|
| |
 |
|  |
Do Mojavské pouště jsme se dostali něco po poledni. Záhy bylo jasné, proč má naše nákupní taška, jak se nám jevil zapůjčený Chev, klimatizaci. Tady je to prostě absolutní nutnost. Projeli jsme elektrárnovým údolím lemovaným elektrárnovými lesy, jediné stíny široko daleko vrhaly obrovské pomalu se točící vrtule. Minuli jsme rezervaci, několik kasin, barů a heren, naprosto nepatřičné vodopádky, palmy, břízy, uprostřed Mojavské pece. Sjeli jsme ze silnice 1. třídy, jak by se u nás uctivě řeklo, a stoupali úzkým údolím. Okolo jen žlutohnědé hory.
Přijeli jsme do Dvacítídevíti palem a tady jsme odbočili do parku. Cvičně stáhnu okýnko, abych si šáhla na vzduch. Mezi prsty mi fouká fén, za takovou teplotu bych kadeřnici vynadala. Eště, že máme klimatizaci, říkám. Nojo nojo, sem zas tolik neřekl, řekl brácha. Před Joshua se totiž nechal slyšet, klidně tu klimatizaci můžeš vypnout, stejně je tady na zdechnutí... Lup, otočila jsem čudlíkem. O dvě minuty později z nás všech lilo a brácha, pololeže na zadním sedadle, ve vlastní šťávě, jako kdyby ho tam někdo pohodil, zaskučel, tak ju zase zapni.
V Joshua jsme taky brali benzín. Zkoušeli jsme pochopit, co se myslí tím "lift the lever" a koupili jsme mlíko (je to trvanlivé? neblbni, tady musí být všechno trvanlivé... ale počkej, vždyť tady néni skladovací teplota? no tak to je určitě trvanlivé, protože tady máš říjen...) a o dva dny později jsme ho taky vyhodili. Benzín se prý má brát, když máš půlku nádrže, psali to v tom průvodcovi. Je fakt, že celou cestu od San Bernardina nic nebylo.
U vjezdu do parku je návštěvnické centrum. Koupili jsme si vstupenku a prohlídli si, co nás na hranici Coloradské a Mojavské pouště (jaká hranica? tam je pec stejně jako tady... no jo, ale tady píšou, že tady roste juka, kdežto v Coloradské saguaro... ale tarantule jsou tady i tam, že? jo, ty jsou všude) čeká. Nedotýkejte se rostlin! je tady kupříkladu napsáno. A pod tím menším: nejen, že je můžete poničit, ale taky to dost dlouho hnisá. Jo, tohle vím, taková opuncie, to je na pár týdnů. Aha, tady má trní úplně všechno. Kromě kojotů. Nekrmte kojoty! A fed one is a dead one.
Tak vyrazíme. Stoupáme po silnici, jak by se u nás slušně řeklo, 4. třídy a civilizace, představovaná v tomto případě Dvacítidevíti palmami mizí za žlutými skalami. Při prvním zastavení mezi šíleně tvarovanými kameny kroutíme hlavou. Takže jsme v poušti. Máš klíčky od auta? Kolik máme té vody? Jen 4 litry. To by byl průser, kdybysme si zabouchli. Kolik jsme potkali aut? Jedno. Jé, podívejte, krkavec. Hmmm, asi ví, na co čeká. Taky tam psali, že nemáš šahat na hady. Copak na ně šahám? Ani kdyby vypadali, že jsou mrtví. A jací hadi tady jsou? Chřestýši. To je jedovatý nebo škrtič? Já myslím, že jedovatý. Tady je všechno jedovaté. Tohle je jalovec. No dyť to říkám, všechno jedovaté.
Další zastavení, výhled na Svatotondřejský příkop. Taková lochna! A jak podle pravítka. Byls na tom záchodě? Ne. Tobě vadí latrína? Ale ne, mě vadí ten roj takových divných vos a nápis "Dangerous bee" na dveřích. Jedeme zase dolů ke Skrytému údolí. Projíždíme nejhustším joshuovým lesem. Stromy tady rostou dobrých 10 metrů od sebe. Blíž už nemůžou, aby si vzájemně nebraly vodu.
