|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
kritickyscvrklejpomeranč
Autor: -mds- (Občasný) - publikováno 24.11.2006 (22:39:20)
|
|  |
ráno bylo husté, mastné a jakoby hnijící. kritickyscvrklejpomeranč vstal z dlaždic a rozrazil vzduch. třikrát protočil panenky a začal se brodit k oknu. jeho pokoj byl jako těsná kloaka, horký a smrdutý a nikdy ho nechtěl pustit pryč. dole na ulici se valila masa šedivého slizu. spěchala, funěla a strkala se. nos kritickyscvrklýho zachytil známý, příjemný pach odpařujícího se potu. pomyslel na krystalky soli, jak pěkně škrábou v podpaží, a na kousky cukru skřípající mezi zuby. pomyslel i na písek, štěrk, strouhanku a mák a všechno to reálně cítil. zastavil své snění a sjel na ulici. na zdi domu po něm zbyla špinavá stopa. kouknul se na svojí kůru. záhyby jeho vybledle oranžové kůže se utápěly ve špíně všeho druhu. uschlé bláto, chlupy, prach, kožní maz a zbytky jídla.
splýval z davem. ruce už měl rozpuštěné a pomalu se vstřebávaly i nohy. kašovitá hmota byla všude kolem něj, kypěla, bublala a slintavě se ho dotýkala. její lhostejnost ho stravovala. vzdutá vlna rosolu se mu přelila přes hlavu. hmota se mu cpala všemi otvory do těla. cítil, jak mu rozevírá rty, sune se do uší, plazí se nosem a její hroudy mu vtrhávají do žaludku. začal se dusit, ale nebránil se, jenom trpně potlačoval dávivý reflex.
stal se hmotou. základní matérií vesmíru valící se ulicemi celého stroměsta. hladil drsné stěny všech domů, olizoval prach z asfaltu a půlil se o sloupy dopravních značek. postupovat bylo životem. tušil, že jeho ruce už budou zřejmě někde za rohem. nirvána rozprášila jeho tělo a zmocnila se jeho duše. neměl oči ani vlasy, představoval si ten všehoorganismus, strukturu své nynější božské podoby. viděl střeva omotaná kolem zbytků svojí páteře a dva žaludky spojené v symbióze, svůj nerv vedoucí kamsi do dáli, celou tu neuronovou síť všech bytostí okolo a v něm. stal se dálnicí močových cest. stačilo uchopit kteroukoliv z těch stovek žilek a spojit se s životy jiných poutem těsnějším než se sebou samým. stát se parazitem mas, jejich druhem, spát a pít tu plodovou vodu a rozplývat se a mizet, kombinovat a ztrácet.
vysvobození bylo vždycky mnohem těžší. musel zkoncentrovat svojí identitu do jediného bodu, do místa fyzikálně nemožného. najít všechny své části, nic, ale opravdu nic, nezapomenout a přemoci sílu mas. vylezl z té myslící řeky a oklepal ze sebe sliz. na holé zemi rychle chcípne. líto mu jich nebylo. vždycky, když takhle cestovali, museli někoho (nebo spíš něco) usmrtit. abstraktuum, takhle říkali všehoslizu někteří jeho přátelé, si bral pravidelné oběti z jejich řad jako daň za radost a služby, které poskytoval těm málo riskujícím individuálům, kteří do něj vstoupili. už jich ale bylo málo. sliz sílil a mocněl v tomhle trouchnivějícím světě.
