Takové ty mé lásky

Nemám přítelkyni. Pro mé blízké to je nevydychatelné a tlačí na pilu, kde můžou. Mezi uznávanou taktiku mých prarodičů patří věty typu: „Tak co už máš nějakou holku? Ne? Však seš na to ještě mladej.“ Doprovázené velikánským údivem a lítostivým poplácáním po zádech. Dívám se na prázdný rámeček, který jsem dostal od mámy, abych si do něj zasklil „nějakou pěknou fotku mé slečny“ a uvědomuji si, že už je na čase si nějakou najít. Jenom a jenom mojí. Mojí vlastní holku!

No jo, jenomže je tady problém. Jsem povrchní prase s jistými představy, jak by ta moje měla vypadat. Velice podrobné parametry mám na pozadí vyvolené, ale neuchází mi žádný detail jako vytříbený obličej, výška, šířka přes prsa, šířka celkově, chůze, chování a povaha. Bohužel moje vzezření občas korunované brýlemi působí intelektuálně a na dívky mého srdce funguje jako kříž na čerta. Když i přesto je některá tak troufalá, nebo tak opilá, že se se mnou dá do řeči, všechno pokazí už moje první slova. Vedu blbé kecy. No a proto se kolem mě motají holky s divnými zadnicemi v alternativním oblečení.

Pár holek už mi životem prošlo, ale je to pěkná galerie. Jedna by splňovala snad všechno, kdyby se pravidelně neuchlastávala do bezvědomí. Jiná byla téměř dokonalá, ale když jsme šli do kopce, tak její chůze mi asociovala dokument o gorilách. Od té doby jsme viděl ty černé mrchy všude místo ní. Další se chvíli smála mým blbým kecům a já byl rád a cítil se dobře. Kecal jsem dál, odvážněji a to už mě chtěla umlátit židlí.

O půl hodiny později, už uvědomělého své připravenosti na dlouhodobější vztah, mě zastihuje mail od kamarádky. V příloze mrká video –  reklama ze série, co mi ničí iluze o holkách, kolem kterých chodím a říkám, že do těch bych se snad i zamiloval. Ukazuje nějakou šedou myš, jak si sedá na židličku, pak se rozjíždí obrovský kolotoč, padesát vrstev makeupu, kadeřnice, malování nového obličeje, přečesávání, focení, protahování a zahlazování na počítači a s konečnou platností vylepení na billboard nebo stánek, kolem kterého chodím a říkám, že tu bych i miloval. V depresi si tu reklamu pouštím asi pětkrát s tím, že se mi přece musí líbit i ta šedá myš. Přesvědčuji se dlouho, ale není to platné. Příšerná ženská!

S chmury odjíždím na nádraží, nastupuji do vlaku a vyrážím pryč z města. Víkend je jasnější než obloha, s které pořád ne a ne sněžit. Oslavit životní jubileum mého příbuzného a na oslavě suplovat mého otce, který pít nemůže. Říkám si, že to vezmu ukázkově.

A co se nestane? Do kupéčka mi přímo naproti přisedává holka snů. Přichází a já jí nevěnuji moc pozornosti. Sundává svetr a zůstává jen v narůžovělém tílku s rajcovním výstřihem, který má pěknou fušku, jak musí halit a v ten okamžik ji věnuji plnou pozornost. Můj názor od toho, že není tak špatná a docela ujde nabírá rychlých obrátek a stoupá přes pěkná na hodně pěkná až k úžasné. Taková čistá nevinná tvářička úplně svítí na celé kupéčku. Někoho mi děsně připomíná. Nějakou missku a uvažuji, jestli se ji nezeptám. Tak probírám takové to „Dobrý den, prosím vás, nejste známá modelka? Nebyla jste v miss?“, ale rychle od toho upouštím, protože podobné otázky považuji za seznamovací klišé a já nejsem trapák, přece. Navíc nerad dělám takového toho vymydleného džentlmena, který holkám vyká. Já bych tykal hned a pořád. Tím rozlišuji pěkné od ošklivých. U hezkých je to „ahoj“ a u těch ostatních „dobrý den“. Je to myslím jasné, koho z nich si pouštím k tělu a jsem osobní a mezi kým chci ponechat bariéru společenských zvyků a nekonečnost byrokratických námluv. No jo, ale zase si říkám, jestli to není blbé rovnou na holku „Ahoj, já jsem nějaký Lojza Zázvorků“ a oklepávat bahno z gumáků. Takže to většinou dopadá tak, že klidně i tři hodiny přemýšlím, jak na to a pak vystoupím.

