Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 22.12.
Šimon
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Usmolené zápisky
Autor: celej on (Občasný) - publikováno 6.12.2006 (13:09:33)
A.

Padá sníh.

Padá bílá hmota. Když jsem býval dítě, radoval jsem se a říkal si: „To je štěstí! Zase bílé Vánoce!“ Vyběhl jsem před barák a obešel kámoše. Našli jsme vhodnou skupinu neznámých kluků a pustili se do nich. Strhla se řežba, vojska po sobě nelítostně pálila, sněhové koule svištěly jako kulky. Ten moment naprostého uspokojení, když jsem trefil hlavu, si budu pamatovat napořád. Připadal jsem si krutý, nebezpečný a hlavně všehoschopný.

Domů jsem se vracel zmáčený, promrzlý, ale šťastný, protože jsem vyhrával – vždycky jsem vyhrával, protože jsem neznal meze, nevadilo mi, že mé oblečení je nasáklé vodou a rukavice se dají ždímat. Oni utíkali se slzami pryč a já a moje parta za nimi křičela a házela ledovky.

Bývávalo.

Všechno už je pryč. Jednou jsem se probudil a dozvěděl se, že už jsem dost velký na to, abych pochopil, jak se věci mají. Od chvíle, co vím, že je zařízeno, aby každý prosinec dva týdny před svátky sněžilo, pro mě počasí ztratilo veškeré kouzlo. Všechno je výsledkem řádu, tabulek a hlasování nebo peticí. Lidé se domluvili, že bude nejlepší, když vločky začnou padat až v prosinci. Nikdy se jich nedočkám jinak. Od prosince do února. Zima v kalendáři i za okny. Nemá to šmrnc. Absolutním pánem situace je člověk, žádné překvapení, jen rutina.

Chybí mi.

Postrádám nejistotu.

 

B.

Dnes nastávají dny, kdy se slunce kolem druhé odpoledne stáčí za nejvyšší věže našeho sídliště. Uvědomil jsem si to, když jsem jel na mostě. Spojuje náš domov v oblacích od zbylého města.

Nuda.

Seděl jsem v zadním voze a sledoval, jak ubíhá tenoučký pilířovitý had pode mnou a do očí mě praštilo slunce odrážené od kolejí.

Zadíval jsem se tím směrem a zjistil, že nastává okamžik, kdy žlutý kotouč tvoří nad kopcem svatozář. Tmavě se v ní skvěly do výšky drápající se ubikace, ve kterých žijí všichni výjimeční jedinci, obšťastněni možností bydlet v nejbezpečnějším místě na světě.

Na sídlišti.

Dělala se přísná výběrová řízení. Přijati byli jen lidé specifických vlastností a zdravého genetického kódu. Jsme si povahově blízcí; vlídní, pečliví a inteligentní.

Cestou vzhůru se můžu dívat na ostatní, kteří bydlí v našem stínu. Hluboko pod mostem se nachází kolonie vil a domů s doutnajícími komíny.

Zastaralý systém; jsou jako domorodci v jeskyních, čekají, co jim nějaký bůh dalšího provede.

Někteří tomuto výhledu říkají muzeum a jiní pohled do minulosti. Možná i z důvodu, že opodál překlenuje údolí starý kamenný most z devatenáctého století.

Věčný pocit.

I já jsem měl ten divný pocit, když jsem se střídavě otáčel mezi kontrastem rozjasněného domova a údolím s domky.

Slýchám ve vagóně často povzdechy. „Chudáci,“ ozývá se při pohledu dolů, s výrazem pravého soucitu.

Litujeme.

Říkáme různé věty začínající na „Kéž… Přál bych si… Kdyby tak…“ Všechny myslíme vážně a jde to od srdce.

Nic z toho jsem na jazyku neměl…

 

C.

Konec února.

Podle plánu začíná tát sníh. Neroztaje úplně. Zůstanou porůznu nahromaděné ostrůvky. Sem tam led na místech, kde se nikomu nemůže nic stát.

Je to náš zvyk. Bělostné hromádky symbolizují odcházející zimu. Nadvláda se vrací do rukou jara. Chlad a mráz zmírá v podobě posledních kousků ledových zrcadel. Od nich se odráží zlatavý bůh Apollón na svém povozu.

