______     __ VODNÍKJ            (verze 3.0)

ВОТ  КЛАССИК!

- Сhochol O’Dostoy

Kapitola I.

Bylo téměř osm hodin večer, když se J probudil po dlouhém spánku. Necítil se nikterak svěže. Zřejmě by znovu byl usnul. Ale naštěstí si, dříve než se jeho víka opět zaklapla, uvědomil, že je pátek. A v pátek co?  V pátek se přece děvčata scházejí u vody! A u toho on nesměl v žádném případě chybět. Tyhle tradiční miniaturní sleziny měl moc rád. Vždy se něco zajímavého dozvěděl a někdy se dokonce upřímně zasmál.

Radostně se protáhl, zaťal pěsti, napjal nesvaly a do lýtek mu jako blesk vjela křeč. Neměl jsem se tolik krmit jikrami, napadlo ho, zatímco řval bolestí. Čekal, až bolest ustane. Zádové ploutve ho svrběly, malinké balónky na konečcích prstů se mu loupaly. Jsem tak vysušený. Kde jsou ty časy, kdy jsem býval celý slizký?

Zkroušeně doplaval k nevelkému zrcátku, které měl v prádelníku. Zrcátko spadlo kdysi do vody spolu s majitelkou. Byla příliš soustředěná na kontrolování svého vzhledu, a tak nekoukala, kam šlape. Zrcátko klesalo tiše ke dnu a sličná panna se s křikem plácala na hladině. J připlaval, nabral ji a mrskl s ní do trávy. Křik ustal a on se konečně mohl nerušeně věnovat záhadnému předmětu.

To však bylo dávno. J tedy doploutvil k prádelníku, ve kterém měl zrcátko. Monstrózní prádelník kdysi spadl do vody úplně sám. Jakýsi povoz jel po cestě vedoucí kolem rybníka. Byl naložen nejrůznějšími komodami, stoly a židlemi. Zřejmě byl samořízen, protože kočí nebyl k zahlédnutí. Zdálo se, jako by povoz jel záměrně neopatrně. Zničehonic zacouval, sjel z cesty, trochu nadskočil, naklonil se… a do vody žuchl prádelník. Povoz zatroubil na rozloučenou a zase překotně pokračoval ve své kodrcavé fádní cestě.

O tom však neměla být řeč. Tak tedy – jakmile J uviděl svůj obličej, rázem se mu zvedla nálada. Ať už byly jeho balónky jakkoli popraskané a ploutve svrbivé, jeho obličej naštěstí zíral jako vždy: plešatá zelená hlava, hnědý úsměv, chomáče řas nad očima.

Svlékl si fráček i vestičku, trenečky ponechal. Na trenečky manšestráčky, na manšestr sukénku. Na tělíčko košilenku, na košulku sáčko elegáčko. Spokojeně se zašklebil a vyplul. Ani sklínky s dušičkami nezkontroloval... Žádné neměl.

Kapitola II.

Byl rozrušen. Když připlul ke křovíčku, zjistil, že dívčí sedánek už začal:     

„Není mi jasné, proč ses rozhodla psát si deník. Vždyť v něm dáváš každému číst. To snad ani není deník, ne? Neměl by deník být jakási tajná zpověď?“ zeptala se moudře dívka jménem Otálie Bezmužná. J se spokojeně uchechtl. Otálii měl mocmoc rád. Ten její nádherný hlas, ty moudré postřehy… Odpovědi se však Otálii nedostalo – její kamarádka, Veronička Náhodičková, se totiž pustila do líčení svého strastiplného života:

„Včera jsem ho zase potkala. Ale on mě neviděl. Šla jsem po ulici a najednou koukám - jde přede mnou. Holky, celá jsem se rozklepala. Koukala jsem si na ruku a ta  se úplně třásla. Šly na mě mdloby, hnusně mi bylo... Ale krásně. Pak zahnul a já stála na rohu a hleděla za ním ještě nevímjakdlouho... Dokuď mě nevyrušila siréna...“ Veronička se s povzdechem odmlčela.

„Že ty si s ním furt nedáš pokoj, kašli na něj. Zalov v jiných vodách,“ řekla třetí dívka - Teda Vykradená.

Ale co záleží na jménech? Byly tři a rozuměly si. Pravidelné pátky v klídku u rybníčku
s lahvinkou vínka dodávaly jejich chaosnému životu alespoň malý kousek poklidu.

(( RETROSPEKTIVA ))

Jednou se rozhodly zaplavat si tak, jak byly stvořeny. Nikde nikdo nebyl. Bylo pozdě večer, stmívalo se. Několikrát se přesvědčily, že je ošacení důkladně ukryto v křovíčku. Postrčeny pomíjivou vínovou euforií huply do vody. Nádhera! J byl nadšen. Tolikero šatstva, a jakého krásného – konečně bude prádelník pořádně využit! A hlavně – bude mít něco pořádného na sebe. Samozřejmě jen o zvláštních akcích...