Pozor, zastav! To je kojot. Vyfoť ho, honem, vyfoť ho. Myslíš, že můžu otevřít okýnko? Já nevím, dole psali, že kojoti koušou. Aha. Cvak. Myslíš, že uhne z cesty? Hmm, máš pravdu, asi je domácí. Tamten leží na silnici jak náš pes na kobercu v předsíni. Že jim není hicna, co? Podíváme se ještě tady, měly by tam být nějaké skalní malby. Já ven nejdu, když je tam kojot.
Jedem teda do Skrytého údolí. Trasa 1.6 míle, přístupná jen do západu slunce. V kolik tady může zapadnout slunko? Já nevím, za třičtvrtěhoďku jsme zpátky. Skryté údolí by opravdu nikdo nenašel, nebýt té malé cedulky. Prodrali jsme se mezi několika velkými kameny. Před námi se otevřel zase jiný pohled: kolem dokola lemované zlatavými skalami, absolutně nepřístupné, jen ten "náš" vchod. Tady rostou menší joshua než venku, zato je tu mnohem víc juky, jalovců a dalších trnovníků.
Stíny se prodlužují, občas vyplašíme pouštního králíka nebo pouštní myš. Králíci mají velké uši, to kvůli chlazení, pouštní myšky mají zase dlouhé zadní nohy a rychle skáčou, docela jako klokani. Mezi kameny se vine nenápadná cestička, ušlapaný proužek pouště mezi zdivočelou pustinou, plnou divných zvuků a děr v zemi (co tam asi žije? to radši neřeš). Takhle jsem si poušť vůbec nepředstavovala. Taky mě to překvapuje, nějak moc života tady.
Když jsme se proplétali mezi balvany směrem ven, podjela mi noha. Už se smráká. Na, podává mě brácha flašku s vodou, umyj si to. Blbneš? Dyť máme jen dva litry. Asi budem muset do toho kempu, co je tam voda. Tak já vydržím až tam. Jak je to daleko? 30 mil. A jak se to jmenuje? Cottonwood. Přes to už jsme dneska jeli? Tady se jmenuje Cottonwood všechno. Aha.
Do Cottonwoodu jsme jeli nocí, protože v poušti se setmělo zatraceně rychle, a už dlouho jsem neviděla noc takhle černou. Nejeli jsme moc rychle, protože přes silnici pořád přebíhali kojoti, pouštní králíci a zajíčci, dlouhonohé myšky a malinké pouštní lišky. Tady to teda
tepe, říkám. A to tady není ani Mattoni, že? Našli jsme kemp. Úplná tma, jen v protějším kopečku je baráček správce parku. Tady si vemte obálku, sem napište číslo stanoviště a sem vhoďte obálku s deseti dolary, stojí psáno na nástěnce.
Za svitu reflektorů jsme postavili stan (do tohole kolíky nezatlučete... no, divila by ses, ale napřed to nejde, ale pak se to najednou prorazí... tak bacha ať nevzbudíte nějakou tarantuli nabo škorpióna). Je na záchodě voda? Jak mám v té tmě poznat, kde je záchod? Dáme si večeři, né? Dobře, co máme? Lanšmít, rybičky, chlebík a vodu. Fajn. Zhasli jsme světla, protože tak královskou večeři člověk vidět nemusí. Počkej, co to tady je na té obloze? Není ten velký vůz nějak úplně našišato? A tady to nad náma je co? To u nás nemáme, ale tamto je Herkules.
Usadili jsme se na lavici a pustili se do všeho jídla. Celý večer předstíram, že takové jakoby chroupání, vrzání nebo jakoby čmuchání neslyším. Nevidět a neslyšet, to je asi podstatné pro to, aby se člověk nezbláznil. Hafhafhaúúúúú, ozve se jako už předtím několikrát. Tentokrát je to ale hned za mnou, aspoň mi to tak připadá. Ty, poslouchej, to sou kojoti, že? Hmmm. A jsou dost blízko, co? Hmmm. A je jich hodně, řekla bych. Hmmm. No, víte, já už ani nemám hlad.
Hmm, já to taky nechám až na ráno. Tak bleskově sbalenou večeři jsem ještě neviděla. Kams dal ten lanšmít? Dozadu, do auta. A zamkls? Jo, tady sou klíčky. Tak dobrou noc. Hafhafhaúúúúú, hafhafhaúúúúúú. To bude dobrá noc.
|
|
|
