První
Nikdy jsem neuměla hrát na klavír táhlé zvuky (do očí bodá prostor, mlčenlivá polkla rty). Namísto starých slov
jen neslyšný pohyb sedlin v obrazech na skle.
Druhá
Večeřím uvězněnou samotu, je nejistě ukrytá a po výbuchu říká: „skáčeš přes kameny“. Navečer z chodníku rostou ještěrky - pukají plazivým horkem.
Třetí
Jednou se probudím a zatřesu časem, citlivá na dotek nataženého skřipce. Za chvíli, s vteřinou vlka, přijde jiný, druh ticha - nakreslí si vlny, já závěje.
Čtvrtá
Prasklý hrnek řekl rozhodně: „budiž smutek“ . Na dně má něco jako úsměv (a mávat). Já nejsem ještěrka, moje paměť přes noc nedorůstá.
|