Už neviděl bujaré nadšení, se kterým dívky vylézaly z vody. Byl příliš unesen novými modely. Nezaznamenal ani hysterii, která se stupňovala s každým milimetrem prošacovaného křovíčka. Byl u sebe dole, ale už se nemohl dočkat, až se jednou triumfálně vynoří, až se všem ukáže!

Zatím nad ním zněly rozzuřené a zoufalé výkřiky:

„kerejúchyl-cosemkomu/hlavněžebotyneodnes-pche/jaksedostanemdom/rvivětve/budemdělatžesmestrom/přescelýměsto-tone/dybysme apoňbaterku...“

Kapitola III.

„Proč sem, Veroničko, pořád chodíme?“ zeptala se Otálie.

„Otevřeli už tři nový kavárny: Inkognito, Logr a jednu, která má složitý název,“ dodala Teda.

„Však víte. Protože je to tu kouzelný. Máme na tohle místo strašně vzpomínek. Navíc,  jsme už poučený a nic se nám nemůže stát. I baterku máme,“ odpověděla jim Veronička.

„Já bych šla radši do kavárny. Tady ti kafe nikdo neuvaří,“ odvětila Teda.

„A taky tu nikoho nepotkáme. Ne, že bych tedy potřebovala potkat zrovna Luboše a spol. Ale s nikým se tu neseznámíme. Atmosféra není všechno. Víno chutná dobře, ale samotou to tu zapáchá,“ moudře pronesla Otálie.

J blaženě vycenil zuby a potopil se do vody. S tichým bubláním obeplouval křovíčko.

„Normálně, holky, jednou jsem stála za sloupem a kdybych chtěla, mohla jsem se s ním srazit,“ Veroničce to nedalo a musela se znovu svěřit. „Mohla jsem se s ním srazit... Ale já nejsem taková jako plánovitě vypočítavá. Navíc – kdo ví, jak by zareagoval, že jo... Naštěstí si mě zase nevšim. Tak jsem za ním holt aspoň kousek šla. A pak najednou, on se otočil a...“

Vtom se z vody na břeh začal sápat J. Všechny tři se ukrutně lekly. Teda duchapřítomně zasvítila baterkou směrem k místu nenadálého vzruchu a všechny tři se lekly podruhé. Tentokrát se ovšem vyděsil i J, který nebyl zvyklý na tak prudké nasvícení.

Děvčata, už velmi na nohou, civěla na zjev, který se zmateně krčil, plácal o sebe balónky na prstech a nervózně cenil zuby. Do toho občas prapodivně poskočil a předvedl něco jako úklonku.

„Vidíte to, co já? Ono to má mojí sukni!“ zajíkla se rozrušeně Teda.

„On je snad úplně... Takovej model... Co... Co je to vůbec? Vodník?“ vydechovala Veronička zmateně.

Otálie neotálela a rozhodně promluvila:

„Jak ti říkají?“

J se jen blaženě uculil, sklopil hlavu a vykopl nohou.

„Kak ťibja zavut? Vocjórnejm??“ vstoupila do toho drsně Veronička, která zjevně chtěla ve vypjatý moment zúročit veškeré plody svého dlouholetého studia.

„Počkej, nemůžeš na něj tak hrr. Podívej...“ řekla Otálie a přiblížila se k J

„Co blbneš, dyť tě sejme, neblázni!“ snažila se ji strhnout zpět Teda.

„Prosím tě, uklidni se a radši mi podej ten svůj hydratační krém. Nevidíš, jak se mu loupou prstíky?“

(( ZÁVĚR – O TÝDEN POZDĚJI... ))

„My se máme. Takhle je to fakt prča. Sice nic neříká, jenom gloktá a bublá, ale nápadů má... Nejlepší jsou ty půlnoční projížďky po rybníku. Připomíná mi to ten film s delfínem. Tam se taky chytli za ploutev a frčeli po moři...“ jásala Veronička.

„To nebyl delfín, ale kosatka. To je rozdíl.“ opravila ji Teda.

„Ale co, i kdyby to byla velryba...“ Veronička se nedala. „Všechno je to jedna čeleď.“

„Tak to rozhodně ne!“ už trochu zuřila Teda. „Jsi fakt mimo...“

„No tak, holky, nehádejte se, důležité je, že máme příjemného společníka, se kterým je zábava. Jenom nevím, co budeme dělat v zimě. Do kavárny s ním asi těžko půjdeme...“