Lionel Tran; Ambre, Valérie Bergerová, Bohumil Hraba l ; Příliš hlučná samota ;

Maťa 2005   

Před dvěma dny se mi do ruky dostala výborná adaptace knihy Bohumila Hrabala Příliš hlučná samota. Svazek byl původně vydán ve Francii v roce 2002 nakladatelstvím 6 Pieds Sous Terre v Montpellieru po představení multimediálního projektu sestávajícího se z Hanťova pokoje,krátkého filmu ztvárňujícího alkoholické vize z knihy a komiksové verze novely na festivalu Bohemia Magica konaném v rámci Roku české kultury ve Francii. V Praze byl pak projekt k vidění během oslav výročí 90 let od narození Bohumila Hrabala v roce 2004. Iniciátorem projektu se stal scénárista Lionel Tran.

Tran si v roce 1999 přivydělával ve státní tiskárně v Lyonu a tamní prostředí jej po přečtení Hrabalova díla inspirovalo k hledání nového pojetí knihy. Jeho vlastními slovy :

„ Neměl jsem zrovna ani floka a v novinách jsem našel inzerát, že nějaká malá státní tiskárna v Lyonu přijme dělníka. Šel jsem tam pracovat. Na jednom stroji se tiskly tiskopisy pro nezaměstnané, na druhém kurzy pro obchodní komoru, ve kterých se učilo, jak psychologicky využít slabostí lidí tak, aby se na nich dalo vydělat. Tam jsem si vlastně dělal casting, hledal jsem lidské typy, které odpovídaly Hrabalovým postavám. „

Jaká tedy vlastně celá kniha je? Nepoutavý hnědý přebal pokrývají lidská záda na zašlém

papíru,přesto,anebo právě proto byl na knize odveden skvělý kus práce. Postavy i prostředí komiksu jsou načrtnuty pouze schématickými čarami evokujícími drcený papír knih. Převažujícími motivy jsou závlačky strojů, ruce, záda, prázdné boty, kola, vypínače, tváře bez tváře, sklínky, popelníky. Lidské tváře zpuchřelé-tedy synchronní k ději. Vše o zašlých snech. Všichni jsme v presu. V presu zašlé doby. Nenápadní jako starý papír, určeni do sběrných surovin, lisováni. Stále nahrazováni výkonnějšími prostředky, lidmi, Hanťové. Text knihy je na cárech komiksu.

S jakým to podivem Tran našel, co by Hrabal sám neřekl líp. Našel, co řekly jeho cikánky. Cikánky sbírající starý papír do obrovských uzlů na zádech pro svého pasáka, pro svého muže, pro muže bez filmu v aparátu, který slibuje sen, ale žádný z jejich úsměvů nezachytí,a žádanou fotku od něj nedostanou..

Hrabal Příliš hlučnou samotou nechtěl nikdy kritizovat cenzuru tehdejšího socialistického Československa. Vždycky chtěl jen vyprávět příběhy o lidech, o lidech v tlaku doby. O jejich nenaplněnejch snech a taky o tom, jak jednoduše se zapomíná na trnitou cestu ke splněnému snu. Tak sám vystihl i sebe. Profesor, kterýmu konečně vydali první knihu a najednou už nebyli Mladej a Starej. Stal se z něj stroj. Stroj na knihy. „ Jednou napíšu něco o tobě. „ Už neslyší: „ Pane Hrabal, vyhodili mě ze sklepa.“ A tak to přijde. Nebesa nejsou vůbec humanní a člověk, kterému to myslí, tak také humánní není.

A na závěr následuje malé překvapení od Lionela Trana. Jaké víc neprozradím, přečtěte si to sami a jen tak mezi námi těch cirka 270 kaček za to stojí

Momo