Vytahuji tedy učenou učebnici s vznešeným názvem a dělám, že studuji na doktorát, nasazuji brýle a sem tam zvedám obočí, jako že se mi v textu něco nezdá, nebo naopak souhlasně pokyvuji. A celou dobu hlavně sleduji, co dělá, jak reaguje a jestli se po mě dívá. Ona si vyštrachává knihu s názvem Katolicismus a okamžitě propadám hlubokému nadchnutí. Ještě ke všemu chytrá a na religionistice!

Z mého přemýšlení, jak jí oslovit mě vyrušuje otec, který přistoupil. Celou zbylou cestu si povídáme a já toho mistrně využívám k naleštění mé osoby. Tátovi vpaluji, že začínám chodit na kickbox a v létě s ním počítám až pojedu na kole na Ukrajinu, že mi bude krýt záda.

Hýřím samými vznešenými a odbornými slovy, perfektní rétorikou s důrazy a pomlky a hlavně sebevědomým vzniklým z dojmu, který jsem v dívce musel určitě zanechat. Hotový souhrn psychické a tělesné vznešenosti.

Má takové zajímavé vlasy, spíš hrubší, něco mezi blond a zrzavou, sčesané do jakéhosi účesu. Ale ony se vztekají a dělají si vlastně, co chtějí. Ten náznak snahy a povzdech, s kterým jde mezi lidi s hrdostí na mě působí jako afrodisiakum, neuvěřitelně sexy.

Oduševněle nahlíží z okna a já rychle taky. Nějaké stavení čadí z vysokého komína a zrovna nad ním pluje obrovský tmavý mrak podobné barvy, jak ten kouř. Vypadá to, že ta stavba brzo začmoudí celé nebe a že to poletující šero je její produkt. Vrací se ke čtení. A já zpátky k diskuze.

„Hele pendolíno! Kolik veze lidí? Tady jeden, dva, tady žádný na celý vagón.“ Počítá otec, které považuje pendolíno za svého tradičního drážního nepřítele.

Všímám si, že bude křesťanka. Když si dává přes ty báječná prsa zase svetr, protože se ochlazuje, nezapomíná si z výstřihu vytáhnout křížek.

To mě najednou zaplavuje pocit, že být křesťanem je krásné. Lidi jsou takový spokojení, milý a proto hezcí a hodní. Katolické holky jsou ty nejlepší! Nepodvádějí, manželství berou děsně vážně, a nejsou roztěkané, protože ta víra jim ukazuje cestu a dává životu smysl.

Najednou ji závidím ten klid, a říkám si, že všechno musí být pro ni překrásné a jiné než u mě. I ta kofola, kterou pocucává se mi zdá svědomitější a mírumilovnější než ostatní kofoly a petlahve všude kolem.

 Světlo v kupéčku začíná vydávat vrzavé zvuky, jako když dva souloží a já pozvedávám obočí a komentuji to svými blbými kecy a ona za tím světlem taky pokukuje a lišácky se usmívá. Ježíš, ta je krásná!

No jo, ale s tím Katolicismem v ruce začíná být až moc fanatická. Najednou mnou projíždí myšlenka, že by mě mohla nutit věřit na Ježíše a když bych jí říkal „Ježíši, ty seš krásná!“ tak by mi říkala ať neberu boží jméno nadarmo. Tahala by mě po chladných kostelech a já bych tam od ženských, kterým bych říkal zásadně „dobrý den“ dostával hnusné chřipky zmutované jejich stářím. Ale nenápadně se dívám do těch jejích kukadel a vím, že bych to kvůli ní přežil.

Drká do mě otec a ukazuje mi, jak na stožárech a drátech sedí šílené množství ptáků.