prošel oknem do místností plné tajemného pološera dovezeného snad z mezihvězdného prostoru. pozdravil všechny přítomné. bylo jich tam asi sedm. všichni tiší, pomalí a temní. pomeranč šel do rohu za supem, který už na něj čekal. měl velká křídla celá olysalá a zobákem klapal jen stěží. kdysi spolu prožili spoustu dobrýho, ale pomeranč váhal zda před pár týdny, a nebo před patnácti stoletími, všechno se zdálo už tak strašlivě dávno. čim dál tim víc doby trávil ve stavu rozpuštění, a tak neustále ztrácel kontakt se svou vlastní minulostí, s onou bývalou představou času jako nějaké silnice či schodů. kdysi byl pro něj sup učitelem, jenže pak se žák mistrovi tak nějak ztratil či zabloudil, sešel z cesty, nebo se vydal jinou, ještě stále je však pojilo vodítko jakýsi vzájemný náklonnosti. sup věděl, proč za ním kritickyscvrklej přišel, blízkost smrti prý přináší jasnozřivost. měl už jenom dvě možnosti: splynout nebo chcípnout. nebyl dost silný, aby se znovu vysvobodil a bez abstraktua nikdo dlouho přežít nemohl. našel si pomerančovu auru a naťukl ho, jejich mysli se objaly a pak mu po paměti začal recitovat, jako již tolikrát, co bylo jejich úkolem tradovat dále:
“kdysi nebylo nic jako tenhle prapodivnej všehosliz - TEČKA - jenže pak se všechno nějak pitomě pomíchalo, příroda se vzbouřila, nebo jen změna pravidel velkých Hráčů - TEČKA - kdo ví? začalo se mícha ti všeckno do hromady na tento děsivej šmulc, jenš plazil se na všechny možné strany - TEČKA - vypukla panyka, masový exoty a více či méně pošahaný hyprotézy - TEČKA - kázání ukříženejch steklářů a lhavé uklidňující blá boly všech padlejch velitelů v tom dělaly jen ještě větší maglajs - TEČKA - nastal atak epoch a zmatení jakš tvrdí Zlomky písem Hostí, tradice úst Ní a dál čich produktu toho šílenýho období dějin - TEČKA - po kterým z hysterie už nezůstane nic než slovo pro Pár - TEČKA - do zívajících z trosko tancůj - TEČKA - brzo už nebude nikdo, koho by To mohlo zajímat - TEČKA - krom naštvanýho slunce, co neustále praží jak fosforovej čtyřlístek - TEČKA - jedovat ou duhou pableskující oblohy protrhaný Zedníkem kyselejch mraků - TEČKA - vy, sychajících blání pré ryjí - TEČKA - a pustin s porůznu naházenejma pramatkama nás lový doby bývalý Cyvil i Zace - TEČKA - rychle se ztrácej ici - TEČKA - pod neutuchajícím tokem zdí vočelý prales Níflory extrem jich tvar U a schopnost I - TEČKA - mi in divi dual ó vé! – KŘIČNÍK - pár nu-žáků, co nás tu – TAZNÍK - je štěhor Ko - TEČKA - též Ko válčí s Abstraktuem ó né závislost - TEČKA - pomalu či rychle zmizí Me - TEČKA - stařičká zem jena ložená v zábalu hni Sutoho, šílený Ho, novodobý Ho, meta nul tiorg anismu - TEČKA - Sido přává koupel vezhoubnym, zář je Nía - TEČKA - Vesebe zničující vášní se řítí pospirále vříc - TEČKA - svý muž haví Muo sudu.”
pomeranč počkal a po skončení celé té zdlouhavé litanie ji zase poslal supovi nazpátek, snad poprvé dokonce I s patřičnou hrdostí a možná skoro bezchybně, ale kdo by to přemyšlení vůbec poznal? pořád mu to přišlo hloupé, nosit to neustále sebou, takový těžký a složitý blábol, vždyť už skoro ani nebylo komu ho předávat, abstraktuum nevědělo nic a přitom vlastně pořád a všechno, ale jaksi obojí dohromady, nebo všechno skrz naskrz, tak nějak, nedalo se to popsat, ale snaha o udržování alespoň té jediné litanie, kterou s sebou tahal mu značně ztěžovala vyloupnutí se z všehoslizu, dokázal si živě představit, že nakonec mu nezbyde než volit mezi její záchranou a konečným rozpliznutím. pokusil se přenést celou tu myšlenku supovi, jenž zas ztichle a nehnutě posedával a teprve při tom si uvědomil, proč vlastně přišel.
samozřejmě, možná ho opravdu k sobě povolal, ale byla v tom taky jen zvrhlá zvědavost a touha po smrti, smutku a loučení. přišel se podívat, jestli sup zemře. a všichni ostatní také. esence žití ve formě individuála se naplňuje právě smrtí, zjevilo se mu v mysli bez pozvání, kdovíodkud a pomeranč se vzbouřil, neunesl tu tíhu, hnusil se sám sobě. dal supovi své sbohem a cítil, jak mu prošátrává myšlenky. vyběhl ven a rychle se rozpustil, bolelo to a on se tomu nevyhýbal, přijímal to s uspokojením, snad jako trest... byl vstřebán a unášen pryč. pro tuto chvíli rád, že nedokáže myslet ani cítit. přestal existovat, homeopaticky se rozředil. není se co divit, byl to zbytečnej risk rozpustit se podruhý takhle brzo. pouze náhodný impuls pudu sebezáchovy ho znovu sestavil. narodil se a věděl, co musí udělat. vylézt z toho.
seděl na kusu betonu, ostrůvku uprostřed mateřského slizu, který ho zval do své věčně otevřené/hladové náruče. pozoroval jedovaté mraky, jak kreslí na oblohu psychedelické výjevy. na mysl mu přišlo, že supa chápe. a najednou už věděl, jak se rozhodne. jeho život skončí. myšlenka rezonovala v jeho vysychající lebce. jaký to asi je?
kdyžkritickyvyscvrklejpomerančvysychápodradioaktivníhvězdou ?
|
|
|
