Krmení plamene
Přiznám se, že to byl pavouk. Chodba, ve které se komíhaly chlupaté nožky, byla tažena rovně nahoru dolu doprava doleva, vedlo to nikam, odnikud nikam. V té dlouhé kovové cele byla tma, to se rozumí, nezkoušejte na mě triky, že: Tma? A přesto vidim pavouka v potrubí?
Tak tedy znovu: Pavouka nevidíte, ale víte, že tam je, už jste v obraze? Předpokládám, že ano a pokouším se dále o možné: tma řídla. Pavouk byl lépe a lépe vidět. Když však bylo možno pouhým pohledem rozpoznat, kolik má nohou očí chloupků (už jste spokojený?), bylo hučení poryv větru oheň maelstormu, tělíčko unášené zpět do nikam. Seshora se ozývá hlas…
Myslel na smrt a na život, na odtoky tekutin, přitom držel hlavici sprchy a udával směr proudům, dolů a nikam, v obloucích ranního deště, mluvil k nim. Voda narážela na stěny vany, stejně jako zvuk hlasu hladila lesklý bílý lak, odnášela zbytky těla mravkolví pastí pryč. Pryč jsou i myšlenky na životsmrt, na ostré hrany v horké vodě i na nářek novorozeněte v prvním napití kyslíku i na znetvořené tělo, dítě alkoholu, které tak brzy poznává tento svět a v selhání vnitřku obrůstá dřevem, směšně malou rakví, ohněm, jeho popel v urně: Mrtvé tělo a mrtvé dřevo – vlastně jedno tělo, mrcha na hromadě, její hniloba rozklad, ten prst směřující k mohyle z těl, to je ta neznámá, dosaďte si nenulové číslo, bude to součet.
Loutka.
Můžete mě proklínat a říkat, že píšu bláboly nehodné literatury, ale tohle nezměníte: to Sisyfovo břímě zredukované na pavouka bude lézt nahoru a splachováno dolů. Nesmějte se, tohle jste už taky zažili, jenom se tím teď nechcete zabývat. Dobře, obracím tedy předčasně list a odhalím něco nového a bezvýznamného: ten, co se očistil sprchou, se vydal do ulic a s dlaní zakrývající ústa se pokoušel nezvracet, když procházel kolem ostatních. Viděl jejich životy, nahlížel zpoza rohů, účastnil se všech jejich spěchů-úspěchů-neúspěchů, patřil do všech rodin a ve všech se pomalu stával odpadem. Poznal zášť lásku, všechno, i to, co je mezi tím. Zjistil, jaké to je držet otěže a mít moc nad, ha, schválně, zkuste uhádnout, co mohl ovládat. Nevíte a myslíte, že i já nevím?
Chyba: hraju si s váma na schovávanou. Jen nevolejte: „Spálená kaše!“ To bych pak musel vrátit vodu do stěny, usušit pavouka a vrátit ho na start a rozdat znovu karty.
Mít moc nad loutkami. A duševně zvracet pokaždé, když fotobuňka otevře dveře a dav s tupou tváří míří po vyznačených trasách, kamsi za emocemi onaniemi.
Mít tak sílu se podřídit, říkával jsem mu. Měl takovou zvyklost: jezdit výtahem nahoru dolů dolů nahoru. Chtěl jít do pryč – jel dolů, chtěl jít z pryč – jel nahoru. Nepřipadlo mu to divný. Ani nechápal, na jakym principu výtah fungoval funguje. Občas se svezl s údržbářem, který se vždy křivě usmíval a světla v jeho očích jako by čekala na palivo, jistě, aby se rozhořela. Nezajímalo ho to. Nezajímal ho ani vošklivej velkej pavouk, kerýho dneska se šklebem poslal ke světélkujícím Rómům číhajících za mřížemi kanálů. O tom by se nemělo mluvit, proto to píšu, teď, tady, v této místnosti, kde to smrdí hladovými plícemi, krmím je nekvalitní šťávou.