„Podívej ty černé svině,“ říká mi, „havrani, ty jsem už dlouho neviděl. V Olomouci jich na polích bývalo a když se zvedli, tak byla tma.“

A já i má vyvolená se se zájmem otáčíme k oknu. Opravdu tam sedí jeden vedle druhého a asi hrají nějakou hru na korálkový náhrdelník, nebo si vsugerovali, že jsou černé perle. Drahé černé perle a mě by určitě nebylo líto jít a takové koupit mé holce. Zase věřím, že se snad dokážu zamilovat, a že jsem se asi i zamiloval a to ještě před tím než vůbec stačila říct jediné slovo.

Otec se mezitím pídí po důvodech těch esteticky sedících havranů.

„Co tady ty svině dělají, co tady loví? Na nádraží?“

To mě zase tak nezajímá, protože zrovna rozebírám fakt, že s takovou holkou bych se i oženil a jel hrdě na dovolenou někam k moři a nekoukal bych po jiných, protože by mi stačilo koukat po jejich bikinách. Jo tu si vedle sebe dokážu představit. I do toho rámečku bych si ji s chutí dal. Snažím si ji představit, jak bude vypadat starší a, i když mám vrcholně vyvinutý smysl vytipovávat budoucí megery a zuřivé důchodkyně, vidím jen tu klidnou krásu milého obličeje. To je základním kamenem delšího vztahu mezi mnou a holkou, netušit do čeho nám vyroste. Začínám očima malovat kupéčko na bílo a záclonky řasit a krajkovat.

Poposedává si a zůstává tak nějak s mírně roztáhnutými nohy a mě baví ze všeho nejvíc ji pokukovat mezi ně. Přijde mi to jako vrcholně erotická záležitost. Nic na věci nekazí ani to, že paní sedící u dveří se rozbrečela. Jen tak z ničeho nic. Hlava v rukách a celá se třese. Slintá a pomrkává. Na chvilku se k ní otáčím. Taková ta typická hromádka neštěstí. Když přicházela všiml jsem si, že má zadek plochý jako lopatu, ale i přesto obrovský do šířky, barvou se podobá čerstvě povápněné zdi, oči jen štěrbinky celé zapadlé a vyplakané.
Opírám se víc o okno a hned mám lepší výhled do mezinoží mé krásky. Představuji si ji nahou, pěkně od nožiček v jakýchsi kožených skoro kozaček. Hraji si s myšlenkou, jak se asi křesťanky a zvlášť ty fanatické, co čtou divné bichle z patnáctého století s názvem Katolicismus, holí mezi nohami a táta mi připomínal, že oslavenec má podařené děti.

„Lemra, co nic nedělají. Ta jeho dcera mě jednou málem zabila. Viděl jsem ji poprvé a ona mi řekne, že je má sestra.“

Krásně předvádí výraz, který na ní tehdy vrhl, mísí v něm strach, zvědavost a prosba ať se mu to jen zdá s vysmíváním. „Jen chlastat umí.“ Zakončuje to.

„Jednou jsem jel s tou tvojí sestrou autem. Nedokáže soustředit. Pořád něco dělala jen neřídila a já koukám jak pomalu sjíždíme s cesty. Když jí povídám, že už má jedno kole na trávě, tak po mě houkne ať jí do toho nekecám.“ Přisazuji si.

Lidé postupně vystupují, i ta hromádka neštěstí zrozená k pláči se zvedá a já zjišťuji, že nebrečí, ale že jen spala se vším tím posmrkáváním a slintáním a třásla s ní jízda po pražcích ne starostí. Najednou v kupéčku sedíme jen tři. Já, otec a moje vyvolená, která se zrovna zabývá pramenem svých vlásků. Cítím z toho všeho rodinou posvátnost.

Zvoní telefon a já tátovi říkám, že blbější melodii si nemohl vybrat. Moje nastávající to zvedá a já jí poprvé slyším promluvit. Žádná hlasová bojovnice, žádná feministka – tak se mi to líbí. Vládne stydlivým, ale sladkým hláskem a já hned vím, že ten na mě bude platit, že když řekne jdi stloukat poličku z Ikei, tak já půjdu a tu nemožnost poprvé v životě poskládám a ještě k tomu správně.

Otec se zvedá a do éteru vypouští, že se jde vychcat. Zůstáváme úplně sami. Takže, jak ji oslovím? Napadá mě, že bych si půjčil to její knihu, protože mě opravdu zajímá, co se muže člověk v Katolicismu dočíst. Skoro se už natahují, ale vrací se táta s informací, že už je vychcaný a že ty hajzly jsou na poblití. Celé zpravodajství zakončuje tím, že je čas se zvedat.

