Svět byl krutý. Vždy takový byl a on to věděl, ale nikdy si nemyslel, že bude krutý k němu.
Seděl na schodech a objímal si kolena. Snažil se zabránit chladu přitisknutím svých černých křídel k nahému tělu. Všechno kolem bylo černé jako onyx. Onyx ten milovaný kámen. Proč ho odsoudili za to, co udělal? Nebylo to přece tak hrozné.
Stvořil noc. Pomalu skládal její střípky z pírek svých křídel. Stálo ho to spoustu sil a bolesti. Pak, když byla hotová temnota, posbíral opadaná chmýrka z křídel ostatních andělů. Díky nim zazářily první hvězdy. Nakonec přišel k Němu. Spal, znaven tvorbou samotného světa. Opatrně mu vyškubl jeden vous a z něj stvořil měsíc. Když ho něžně usadil na své nebe, rozzářil se nečekaným jasem a dal tmě novou hloubku a život. Občas se procházel po světě, když byl ještě mladý. Učarovala mu barevnost a různorodost, jíž ho Bůh obdaroval. Sbíral tedy lupínky květů a tvořil galaxie a mlhoviny. Bylo to jako tvořit obrovskou mozaiku. S pomalou přesností a precizností tvořil svůj dar Bohu. Jako černokřídlý anděl neměl užitku. Proto celé věky, co země rostla, tvořil a pracoval.
Ostatní se ale divili, kam se pořád ztrácí, a tak ho jeden z menších andílků sledoval. Když spatřil, co tvoří, spěchal říct to ostatním. Všichni se tehdy seběhli a obviňovali ho, že je zlý. Oni milovali světlo a temnota se jim zdála děsivá. Nevnímali jemný přísvit hvězd a barvy, jimiž byly protkány. Vstrčily ho dovnitř a zavřeli ho tam.
Zůstal sám. Necítil nenávist ani zlo, nebo závist. Cítil smutek. Samota byla sžírající a bolestivá. Nikdy se nebavil s ostatními, na to se ho příliš báli, ale miloval jejich krásu. Teď mu byly jejich připomínkou pouze hvězdy. Nelenil ale, a stvořil tehdy onyx. Černý kámen a z něj si postavil dům. Lesklý povrch stavby zrcadlil hvězdy a měsíc. Bože jak mu chyběly ty procházky na lukách se sluncem nad hlavou. Ta vůně květin. Ale hlavně mu scházela Jeho přítomnost.
Jednou, když mu byla chvíle dlouhá a přepadla ho samota, rozhodl se, že stvoří živého tvora. Roztáhl jedno křídlo a zaťal prsty do svalu. Odtrhl ho a rozdělil na dva kusy. Z jednoho vytvořil havrana. Z druhého kusu vytvořil straku. Aby ty dva rozlišil, dal strace poslední zbývající pírka bílých andělů. Nakonec posbíral poslední síly a oběma vdechl život.
První, co straka i havran po probuzení spatřili, byly hvězdy. Od těch dob milují vše, co se leskne, a proto na připomínku tohoto kraje, sbírají lesklé předměty do svých hnízd.
Byl tak unavený a měsíc nehřál. Sedl si na schody a objal si kolena. Byla mu zima. Najednou ho vyrušil šelest. Jakoby se o sebe opírala dvě mohutná křídla. Havran i straka seděli vedle a tiše hleděli kamsi do dálky. Sledoval jejich pohled a pak ji spatřil. Bloumala po kraji a pozorovala nebe. Byla jím okouzlena, zdálo se. Nemohl uvěřit svým očím. Rozlétl se k ní. Držel se dál, nechtěl ji vyděsit. Stejně si ho všimla. Pomalu k němu přišla.
„To všechno jsi stvořil ty sám?“ zeptala se. Jenom kývl. Už to bylo dlouho, co naposled mluvil. Bál se, že zapomněl, jak se to dělá.
„Je to nádherné. V životě jsem nic podobného neviděla,“ rozplývala se. Potěšilo ho to.
„Děkuju,“ řekl chraplavě.
„Proč jsi tu jen ty? Jsi tu sám,“ zeptala se starostlivě.
„Nejsem tak úplně sám,“ zvedl ruku s tiše hvízdl. Oba ptáci okamžitě přiletěli a lehce dosedli na jeho ruku. „Mám tu společnost.“
Zahleděla se na ně. Natáhla ostýchavě ruku a chtěla jednoho z nich pohladit. Havran se ale lekl a ustrašeně se vznesl a přistál mu na rameni. Straka se zato osmělila a usedla jí na ruku. Měla k andělům blíže. Zvědavě si prohlížela její vlasy a tvář. Tiše zakrákala a odlétla dělat společnost havranovi. Dívka se najednou podívala na něj a roztáhla křídla.
„Počkej, oni tě jenom….“ zvolal. Pozdě. Byla už pryč. Zahleděl se do trávy na zemi. Proč? Udělal jsem snad něco špatně? Ptal se sám sebe. Z myšlenek ho najednou vytrhlo oslnivé světlo.
„Otče!“ vzkřikl. On na něj pohlédl. Rozpřáhl ruce v hřejivém gestu uvítání. Černý anděl se k němu rozlétl a objal ho.
„Otče, dovol mi dát ti dar,“ řekl. Jeho Otec se na něj zadíval tázavým pohledem.
„Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak být užitečný. Pak jsem si povšiml toho, jak vyniká krásy bílých andělů oproti mně. Tehdy jsem dostal ten nápad. To vše, co je kolem tebe, je můj dar. Stvořil jsem jej proto, aby vynikla vznešenost toho, co jsi stvořil,“ dořekl a ustoupil. Bůh se rozhlédl kolem sebe.
„Já jsem dlouho přemýšlel nad tím,“ pronesl zvučným hlasem, při němž se tento malý a křehký svět otřásl. „Jak dám tvorům, jež jsem stvořil, klid a možnost odpočinku. Nejsou neúnavní tak jako my. Teď vidím, že tys to za mě vyřešil.“ Anděl na něj pohlédl.
„Dám tvou noc do své země. Aby mohli všichni odpočívat a spát.“
Pak jemně položil svou ruku kolem andělových ramen a odvedl ho ven. Ke světlu, teplu a dokonce i lásce ostatních.