Napouštěl vzduch do kanálků. Potřeboval se napít ze svázaných těl much. Chtěl je obalit provazy a vysát. Nejdřív ale musí postavit past a ta ho čeká tam nahoře, na světle, čeká, až jí dá hmotnou podobu, obalí kostru masem, oživí, znehybní oběť, vyžere vnitřek. Pavouk už vyrazil ze startovní čáry. Hmatem si vybírá cestu a je mu úplně jedno; k čemu vlastně je ta klikatící se roura? Nazývám to snad slepě rourou? Znám to slovo? Znám slova? Jsem mluvící pavouk?
V dětství hrával s ostatními fotbal: kličkoval mezi těly a získal si tak přezdívku Osminoh, protože jeho nohy byly dlouhé a byly všude. Ještě dřív, když ještě nechodil do školy, ho brával otec do přírody. Tehdy bylo znásilnění přírody ve fázi trhání šatstva a nadávek a malý nevinný nezkažený Kdokoliv byl fascinován duhou: červenou, žlutou, zelenou, modrou. Zajímal se o její původ a to ho vedlo k intenzivnímu studiu přírodních věd. Není divu, že se stal fyzikem a naivním malířem. Když potkal tu, která mu poprvé neukázala tvář, ale záda, už byl chycený v její síti: byla totiž navyklá hodnotit lidi podle pravítka a on se do jejího akorát vešel. Zapadl. Poznal krásu lapání do pasti tím, jak byl chycen i tím, jak sám chytal, protože v mládí hrával fotbal a nejvíc ho uspokojovalo to, s jakým přehledem se zmocňoval míče a umisťoval ho do sítí. Sice o tom nikdy s nikým nemluvil, ale uvnitř to cítil a věděl: Jeho život byl lovcem, který ho sleduje a jeho život byl zároveň jeho kořistí.
Udušení kouřem
Tak jsem tedy vyšel z hospody U kata a vydal se směrem k; později městem projela zpráva, podobně, jak máslo a nůž, že se do ulic zřítilo letadlo, protože se do turbíny dostal nějaký pták, bylo to prý jak sůl v ráně, nešlo identifikovat druh, protože z těla zbylo jen něco málo a ohořelé perutě nenesou mnoho významů, kromě ptáka zemřelo i několik lidí, kteří nedokázali utéct, když se na ně řítil stroj, jako by jim něco říkal, a oni, v hypnóze zvětšujícího se kouře, stáli, jako kdyby se ohlédli při pádu hříšných měst, bylo to hloupý a taky jsem se dozvěděl, že ona, ta, kterou jsem navštívil ve sklepení, byla v těch troskách taky, ale ne jako zvědavec s fotoaparátem, jako zázrakem ji netrefil trup, ale zasáhla ji exploze, hořící byla odhozena o kus dál, pak se zvedla, a s hysterickým řevem pobíhala kolem, až spadla zuhelnatělá mezi žhavé plechy a ohlodané kosti; restauraci: už jsem měl hlad, to víte, když mi kručí v břiše, špatně se soustředím. Z velké dálky nade mnou jsem uslyšel zvuk podobný šumění ve strojovně, tak jsem jen trhl hlavou a pokračoval po chodníku dál.