Moje váhavé ahoj zaniká v hlučným a ironickým „Sbohem slečno“, které pronáší otec, až se holčina leklá. Trošku smutně po mě pohazuje očima a já jí odpovídám výrazem, z kterého snad dokáže vyčíst, že já už jsem takový, a takhle ty mé lásky končí.

Na peróně jdu do podchodu a naposledy se podívám za místem, kde jsem seděl, jestli se třeba za mnou taky nepodívá. A opravdu. Tak mám radost.

Na slávě do toho šlapu a chlastám whisky. Asi v půlce mě začínají pálit spánky, ale rozdýchávám to k zdárnému konci.

Babička znervózňuje svého druha svou bojovnou proti všemu, co neuvařila ona. „V té sýrové míse, bych čekala víc druhů sýru, když už jsi ji musel kupovat. Aspoň hermelín tam mohl být.“

Ptám se táty, jestli se mu ta holka líbila, říká, že ušla, ale byla katolička. „A proč vlastně?“ ptá se zase on. „Protože takovou jednou přivedu.“ A dál si podrobuji mně přidělenou láhev.

„Aspoň nějaký plísňák, kdyby tam dali.“ A než to skončilo, tak babička tasila i proti kupovanému dortu.

Ráno jsem se probouzím s pocitem, že se snad kocovina nedostavila. Hlava v pohodě, nic nebolí. V okamžiku, kdy si na posteli sedám, mi začíná plavat žaludek a malém vrhám na koberec, který překrývá parkety, co metr jiné, památka na dědu, kterému bylo všechno dobré.

Celé rodině se povedlo nemožné, dělá si ze mě prdel a zároveň mě srdceryvně opatrovává, čímž mě snad zabijí.

„Dej si nudlovou, ta ti pomůže!“ a už přede mnou stojí. „Ještě ti tam zbylo tak na panáka té whisky, sem ti ji pohlídal, když ti tak jela.“ Dodává otec. „Ne? Nevoní? Tak spíš pivo?“ pokračuje.

„Mlíko, napij se mlíka!“ tak piji střídavě pivo i mlíko a otec mezitím pronáší, že je rád, že jsem konečně skoncoval s těmi sladkými sračkami, jako je kola a piji něco pořádného, jen nečekal, že to bude tak rychlé a rovnou přesedlám na whisky.

„Mám tady žaludeční čaj ten ti udělá dobře.“ A už mi přistál pod nosem. Čichám k němu a zjišťuji, že by to snad šlo. Ochutnávám a uvědomuji si, že nic hořčího jsem do sebe v životě nenalil. Cítím, jak ta časovaná bomba stéká do břicha a za minutu běžím zvracet, nestíhám a vyplivuji všechnu ranní medicínu na prkýnko.

Babička si všimla kuřat a píšťalkou v puse se je snaží odhánět ze záhonu a přivolává druha.

„Jardo, Jardo! Slípky jsou na květinách, očekávám, že se podle toho zachováš!“

A otec do toho: „Jako u Homolků“ a nahýbá si z lahváče, kterým se mě pokoušeli dát dohromady.

 „Dyť je leden, tak je nech. Ony tam pěkně vyzobávají travičku.“ Omlouvá pipiny Jarda.

„Ty mrchy mi žerou kytky!“

„Ale jdi do prdele, ty nemáš ráda žádné zvíře, kočky jsou svině, psy smrdí, a slepice jen když snášejí.“

„Nechceš si zabalit vajíčka na doma?“ Otočí se na otce babička.

Já se asi osmkrát za sebou vyzvracel. Všechny ty šamanistické metody, které na mě zkoušeli, konečně vyšly a mě se dělá dobře. Dívám se na sebe do zrcadla a skočím se osprchovat.

Když jsem vylézám, tak na mě otec mrká, že sbalil do vlaku pár pifek, abych se zpravil.

„Doufám, že v kupéčku budete sami.“ Vzdychá babička.

„Neboj se, podívají se na synáčka, jak vypadá a půjdou raději dál, aby neměli nic poblitého.“

Tak jedem domů a v kupéčku sedíme opravdu sami, protože táta otevřel ty pifka. Tady bych prosím pěkně spustil oponu.