A taky já,

když se mihnu kolem. Dokonale rovná plocha, jako kluziště. Příroda by nikdy nic podobného nevytvořila. To je lidské dílo – dokonalost. Neposkvrněně hladký led. Jen člověk se snaží tvořit bezchybné.

Hromádky sněhu a zamrzlé louže – ten zvyk je mi něčím sympatický, ale stejně tak i odporný. Chápu ho jako poklonu přírodě. Snahu o tradice. Přesto, kdo není slepý, vytuší sarkasmus. Není to člověk, kdo drží ve svých rukou vládu věcí nad zdejším sídlištěm? Tak jakápak pocta jaru…

 

D.

Našel jsem si práci na druhé straně města. V zastaralém sektoru. Všichni pracujeme v centru. Tam patříme - do středu. Máme zajištěné nepřetržité dopravní spojení na hlavní náměstí.

Přestupuji.

Čtvrť, kde dělám je protipólem mému světu. Lidé tam rádi štrádují s vozíky. Tahají v nich železo do sběru. Všechno rozmontují a odnesou.

Při pohledu na ně si vážím svého bydliště. Ale proč oni žijí takhle a ne jako já?

 

 

E.

Dneska večer jsem se byl projít. Noci jsou zvláštní. Nechává se rezerva, aby člověk do něčeho nenarazil, někam nespadl nebo nepřehlédl důležitou upozornění. Zdejší tma je spíše modré šero. Nejbezpečnější místo na světě si musí zachovat vysoký standard!

Proto kromě měsíce není z nočního nebe nic vidět. Obrovský ztmavlý oceán plující nad hlavami. Klidný a nudný.

Bez hvězd.

Vydal jsem se cestou mezi věžáky, ve kterých žijeme naskládaní jeden vedle druhého. Po zemi svítily bělostné pomníčky zimy a já se vpíjel do labyrintu symetrických budov s miliony oken.

Vlastně tady hrozí paradoxně velké nebezpečí, a to, že se v hlubinách pravoúhlé promenády ztratím. Popletu si identické ulici. Přehlédnu název, nebo ukazatel a zmizím v komplexu jednotvárnosti.

Taková hloupost.

Když usínám, vzpomenu si na realitu – prázdné nebe, jako kdyby všechny hvězdy vygumovali. Teď je všechno jinak. Skrze okno vidím, jak bílé chomáče svižně putují do dálky. Byl to můj nápad. Poprvé jsem se zúčastnil neustálého cyklu návrhů a schvalování.

Do skel nám promítají ukolíbavky. Na mě působí rychle se míhající obláčky.

Ovlivňují mě.

Takhle mezi spěchajícími chomáčky bíla, si říkám: „Vida tak i oni mají spěchy.“ Ale já v ten okamžik nemám. Zmocňuje se mě pocit, že postel je ostrůvek klidu uprostřed nebeského shonu. Omámí mě to.

Vlastní blaženost.

Snažím se nemyslet, že mi běží videosmyčka ve skle.

 

F.

Když jsem se vracel z práce, sněžilo. V celém městě sněžilo! Nikdo to nečekal. Krása. Šlapal jsem si svoji stopu ve sněhu.

Skučel pode mnou.

Pod podrážkami křupal. Udělalo mi to radost. Ani jsem nechtěl nasednout na vůz, který mě po hřbetě betonového hada odvezl až domů.

Na dosah nebi.

U nás nepadalo z oblohy nic. Sem tam pomalu tály poslední hromádky sněhu.

Všechno jak má být.

 

 

G.

Jsou chvíle, které mám vážně rád. Jednu z nich jsem před chvílí zažil. Jednou za čas se slunce vlévá do všech skleněných výplní, které jsem schopen ze svého pokoje vidět. A že jich je opravdu dost! Vlastně celý můj výhled se zabarví do odstínů oranžové.

Krása.

Celý svět před mýma očima se stane zrcadlem. Vidím najednou tisíce a tisíce žhavých kotoučů po celé krajině, místo nudných staveb. Každý sám a přece jenom všechny dohromady tvoří celek. Vzrušující pohled. Říkám si, ví o něm ostatní? Je zahrnut do řádu?

Jde navrhnout?

 

H.