Restaurace: přijdu tam, uvidím, jak armáda číšníků proplouvá mezi stoly, sednu si, přitočí se ke mně jeden z nich, vrazí mi do rozklepaných studených rukou jídelní lístek, otočí se na podpatku jen to vrzne, nechá mě s cenami a se stolem, jeho ubrusem, bude plný květin, květy na textuře i ve váze, zhaslá svíčka, budu myslet na svíčkovou s brusinkami knedlíkem, z rukou mi kdosi vytrhne ceník, vyděsí mě, bude po mě chtít přání, nebude první ani poslední, řeknu ho a on odspěchá jinam, zůstanu opět s rostlinami, možná se přichomítne jeden a jedním pohybem palce zapálí svíčku, na kterou budu celou věčnost zírat, mé oči se utopí v plameni, přestanu vnímat okolní rej lokajů, jejich překotný boj o pána, budu čekat a uvidím umělou kytku, jak jí oheň stravuje papírové listy stonek květ, ucítím přítomnost černého kouře, bude mi špatně od žaludku, budou mi slzet oči, zkroutím se na židli jako uhelnatící list, oheň dohoří, i kouř bude pryč, rozptýlen po okolí, v pórech šatů, přiletí sprcha bílé pěny, přikryje stůl, číšník s hasicím přístrojem zmizí v chaosu těl, nemyšlenek, nechá mě zasekávat cepíny pohledu do kopce bílého hnusu přede mnou, tolik šlehačky si nebudu přát, zakřičím do davu, ale ta slova se nestanou součástí celku, nesplynou, nesrostou, ta hora bude mít v sobě něco známého, papírový květ, pokořený bude trčet ze sněžného vrcholku, oni tu snad mají stoly srostlé s vázami!, uvidím praskliny v nohách stolu, křečové žíly, budu je obkreslovat prstem, hladit lýtka hroší samice, nebo se stanu červem, ve struktuře dřeva, v žilách, budu zkroucený nezkrotitelný zmetek obávající se mučení japonského mistra, s kořeny provrtávajícími hlínu až k mrtvolám, konečky prstů vniknou do šedých, rozkládajících se těl, do ztrouchnivělé kůže, prolezou do orgánů, dutin, setkají se tam se mnou, s námi, červy (a naše jméno bude Legie, protože nás bude mnoho), pohovořím si se sebou, jako to udělám na židli uprostřed vířících obleků, za zasněženým stolem, nedočkám se.
Proto zapomínám na hlad: nemám chuť čekat na prázdno. Nepůjdu tam. Co ale budu dělat? Půjdu si snad sednout tam, kde s pohledem do prázdna sesychají tkáně mozkové buňky důchodců? Na slunci?
Mávám tedy zachovalé babičce rukou před obličejem. Kromě něžného, ale i tupého úsměvu je nic. Žlutá kůže mi připomíná mumie obdivované turisty. Sedí. Na klíně jí odpočívá kabelka, věrný jezevčík. Kostnatýma rukama svírá poutko. Jde kolem člověk, natáhne se po kabelce, sevře a snaží se vytrhnout ji z babiččiných pletenců prstů. Bez úspěchu. Zkouší to znovu: nohama se zapírá do písčité pěšiny parku. Taky to vidím a nezvládám potlačit úsměv. Podíváme se navzájem do očí a oba víme, že:
Mrtvá stará paní strnulá údy klouby tuhé jako u sochy sedají na ni holubi a návštěvníci zahrad rodiny s dětmi se zvířaty si ji fotí do rodinných alb aby si někdy v dalších časech sedli a oživovaly paměť její děti vnoučata bratři sestry jí pravidelně nosí čerstvé astry dávají je pod nohy někdy i pod lavičku aby nelákaly zloděje u nohou jí hoří svíčky takové ty hřbitovní pachy popela kryté s kříži po stranách aby mohl oheň dýchat žít.
