Vidne jsme sli na pivo. Ja, Helena, Honza a Eugen. Typicka stara prazska kavarna i s cisnikem, ktery predvadel vrchol cisnickeho umeni. I vzhledem Eugen a Honza byli u vytrzeni. Hospoda pradna, jen my ctyri a mistr cisnik. V jedenact byla zaviraci doba. Mistr cisnik nam prisel oznamit, ze se zavira. Celou dobu, co jsme sedeli na krasnych starych kavarenskych zidlich, Eugen a Honza prohodili nekolikrat pochvalne slovo za jeho vykon. On si tak strasne moc vazil na tom byt dobrym cisnikem a taky prohlasoval, ze zakaznika si musi vazit a obsluhovat podle jeho prani. V Rakousku byly predpisy prisny. At to byla zaviraci doba, nebo veseni pradla pred nedelni navstevou kostela. Samozrejme, s omluvou, ze nam da jenom lahvovy po uzaviraci dobe. Protahlo se to pekne. Vzajemny respekt. Ne jak v Cechach, kde cisnik byl fizl a kvuli kazdy malickosti volal pro hlidku VB.
S Honzou a Eugenem jsem prozil ve Vidni hezke chvile. Pak prijeli Karaskovi, Dasa Vokata, Honza Pavelka, ktery hned po vystoupeni z vagonu řekl: „Nechci o Charte slyset. Jedu do Ameriky“, kde se mu dari dobre. Karaskovi byli ve Vidni skveli. Doopravdy vzacni lidi.
Mezi chartisty ve Vidni se objevil Premysl Janyr mladsi. Po vyhozeni z Karlovy univerzity. Jak je to mozny? Jeho otec, poverenec rakousky vlady pro disidenty z Ceskoslovenska, sam uprchlik, a jeho syn jede legalne studovat zapadni ideologii.
Kratce po jeho prijezdu na studie me vyhledal a pustil se do mne se slovy: „Co se tady deje?“ On, legalne studujici v Rakousku, se me pta, co se deje. Nesouhlas s komustickyma elitarema jej rozurila k nepricetnosti. Komousi ovladali vsechno.
Byl jsem pozvan panem Malaskem ze Svobodne Evropy k nemu domu v Bavorsku a on byl jeden z mala Cechu v emigraci, ktery nebyl nejak zapletenej s bolsevikem. Probirali jsme me odvolani Charty, ktere bylo ve Frankenu v Nemecku vlozeno do jednaciho radu na konferenci vsech slozek emigrace z cele Evropy. To bylo koncem roku 1978. V rakouskych novinach v Insbrucku dokonce sli tak daleko, ze na prvni stranu vytiskli: „Zavrit, nebo vyhnat.“ V ceskych novinach v Rakousku uverejnili cast meho odvolaciho prohlaseni jen jedny krajanske noviny.
Vsechny cesky spolky byly prolezly fizlama. Majitel zname pivnice v Pratru Kolarik mi rekl, ze musi zamestnavat prubezne nekolik slovenskych cisniku, jinak mu neprodaji Budvar, za kterym a gilovanym kolenem jezdili autokary az z Nemecka.
Kdyz jsem byl na zvlastni komisi pri rakouskym parlamentu, Janyr starsi omital odpovidat na moje otazky v nepritomnosti sveho pravniho zastupce. Na odchodu me rekli dva lidi z komise, ze o Janyrovem napojeni na ceskou rozvedku vedi, ale ze neporusuje zajmy Rakouka a tim nemaji moznost ho stihat. Taky v zemi, kde se to hemzilo spionama z celyho světa, by to nebylo moc lehky.
Tahle levicova skupina signataru kontrolovala prijem informaci o Charte, ktere byly urceny zapadnim sdelovacim prostredkum. Jednou jsem byl na obede s Jirkou Kasalem a redaktorem Die Presse a ten byl sokovany, kdyz jsme mu rekli o pripadech utoku na signatare v Cechach estebakama. Bolsevici se dopousteli tezkych zlocinu a zpravy byly Medkem a Janyrem blokovany, protoze postizeni byli antikomusti. Zpravy dostaly zelenou, kdyz se jednalo o nekoho z elitarskyho okruhu v Praze.
Zacal jsem pomalu citit, ze si zacinam pripadat jako doma v Cechach. Strach. Z neceho. Porad. Kdyz jsme s Jirkou Kasalem sli v noci po stare Vidni, otaceli jsme se jako v Praze. Stejne jako v Praze stoupal tlak na chartisty, tak ve Vidni skupina lidi, jako Janyr, Mlynar a Medek pouzivali ruzne formy, jak nas pomluvit, aby snizili vyznam naseho odvolani podpisu Charty. Katolicky bolsevik Medek dokonce nazval v krajanskych novinach Jirku Kasala buzerantem (pouzil mirnejsiho vyrazu). Stejny metody, jako estebaci.
Financne jsem na tom byl velice dobre, meli jsme par dobrych pratel, ale pritomnost techto politickych prostitutu me donutila k rozhoduti z Evropy odejit. Podle me spokojenosti v Australii muzu potvrdit, ze jsem si vybral dobre. Nepiji alkohol, chodim na plaz, citim se dobre. V rijnu mi bude 59. A obcas premyslim o case.
Kdychych mel moc vratit cas, tak bych se vratil do doby, kdy Mejla Hlavsa zil. A kdybych mel takovou silu, ze bych cas mohl vratit jeste vic, tak bych se vratil tak daleko, kdy Charta neexistovala a Mejla a jini byli moji dobri pratele.
Cisti, bez podepsani se dablovi. Moc me to Mejlo mrzi. Byl jsi mlady.
Jirka Vanek, Sydney, 12.unora 2002.
http://www.bohemia.htmlplanet.com/
|
|
|