Dneska se mi připomnělo dětství. Chodívali jsme na expedice. Přes nekonečný les pořád z kopce dolů, až do údolí. Nechodili jsme po cestách, ale skrz husté křoví a slézali skály. Jednou za čas jsme dalekohledem obhlédli situaci, jestli se místo určení nějak nezměnilo, co se děje kolem. Potřebovali jsme jistotu, že celá akce je tajná. Nevěděl o ní nikdo. Cesta vedla na druhou stráň údolí. Skoro u vrcholu stála podivná stavba. Dlouho jsme ji zkoumali, nikoho z dospělých nezajímala a přesto nechátrala. Naše fantazie zapracovala. Žila tam zrůda.

Strašilo nás to.

Nakonec vyhrála vize vojenské základny. Sídlili tam vojáci a dělali divné věci.

Pamatuji si, jak jsme se prodírali, škrábali směrem vzhůru k tomu domu. Hrozně nás to vyčerpalo. Nakonec jsme to přece jenom zvládli a stanuli před obyčejným barákem.

Dnes vím, že žádné reálné nebezpečí nám nehrozilo. Celou dobu nás monitorovali. Domek byl postavený za účelem, aby děti měli záhadu. Každý ročník se tam vydal za dobrodružstvím…

Potřebujeme to.

 

I.

Když jsem se vracel domů z města, cestou mě napadla zvláštní vize. Seděl jsem v zadním vagóně, a zrovna jsem vjížděl na most. Pohledem z okna jsem zaregistroval počáteční oblouk. Na mostě jich je plno. Každý z nich skenuje pasažéry. Na všechny nemoci, geny, kovy i chemické reakce v těle. A tam jsem dostal ten náhlý nápad.

Začínal obligátním „co kdyby“. Co kdyby se něco stalo a na živu by zůstaly jen lidé z vagónu, kde sedím. Jenom my bychom přežily. Třeba bychom mohli vykolejit a spadnout z mostu. První soupravu by to rozdrtilo ale lidem z druhé by se jako zázrakem nic nestalo a z nějakých důvodů bychom byli uvězněni pod mostem a museli tam strávit zbytek života.

Vytvořili bychom určitě nové společenství. Primitivní, oproštěné od techniky a bez záruky bezpečí. Začali bychom si stavět chýše a něco lovit.

Ale ve voze mi nešlo ani tak o naše existencionální problémy jako o to, že by každý měl možnost začít znova. Vytvořit si nové postavení ve společnosti.

Kdo bych byl?

Rozhlédl jsem se po tramvaji. Vidím pár postarších žen. Stejně tak pár mužů. Dvě holky a tři malé kluky. Další dva tak přibližně ke mně a dvě opravdu krásné dívky. Jedna hezčí a druhá od pohledu milejší.

A teď, jak bych se zachoval? Stalo by se neštěstí, všichni vyděšení. Vzpamatoval bych se jako první a vytáhl ostatní z poničené soupravy? Byl bych typ muže, co si ví rady? Obdivovaly by mě ty hezké holky? Kterou z nich bych si vybral?

Nebo bych byl tvrdý chlapák jim natolik vzdálený, že by raději šly po těch ostatních klucích?

Mohl bych být stejně tak v šoku jako ostatní a objevil by se jiný muž, který by byl hrdina.

Ne já, ale někdo jiný!

A ty krásky by k němu shlížely. Zachránil by mě a já bych mu musel být vděčný. Vím, že bych mu záviděl. Nechtěl bych být jako on, chtěl bych jeho postavení. Záviděl bych mu holky. Stal bych se proto zlým a ostatní by mě vyvrhli?

Nebo bych zapudil závist? Podřídil se a nechal si ujít jedinečnou příležitost na změnu postavení? Asi ne. Asi bych něco zkusil.

Poslední oblouk mi mizel za zády. Jsem na sídlišti Blíže nebi, lidi sem vybírali pečlivě, v genech máme nepovyšovat se. Mohl by to být riskantní, kdyby tady chtěl někdo vládnout. Risk je nejistota a ta nebezpečím. Nebezpečí je u nás eliminováno.

 

J.

Tenhle zápis píšu pozdě v noci. Tíží mě přelud. Možná si za pár let budu říkat, jak jsem paranoidní, že to vůbec píšu. Ale přesto.