Uvidím Kohokoliv po kocovině s rodinkou: syn a dcera si ukazují na sochu a hihňají se, otec s matkou si povídají o něčem, co bylo, hihihi, ale on nemluví o své touze sbírat, vlastnit ženy, ženu, protože jedna nakonec přišla s prosíkem, aby byla poslední, jediná, pravá, zákonná, ale nakonec někdy v budoucnu se na manželské posteli ukáže, že je dvacátá pátá z dvaačtyřiceti, on tedy jde a mluví raději o něčem, co se pro tuto chvíli hodí (ostatně, tohle tajemství je jen jeho a moje, a ne těch žen, které se jakoby vždy vynoří ve chvíli, kdy je bezradný, a švitoří o jeho erotických schopnostech, aby později zjistily, že on to s nimi myslí vážně a uzavírá je do klecí a dobře je krmí a říká, že jejich profily jsou řecké, že vlasy jsou dokonalé, že jim rozumí a všechno, přestože jsou všechny jako hračky na klíček, stačí natáhnout a poslat proti zdi) totiž ke krásnému dni bez mraků, on a ona, zaklesnuti do sebe jako dva hřebíky zatlučené těsně blízko do trámu, na kterém by se mohl i někdo oběsit, kdyby byla chuť a síla, ale o tom teď ti dva nemluví, ona šikovně zakryla modřinu z předešlé noci, snesu ti modrý z nebe!, jako by na ni mluvil, ale nemluví, jen se dívá, děti krmí holuby rohlíkem u nohou stařenky, táhne to z ní jak z pitevny, ale fouká silný vítr, jinak by nebe nebylo tak modré, on vytahuje z brašny aparát a zalévá babičku blesky, protože pod tím mohutným stromem je blbě vidět, děti se na něj culí, ne na něj, do objektivu, vždyť za pár desítek let se na sebe budou dívat do fotoalb, nepoznávat se a říkat, jó to byly časy!
Spálené maso
Po procházce letním parkem, kde skáče dívenka s rovnátky přes švihadlo, se rodinka při pohledu na ciferník otcovým hlasem rozhodne pro oběd ve stravovacím zařízení určeným primárně pro cizím jazykem mluvící turisty, což ale pro otce znamená rituál svátečního oběda a co znamená něco pro otce, to znamená i pro celou rodinu. Uff. Nebudu popisovat, co si dali a za jakých podivuhodných okolností, stačí, když si je všechny čtyři dosadíte do epizodky s armádami číšníků (viz. výše). Chci teď mluvit o sobě.
Takže: už jsem pomalu scházel ze schodů, z podzemí fičel vítr, chtěl jsem se svést metrem – načerno. Jak jsem tak přicházel do tmy, bylo to tak: široké schody dolů nebo nahoru, na nich si představte mě, jak tam stojím jako špatně obřezanej svatej, vedle nich eskalátory – jednosměrka tam a jednosměrka zpátky. Na tom není nic tak zvláštního, to mi musíte dát za pravdu. Vtip byl v tom, že před směrem nahoru čekal na jednom ze schodů člověk, který mi byl něčím povědomý (vidíte výraz v mých očích?): jeho dlouhé tenké nohy, možná pod kalhotami chlupaté, to já s jistotou nemohu říci, to byla jeho charakteristika. V tu chvíli jsem měl pocit, že ho znám už dlouho. Něco v té tváři a v pohybech končetin mi připomnělo letní vůni, rozbitá kolena, trávu na kalhotách. Minul mě – nic se nestalo, ani se na mě nepodíval (v jeho tváři bylo zvláštní nic, jak se přibližoval ke světlu), jen jsem uslyšel z prostor pode mnou temné prohučení. Byl pryč a ani můj pohled přes rameno nic nezmohl. Kam asi jde a je to opravdu ten, koho mi připomněl? To už se zřejmě nedozvím, protože jsem stydlivý a lhostejný – nebo si dejte místo slovíčka a slovíčko nebo, cokoliv chcete.
Čekalo mě dobrodružství ve větrných chodbách, ukončení nástupu a výstupu, protože dveře se zavírají a zřejmě nikdo pro boží dobro nechce, aby se nějaký trotl přiskřípl ve dveřích a vydal ze sebe táhlý zvuk, jako to bylo před sto lety na prašných kolejích za dávivého dusna.
