Luk si naběh na fotrovskou ješitnost, Malér dělal průsery, Ted zažil šoky z hranic, v panoramatických záběrech zažili Němce očima Čechů, teď tomu bude i naopak.

Čtvrťuch

Zase vstávačka snídaně ňam a odjezd. Berlín se loučí patnáctimetrovejma děravejma betonovejma chlápkama tančícíma ve Sprévě. Jinak všude nějaký železnice.

Hranice. Česká diskotékově korupční republika, všude hraje nahlas českej hrůzypop, a rapidní úbytek úsměvů, žádný něco pro tebe udělám a budu příjemnej a ty mi pak rád dáš svý prachy, ale strašně moc pohledů, jak tě co nejvíc napálim a budu se tim vytahovat. Všude ňákej nedodělek.

Plíseň Homo sapiens působí na kůži Země ohromné hnisavé rány. To už jsme u Mosteckých povrchových dolů. Ted mlčky objevuje novou galaxii.

Mostem projíždíme. Ted se v nové galaxii velmi ošívá.

Já za to nemůžu, že sem jedinej přežil, omlouvá se při výjezdu na Litvínov odsunutý (vyhnaný), tedy osamocený gotický kostel.

„Esi budeš kašlat na gympl, jakos kašlal na devítku, skončíš tady,“ ukazuju na Litvínovskou chemičku.“ Tady pracovat a zůstat člověkem…kam se serou váleční hrdinové.

„Zlatá Kika,“ vydechne jen, ale zírá na tu nekonečnou neútěšenost. Brigáda v Kika nábytek už byl dostatečný motivátor k tomu, chodit do školy.

Proč musim růst zrovna tady, myslí si veškerá vegetace cestou do Chomutova.

V Chomutově hotýlek v centru. A vzhůru na procházku. Non stop heren výrazně víc než hospod, restaurací či barů. Dem na kulábr. Město nevypadá špatně, ale není v pohodě. Docela slušnej klubík. Hrají Clash.

Vedle maj mít kulábr. Nic. Z druhý strany. Ani omylem. Ptáme se v hospodě vedle. Za roh. Vcházíme a první pohledy tázavý. Eště, že sme si podobný. Není to tak, jaxi mysleli.

Křehká, pěkná, hippízácky svobodná, reaguje, přítulná sedm-osmnáctka – hormonální třaskavá směs – přesně tohle sedí vedle u stolu spolu s partičkou.

Kamarád dělal jedný takový vztahový poradenství.

„Jenom?“ Luk

„Co s tim, doma?“

„Podepisoval bys jí žákovskou.“

Začínáme hrát.

„Aby sis nevodřel voči.“ Ted tam furt čumí. Jeho řeč těla řve: „A co ty?“ Směju se a blbym šťouchem posílam černou do díry.

Kolem jedenáctý přichází teenager mlačí než Ted. Kontrolujem šrajtofle. Ne že je cikán, ale chováním řve do světa: chci něco šlohnout. Vysmahne, jaxe barman pohne od pultu k němu.

Páteček

Zas problémy při snídani.

„Böhmische Dörfer řikali Němci, dyš byl někde bordel.“ Odpověď na Tedovy xychty. Klíčí v něm Malér?

Na závěr adrenalin. Jenže až v Praze.

Cestou vysoké nebe, šrafura mraků.

„Tady na tý rovině budou kasárna, dycky tu chytali policajti.“ Zpomaluju na devadesát. Nikde nic. Na vidle, na kerý sem si naběh, Ted s gustem otáčí posměšnym pohledem. Ta rovinka je až za dvacet kiláků.

Čas křiví dohled nad minulými příběhy, pamatujem si je zkresleně.

Před Prahou zkratka. Přes podnikatelská městečka do vesniček poskládanejch na stráních před Radotínem. Vypadaj jak ta v pohraničí.

Motokáry v Radotíně maj mít otevřeno. Na dveřích usmolenej papír: otevřeno od 15.00.

„Česko…“, teď už nevim, kdo z nás to vydech.

„Ve Kbelích sou eště jedny a na Proseku je bobovka.“

Přes město. Zajímavé míjet pamětihodnosti na vlastivědném výletě.

