velmi rozšířená verze článku, publikovaného v čísle 3/07 týdeníku Naše rodina

  Jiří Menzel bojoval dlouhých třináct let o to, aby mohl převést na plátno slavný román Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále. Nyní tu konečně máme výsledné dílo, natočené podle režisérova vlastního scénáře. A můžeme říci, že Menzelovi se podařilo dovést své úsilí do opravdu zdárného konce.

  O čem tenhle v tisku tak dlouho probíraný titul vypráví? Nikoli o anglickém králi, ale o jednom typickém českém človíčkovi. Sirotek Jan Dítě vyrůstá za první republiky a jeho velkým snem je stát se jednou milionářem a vlastnit hotel. Začíná jako prodavač párků, pokračuje jako pikolík, a dopracuje až se k místu číšníka v pražském hotelu Paříž. Za války se ožení s německou dívkou, která za osvobození tragicky zahyne. Po válce se mu splní jeho dávné přání a stane se majitelem hotelu – ten mu však za krátko zabaví komunisté. Patnáct let stráví ve vězení, odkud odchází do šumavských lesů, kde nalézá naplnění v poklidném životě a společenství podobně postižených lidí.  

  Menzelovi se spolu s kameramanem Emilem Sirotkem skvěle podařilo vystihnout atmosféru doby, kterou jeho hrdina prochází. Zejména to platí o veselém, hravém čase první republiky, kdy se hrdinovi po všech stránkách daří. Období prodávání párků je pojato jako černobílá němá groteska, pak přichází doba okouzlujících nakadeřených dívek, jejichž těla Dítě dekorativně ozdobuje „vším, co mu přijde pod ruku“; půvabné jsou hrdinovy hrátky s mincemi a později bankovkami, stejně jako bezstarostné dovádění hostů v luxusním veřejném domě, kde začne pracovat. Cítíme tady jemné spodní erotické jiskření, nefalšovanou radost ze života. Interiéry hotelu Paříž pak září luxusem a nablýskanou krásou…

  Přichází válka, stále je tu týž hotel, ale barvy jsou náhle potemnělé, atmosféra stísněná. Ze šumavských lesů, kde hrdina v zanedbaném stavení tráví konec svého života, pak vyzařuje posmutnělá nostalgie, odrážející jeho duševní stav. Film diváka doslova vtahne, umožní mu stát po boku hrdiny a prožívat všechno spolu s ním Jedině by se snad dalo hovořit o trochu příliš pomalém toku děje, který se místy téměř zastavuje. Ale to je jen malá chybička ve velkoryse pojatém vyprávění.

  Režisér se mohl opřít také o většinou vynikající herecké výkony. Zatímco v divadelních adaptacích románu hrávali Jana Dítěte většinou tři herci různého věku, Menzelovi stačil na většinu děje herec jediný. Až úlohu zestárlého Dítěte po propuštění z vězení svěřil jinému představiteli. Mladého dítěte ztělesnil Menzelův objev, bulharský herec Ivan Barnev, který po většinu filmu hraje především obličejem (hovor za něj obstarává komentář zestárlého hrdiny). Je neodolatelný a okouzlující zejména jako mladíček, který proniká do tajů hotelnictví, erotiky i života. Jako čtyřicátník už tak úplně přesvědčivě nepůsobí, stále si zachovává přídech naivity. Janovi ve starším vydání pak propůjčil tvář Oldřich Kaiser, kterému věříme každý jeho projev posmutnělého životního zmoudření.

  Nejlépe bohužel není obsazena role Marcely, dívky, která se dostala na Šumavu za trest pro nemravné chování, a která vyvolává v postarším hrdinovi vzpomínky na mládí. Slovenská herečka Zuzana Fialová má zvláštní krásu i oduševnělost, nepůsobí však ani trochu jako dívka z polepšovny, která si vydělávala prostitucí. Jedná se však spíše o výjimku. Další herci v menších rolích - od Josefa Abrháma přes Jiřího Lábuse, Martina Hubu po Mariána Labudu - vytvářejí všichni nezapomenutelné postavy. Do paměti se vryje je i Líza, manželka Jana Dítěte, obsazená skutečnou Němkou, herečkou Julií Jentschovou. Třešničkou na dortu je pak legrácka v podobě obsazení zpěvačky Tonyi Gravesové  do role etiopského císaře.

  Menzelův film patří mezi snímky, kterým se dá máloco vytknout. Můžeme říci, že svůj boj dovedl režisér k více než důstojnému konci. Ač smutnější a vážnější než jeho často reprízované Postřižiny či Rozmarné léto, zařadí se nejspíš vedle nich k nezapomenutelným režisérovým adaptacím.