Je to takhle: když jsem konečně dole, míjím rozvášněné revizory, jak škubají mrtvé kachny (je mi líto těch jídel podlitých pivem a vínem). Dostávám se do oka hurikánu a sleduji školku – včetně paní vychovatelky (kdybych byl bůh, přiřadil bych jí jiné povolání), děvky, říkám si (a stávám se bohem): já bych je pozabíjel, osvobodil je. Vždycky je nálada zabíjet děti masturbováním nad Biblí, poskvrnit pár stránek a nechat zaschnout, dělat si něžný deník, tužkou psát poznámky… Jsem cynik a přesto chci pomáhat: vidíte, jaká dobrá duše se tu šklebí na skotačící děti? Jednou jsem se nemohl udržet a ten pomyslný řetěz se utrhl: rodiče stižené duševní nemocí nakazili své jediné dítě čtením vybraných pasáží z bible a povídáním o lidech z vesmíru, že chudáček holčička začala komunikovat s Admirálem. Neustále – doma i ve škole při hodinách (ven nechodila, ani s kamarády, leda tak do Království s maminkou a s tatínkem) a o přestávkách si kreslila jásavými barvami panáčky panáčice, jejich vesmírné lodě. Tak jsem se jednoho klidného slunného jasného jásavého dne (ptáci venku zpívali jak pominutí) vtělil do Admirálova astrálního těla, vstoupil skrz dimenzionální bránu do jejího pokojíku a devítileté tělo zbavil dechu rozdrceným hrtanem (možná, že devítileté dívenky mají příliš pružnou chrupavku, rozumějte, ne tak pevnou, aby se dala rozdrtit, pokud možná, tak holčina o pár let vyrostla, no co, anebo jsem jí podřízl hrdlo). Byla to hračka. Zmizel jsem portálem zpět do reality, ještě jsem, pravda, nechal rodiče umřít žalem, protože stejně budou brzy všechny věrné dobré duše vzkříšeny, až přijde čas Posledního soudu. Vzpomněl jsem si na tu taškařici, protože mi zase vlétla do oka moucha v podobě bezdomovců stojících s papírovými budíky, vymrkával jsem ji dlouho, ještě to tlačí…
To, co se dělo uvnitř, s cestujícími, to je známá věc: není důležité to nějak rozebírat. Snad jen, že vzduchu bylo málo a vypravěč měl problémy s dýcháním. Dokonce pohled do toho množství očí; které bylo jedno jediné, odporné, nemrkající čidlo hltající marginália všednosti, které si libuje v neštěstí druhých a roní slzy, ale štěstí; ho nejdřív rozplakal, ale nebyly to slzy štěstí, a potom obrátil svůj žaludek naruby, takže se pán se psem a s holí a s černými brýlemi nestačil divit. Jeho věrný společník mu chtěl udělat službičku – začal lízat pozvracené šaty slepce. Stejně jako vidět, to bylo i cítit a pasažéři si v řetězové reakci ucpávali nosy (jeden velký nos, jenž nemá rád nelibé vůně). Nikdo však nic slovy; to promiňte ale, to si vyprošuju, budu si stěžovat, pošlu na vás psa; všichni se snažili vystoupit si co nejdřív. To byla jeho výhoda – utíraje si ústa od žaludečních šťáv slizu – zavřely se dveře za posledním uprchlíkem, dál už jel sám. Dojel tam, kam chtěl, nikdo nechtěl nastoupit, píšťalka čekala na jinou příležitost svého vzestupu, páchlo to od podlahy.
Je to podivná věc, když z vlaku vystoupí jeden muž, prohrábne si vlasy, a začne přemýšlet, jak se vyhnout nebezpečí. Výborná zkušenost, říká nahlas. Jakási síla vytvořila situaci, kdy se dva původně vážní pánové rozvážňují a hádají se s roztržitým cizincem – všem se lesknou zuby zuřivostí, Vypravěč se proplíží kolem a je u schodů. Jde po svých a co se to děje? Po schodech jedou dolů nohy – dlouhé od pasu až na zem, pomalu se blíží k jiné úrovni země. Přistává a dlouhými kroky kolohnáta kráčí kamsi.