V polospánku, napůl omámen nocí, ale z části ještě při smyslech jsem něco zahlédl – světlo, bod na noční obloze. Nezapnul jsem si program, co mi promítá videosmyčku. Viděl jsem snad hvězdu na našem nebi? Nikdy se mi to nestalo. Svítila přesně mezi koncem okna a rohem protější budovy.

Možná náhoda.

Nic jiného to být nemohlo. Nehnutě mi ozařovala obličej. A pak najednou, když mě probrala úplně, zmizela. Odplula bůh ví kam. Vysnil jsem si to? Opravdu se mi to jen zdálo?

Pořád dokola se to snažím rozumně vysvětlit. Letadlo to být nemohlo, nestojí na místě. Vrtulník? Byl to snad vrtulník?

Jednou jako malé dítě jsem pozoroval hvězdy na nebi. Bylo jich tam nepočitatelně a všechny intenzivně svítily a pak najednou bez jakéhokoliv varování se polovina rozpohybovala a odletěla. Byl to roj vrtulníků. Jenomže, jak dlouho jsem už takový vrtulník neviděl? Deset let? Možná i víc. A tady u nás? Nikdy by žádný vrtulník nemohl letět tak blízko nás.

V srdci doufám, že to je chybka v našem řádu. Že přece jenom nedokážeme ovládnout celý svět. Příroda ještě není popsaná do posledního detailu a pořád nás nějak překvapí. Přeji si, aby se mi to nezdálo!

 

K.

Už jsem své světlo viděl několikrát. Vede na konec tunelu? Co představuje? Kam mě má dovést? A proč tak obratně mizí, jakmile se proberu úplně? Tyhle otázky tvoří začarovaný kruh, z kterého se nemůžu vymanit. Chodím často večer ven. Lehké přítmí podporuje lidskou potřebu vnímat denní režim, na mě působí stejně mysticky jako pravá noc.

Bloumám.

Dívám se po dalších vodítkách.

 

L.

Dnes jsem jednu zvláštnost objevil. Jestli to můžu tak nazvat. Při mé procházce jsem si všiml muže, co mě pozoroval. V noci venku moc lidí nebývá. Stál nehybně u zdi a sledoval mě. Poznám to. Každý přece nějak cítí, když  se na něj zírá. Obklopí ho blbý pocit. Od chvíle, co jsem uviděl tajemného muže mě blbý pocit provází téměř pořád. V koutkách očí pořád někoho hledám.

Někdo se dívá.

Jako dnes v práci. Mám výhled do jakéhosi dvorku se stromy a rostlinami a jediným dalším oknem. Vždycky mělo zatažené závěsy, ale dnes ne. Přísahal bych, že tam někdo stál a díval se.

Nemám důkaz.

Jen instinkt mi napovídá, že se něco děje. Můžu se spolehnout na sebe? V téhle době, kdy už nepečujeme ani o naše vlastní životy? Kdy se celí odevzdáváme přesnému řádu? Můžu ještě věřit, že ve mně zůstala nějaká živočišnost?

Nevím čemu věřit.

Jsem blázen?

 

M.

Poslední dobou nemůžu spát. Sedím v pokoji a dívám se celou noc z okna. Čekám na to zbloudilé světlo. Ve skutečnosti si nemyslím, že je zbloudilé. Utvrzuji se v tom, že to nebyla žádná náhoda, že mě nejspíš sledovalo. V poslední době na tom nejsem nejlíp. Nesmím usnout, jakmile zavřu oči, tak se mohou dívat, a já nebudu nic vědět. Nenachytají mě. Proto jsem nespal už déle jak týden.

Hodně piji čaje. Pomáhá mi to, ale stejně je to hodně obtížné, udržet se v bdělém stavu. Musím tomu přijít na klub.

 

N.

Rodiče mi přinesli, nějaké prášky od doktora. Spolupracuje s nimi? S těmi, co mě sledují? Určitě jo. Doktor je toho součástí. Kdo ví od koho ty pilulky jsou. Rodiče jsou naivní, ale já ne. Ty prášky si nikdy nevezmu. Chtějí, abych usnul, pak se budou moct dívat. To nedovolím!

 

O.