Přes Letňany. „Tady sme byli na tom Českym snu.“ Ted.

Když sme v den otevření supermarketu Český sen snídali, ptal se nás starší syn Marek, připraven na cestu do Irska s třídou z gymplu, co budem dělat. Pojedem na otevření Českého snu. Podle jeho pohledu sme eště nikdy nebyli větší debilové. Je to fór, tam nic nebude, jen lidi utíkající k plachtě řekli sme mu. Rychlejc tající ledovec sem eště neviděl.

Z unavenýho předměstí Letňan do Kbelskejch humen, bordelu, bez kerýho se neobejdem a kerý nechcem vidět. Do dvora k motokárám vjíždíme pomalu a se zamčenym autem. Je to hala, kde se v západních televizních střílečkách odehrává poslední scéna, padouch je polapen a druhý hlavní pozitivní hrdina zraněn.

Vcházíme opatrně. Už hodinu maj otevřeno. Nikde nikdo.

Jéžiš zas lidi, tváří se první zjevení ve špinavejch roztrhanejch montérkách se špinavejma rukama automechanika.

Sme vděčný, že nás pouští do motokár.

Po dvaadvaceti minutách nás stopne a vybere prachy za půl hodiny.

„U nás to tak je,“ eště se zasmál tomu, že sem se opřel o žhavý motor, když sem vystupoval.

„Česko“, neřikáme, řeč těla však řve na celý Kbely. Bolej nás ruce, jaxundáváme helmy. Z výpisu jízd Ted zjišťuje, že má nejrychejší kolo, jenže jich má o dvě míň protože to dvakrát narval do gum, vymezujících trať tak, že sem ho vo kolo předjel. Smějeme se jeden druhýmu.

Po motokárách to vypadá, že naše stoštyrycetikoňový auto vůbec nejede.

Bobovka na Proseku.

„Jak bylo mistrovství světa v hokeji, tak sme měli v tom našem ránu v rádiu, jak příde Ručínký za německym brankářem a ukecává ho, aby pustil Jardovi, no Jágrovi přece, gól, že má narozeniny, no lidi řvali,“ před náma Celebrita hraje pro celou frontu a rozhlíží se po svý klace. Fronta se usmívá, klaka obdivně vykřikuje: „Ste fakt jedničky“ „kam na ty geniální fóry chodíte?“

Kroutíme vočima: „To máš lepší kecy i ty,“ Ted.

„Každej koho znam.“

„Todle je atentát na humor. To zas jejich posluchačům kleslo IQ,“ kvílí Malér. Protože sme na řadě, ani lopatu nehledá.

Bob jede pěkně. Dole značky: Brzdi.

Když mě vlek táhne nahoru, vidím Teda něco kutit na stráni.

„Sem vypad s tý zatáčky,“ když vyjel nahoru.

„Dyť tam byli značky brzdi.“

„Jaký značky?“

„Velký jako vrata vot stodoly.“

Jóóó?“ A proto měl vodřenou půlku xichtu.

„Takhle tě předat Evě, no tě prdel….“

Deme to zajíst do blízký picošky. Jako obvykle skvěle.

Protržená přehrada Svobody, rozteklá voda všude, ale stejně si najde řečiště vyzkoušeného.

Dvě děti blbnou v dětskym koutku. Rodiče je táhnou ke stolu.

„Proč je nenechaj?“ Ted

„Protože jim nedochází, že děti zloběj, když sou zlý, ne když si svobodně osahávaj svět, ale hloupý rodiče se tim děsej víc.“ Malér

Čumim, že nedělá průsery, asi to bude tim, že se dobře najed.

Jedem domu. Evu, i když tam fyzicky není, cítím.

Její nábytek i věci pryč.

První obhled. Jak tornádo: vzala vše. Druhej, rozdělila to fér. Z věcí, co byli jednou, vzala polovic. Fér.

Stejně ale: byt po vystěhování jednoho je letadlo letící nakloněně.

Šoupu nábytkem, abych doma letěl rovně.

Je jedno, že přesně nevim kam.