Stál jsem zase v hlubokém údivu. Sledoval jsem jeho další jízdu. Náhoda? Rituál? Těžko soudit. Pokud ale budu brát v úvahu, že to byl skutečně on: jak mohl být na dvou místech současně? V restauraci a na eskalátoru současně? Nebo jsem se naučil cestovat časem? Dřív než všichni ti snílci s teorií relativity v kapsách? Je to pravděpodobnější. Patrně jsem zastihl Kohokoliv v době, kdy nemyslel ani na sebe ani na ostatní ani na nic. Kdy se hledal. Průchod branou do jedné situace ke zkaženému děvčátku měl vedlejší efekt, časový skok a – kašleme na kontinuitu, nejsme pedanti.
Mastnota
Jsi můj! Pavoučí muži. Vidím tvé řady kroků, neohlížíš se napravo nalevo vzad, pořád ty samé barvy. Kdybych chtěl, z hrudi ti vyraší další nohy, budou už čtyři.
Páry.
Vidíš je taky?
Drží se za ruce. Za jaké ruce? Ty je snad vidíš v jejich pravé barvě: kosti chrupavky kůstky kůži chlupy. Jsi posedlý prostorem a posunem do různých sfér.
Bytí.
Tak je to slovo?
Už jsi přišel na to, v čem je všechno? Už jsi předběhl všechny ty filosofy, svým klátivým pohybem dopředu nahoru dolů? Já s tebou cítím – jsem s tebou.
Vidíš? Zase to slovo.
Bytí.
Už sis upletl svou síť? Ne. Pořád je tam kostra, ten návrh od architektů. Podívej se: v rohu mezi třemi stěnami. Ty nejasné záblesky naplánované stavby, tvého konečného domova. Už se těšíš na to, jak budeš procházet po svém království, lepkavých vláknech, budeš čekat? Ano, chápu to z tvých očí, které jsou tak zdánlivě prázdné. Jako plátno.
Ptáš se: „V plenéru nebo v ateliéru?“
Já ti rád odpovím: „To nevím. Možná k tomu dojdu.“
Už jsi vyjel nahoru, už jsi sešel? Scházíš. Mně ne, ale časem. Víš, kde hledat? (Jdeš ulicí a svíráš rty, nechce se ti dýchat pusou, chloupky v nose budou tvým lesem a vzduch bude někdo uvnitř…) Znáš to místo, průnik ploch, kde jeden panel znásilňuje svou tíhou ten druhý a třetí? Mihl ses tam. Vzpomeň si. Tvůj přízrak tehdy tiše zíral na stavbu pyramidy. (Koušeš se do rtu, já tě vidím, jak klopýtáš, ale víš co? kousnout se do vnitřku tváře, to je dlouhá bolest, kazí to požitek z tělesnosti, to jediné dobro těla, už sis někdy špatně vypočítal dráhu padající čelisti?) Kýváš hlavou a já znovu vidím gilotinu.
Pád.
Vidíš Březinovy ruce – je ti z toho smutno. Neomlouvej se, mně je taky. Vidíš ruce a já je vidím s tebou, ale jsou ve dřevěných poutech jako tvá hlava, čekáš jen na přeseknutí lana a na pád oceli. Čekáš na konec a na začátek, na konec začátku, začátek konce, na návrat. Jsi Kdokoliv? Přeskočíš tu hranici dvou prostorů, proskočíš prázdným plátnem, vyskočíš z okna? (Snažíš se nevyvolat na tváři náznak provinění – já však říkám: „Marně!“) Neboj, Kamera tě sleduje, budeš zaznamenán a uložen do černé skříňky, klíč od ní nebudeš potřebovat, bude zakopán někde v hlíně, u aleje, vedle betonu pokresleném křídou, budeš smrtelný jako já.