Svině! To jsou ale svině! Jak… ne… co to celé je! Jak si tohle můžou dovolit! Jakým právem?! Kurvy jedny!

Všechno je v prdeli. Všechno je v prdeli…

Musím to zapsat. Přesně jak to bylo. Jinak pozapomínám detaily.

Když jsem odcházel z práce a jel domů, tak mě to nepustilo! Nedokázal jsem si to vysvětlit.

Že by chyba?

Už tam, ale na mě čekali. Nějací chlapíci. Řekli mi, ať je následuji. Nechtěl jsem. Tak mě normálně unesli! Pak nevím. A najednou stojím někde v bytě, strohém jako celé to naše zasrané sídliště! Chtěli si promluvit.

Už nikdy se nedostanu domů! Nepustí mě tam. A proč? Celé sídliště je pokus, zkouška. Nejsme žádná elita, nejchytřejší z nejchytřejších a tak dále. Vůbec!

Jenom pokus.

Vybrali si nás to jo, ale hledali nevýrazné latentní typy. Studie o tom, jak by měla vypadat civilizace do budoucna. Utopická společnost, která si neškodí, nikdo není lepší. A funguje. To naše sídliště funguje!

Všichni jsou šťastní!

Napsal jsem všichni? Pár vyjímek se našlo. Nějaká nula cela nula nic ze všech těch lidí, co tam žijí. Já jsem jeden z nich – špatné geny, neví odkud se vzaly – prý se vloudila chybička. Zhodnotili mě jakožto neustále nespokojeného.

Jsem potencionálně nebezpečný. Problém, který se musí řešit. Táhnul jsem projekt ke dnu. Svým uvažováním a činy jsem ho zpochybňoval. Takzvanou kouli u nohy pokroku odstřihli.

Jenom pokusní králíci! Nic víc jsme celou dobu nebyli. Celou tu dobu nás pozorovali, zapisovali, předvídali a komentovali naše chování. Už mají tak blízko k tomu, aby se tohle schéma moderního bydlení zavedlo všude po světě, že nenechají lidi jako jsem já, aby cokoliv pokazili. Bude se tahat za jeden provaz, a kdo si bude tahat za svůj bude vytažen pryč.

Mám být klidný. Rodičům řeknou, že jsem byl unesen. Nastolí, tak druhou fázi výzkumu. Lidé sami od sebe nebudou chtít v zájmu bezpečnosti opouštět sídliště a stanou se nezávislou kolonii.

Uspořádají mi pěkný pohřeb. Budu oběť zlého světa.

Nejsem?



Poznámky k tomuto příspěvku
Lola (Občasný) - 6.12.2006 >

Pořád se lepšíš...


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 10.12.2006 > Lola> díky... snažím se o to:)
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 7.12.2006 >

Jo... tohle se mi líbí, jak je to napsaný, i když ten konec je možná trochu moc narychlo... :)

 

jen si oprav v J - co mY promítá. na mi...

 

 


Body: 5
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 10.12.2006 > Quotidiana> Jo s koncem jsem se hodně pral. Od léta ho předělávám a pořád nejsem spokojený:)

Jinak dík za přečtení, ono v poslední době tady dostat nějaký názor na delší povídku je celkem na malou oslavu.
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 19.12.2006 >

Souhlasím, pořád se lepšíš, čím dál líp ovládáš jazyk, tohle je kultivované, má to nápad - ale neskutečně monotónní, nudné, jednotvárné. Přemýšlej o dynamice.


Body: 4
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 20.12.2006 > ztratila> Monotónní? Nejsem si jestý, jak mám tuhle výtku chápat...

Přesto díky za přečtení
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 20.12.2006 > nudný, bez jiskry, bez espritu...
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 20.12.2006 > ztratila> no uff... to jsou samé matné pojmy... ale dobrý já se zamyslel nad tím, co mi chceš říct a převedl jsem si to do "ne to čtivé". Sedí to?
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 20.12.2006 > Ne úplně. Je to nudné. Čtenář ti do třetí strany usne. Dynamika textu je nulová. Na tom nutno zapracovat. A to je myslím hodně konkrétní výtka, nemyslíš?:)
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 21.12.2006 > ztratila> no když to tak vidíš, tak určitě jo:)

Ok. Dynamika.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter