- I -

Běží přesně uprostřed, údolím.
---

Čistě geograficky,
tváří se, že vrstevnicím rozumí 
- ale s každým krokem 
          se nechtěně a jakoby nic
mění v dívku pod modrým úplňkem

Na zem hází plány s velkýma očima,
s vytříbeným smyslem pro:
vracet se zpět v masce z deště který nezasychá
- jaká je to barva ?

Občas zadrhne v běhu a přerývaně vydechuje

své poslední jméno.
Vylámala ho z břidlice

- šlo to lehce,
protože už nedokázala mlčet -
v nedělním stínu dne,
v povědomé vůni mastné polévky
a smažené povinnosti

- II -

Od jisté doby tak postává před hranami města, 
nejspíš zase neví,

jestli jde dovnitř

               nebo ven,

jen mlčením látá 

puklinu rtů
na tváři

kamene s drobnými vráskami dluhopisu

chvíle vody zahřmí
       páteří střešních oken

Někdy se jí zdá, že na rozťaté obloze
vidí cválat šmolkové rytíře
a naděje klíčit v okapové rouře

- nakonec...

                     Ano, nesporně je divná,

když polyká přání a kovově zebe,
když se proviní touhou,
když usíná a čeká svůj sen
/vystříhaný nůžkami na křídla 

z cárů tohocojednoubude/
---

Tehdy, alespoň na okamžik, nesporně - je!