Splyneme a já - ne! my budeme v síti čekat na oběti, ke kterým budu, budeme hovořit jazykem lisu, vymačkávat nektar z jejich bezmocných těl…
Některé druhy pavouků ukousávají jako samičky hlavy svým samečkům, snad nejsi takový. Snad tě nějaká démonická žena nedekapituje pod záminkou společného života, kdy byste hnili po boku v posteli potažené pavučinami. Snad budeš někde sedět a dívat se, jak se břicho nadouvá a ty naproti němu začneš chápat život; tušení se postupně mění v neurčitý pocit, že jsme všichni uvnitř, abychom mohli být venku, že jsme svobodní, abychom byli otroky. Z kuchyně, kde bobtnají luštěniny, plesniví zbytky, prohánějí se kuchaři na kolečkových bruslích, ze stropů visí cáry omelet z nezaplacených objednávek, sekáčky zaražené po rukojeti ve stolech, dřezech, válech, zrezlé nože v umyvadlech, těla v mrazácích, zatavené v igelitových pytlích, čeká na ně pec a plyn, ucházejí novináři s kamerami a jejich čočkami, které organické srůstají s anorganickými, vidíme zrod další oběti, dalšího smetí, kterému padne za oběť pár tisíc miliónů jiných organismů, příliš malých, příliš nízkých, o kterých nikdo neví.
Kdyby se stalo něco hrozného, třeba kdyby se to zaseklo a nechtělo vyjít ven a musel by přijít šéfkuchař se svým nerozlučným zrezlým kuchyňským nožem a udělat radikální a císařský řez do bříška a holýma rukama zasviněnýma od dresinků vyndat ven plod, tak by se z pod stolů vynořili reportéři s blesky, se šminky připravenými k přepudrování tváří, protože nalíčená tvář v agonii vypadá přeci jenom lépe, než ta lesklá potem a krví z prasklých cévek v nosu; ten plod křičí bolestí a strachem z neznáma tak, že si hosté utrhávají kousky ubrousků a vecpávají si je do uší, odněkud přispěchá majitel podniku s krejčovskými nůžkami v prstech a už už přestřihává pásku a všichni kolem jásají a tleskají a nepřehlušují křik plic, protože síla života je nekonečná, všeobjímající, lidská, velká a všechno a cokolivjakkolivchcetejaksevámlíbí a novorozeně se rychle učí a zkrvavenými dlaničkami dělá mokré placplacplac, už nekřičí, jen napodobuje úsměv ostatních, holčička nebo chlapeček ztrácí vládu nad svým životem v okamžiku svého narození, je tedy prohlášena prohlášen za nezávadné, zabaleno do ubrousku na příbor a předáno těžce oddychující matce, které stará švadlena zašívá břicho, jeden z číšníků utírá krev z ubrusu, prozpěvuje si nějakou módní píseň o lásce, která je jako nekonečná sinusoida zrodů a úmrtí. Pak naloží tatínka a maminku do nosítek a zasunou je do černého auta, které má pět dveří a kouřová skla se stříbrnými motivy, dítě už umí chodit a je vedeno za ručičku stařenkou, jež po něm zavřela dělohu, do tramvaje, kam se tak tak vejde a já mezitím dojím poslední rybičku nasáklou olejem, cítím páteř, jak křupe mezi zuby a jemně ostré kůstky, jak kloužou jícnem do žaludku, vyhazuji konzervu do koše a říkám vám, že jsem to viděl na vlastní zkušenost: zíral jsem na ně přes sklo, jak tam tak byli v té nóbl restauraci, viděl jsem, jak se břicho napínalo a knoflíčky na blůzce jí padaly na zem, ani trochu jsem to nepřehnal, to oni to přehnali. A: milý Kdokoliv, to nebylo tvé první dítě, snad by ses nedal zmást, to jsi byl ty sám, počat v bažině a zrozen mezi talíři s jídlem.
|
