|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Jemné světlo mu ozařovalo tvář. Jemný přísvit dodával místnosti prazvláštní nezemský vzhled. O to víc, že to světlo bylo modré. Stínítko lampy bylo omotáno šátkem od ženy, kterou kdysi znal a možná i miloval. Už si přesně nevzpomínal na detaily.
Věděl jedno. To světlo ho uklidňovalo. Zvlášť v časech jako byl tenhle. Vždy sedával schoulený do klubíčka a snažil se nevnímat bolest. Rukama si objímal kolena a tiskl je těsně pod ostře řezanou bradu. Světle modré oči křečovitě zavřené, jakoby se snažil z mysli vypudit jakoukoliv myšlenku na vnější svět. Na svět za zatemněnými okny. Byl zpocený a kůži měl jako kus ledu, přesto si ale připadal, že jeho útroby jsou v jednom ohni.
Už nikdy! Nikdy víc! Tato myšlenka mu neustále kolovala myslí, jako splašený kůň. Věděl, že to nemá smysl. Stejně se za chvilku zvedne a dopotácí se ven. Stále v něm ale hlodala naděje, že tomu unikne.
V hlavě mu zase zazněl hlas jeho nenáviděného společníka. Nemůžeš se přece vzepřít své přirozenosti. Jsi už jedenou takový a to nezměníš. Tenkrát jsi to chtěl a myslel jsi si, že to bude něco úžasného. Myslel sis, že to bude báječný život, že ti to nebude vadit, a tak teď pykej za svou vlastní hloupost.
Jak ten hlas nenáviděl! Jeho vlastní svědomí ho odsuzovalo. Věděl, že má pravdu, ale nechtěl si to připustit.
Z myšlenek ho zase vytrhl nával bolesti. Útroby mu sevřel ocelový pařát a bodal a trhal. Ničil vše, na co přijde. Chlapec prosebně vzhlédl k lampě. Jeho tvář byla mladá. Lidé by mu netipli víc jak sedmnáct let. Přesto jeho oči potvrzovaly opak. Za modrou hladinou přítomnosti se daly zahlédnout hlubiny zkušeností a let utrpení. Věděl o životě a smrti víc než kdokoli jiný. Každičký den se zmítal mezi těmito dvěma světy a nevěděl, do kterého z nich patří. Hodiny pro něj byly jako minuty a on čas skoro nevnímal. Ale ve chvílích jako jsou tyto, mu přežít noc připadalo, jako snažit se přežít ve zdraví milion let na povrchu slunce.
Pomalu se zvedl a přinutil ochablé tělo dosednout na měkkou postel. Budík na stolku vedle lampy vesele zapípal a ohlásil, že jsou čtyři hodiny ráno. Takhle dlouho ještě nikdy nevydržel. Už jenom hodinu. Pouhou hodinu a bude po všem.
Mýlil se. Pouhých deset minut ležel na posteli, ale pak, těsně před cílem to vzdal. Dveře se za ním hlasitě zaklaply a on vystoupil na střechu domu. Rozhlédl se a vyhlížel svou oběť. Určitě tu někdo bude. Pomyslel si nervózně. Nikdo tam ale nebyl.
Něco ho najednou pošimralo na zátylku. Překvapeně se otočil k východu a tam spatřil něco, co nečekal. Obloha světlala! Nevěděl, jestli cítí úlevu nebo smutek.
Nakonec se rozhodl, že je rád. Slunce si kvůli němu přivstalo. Kraj budovy byl tak blízko, stačilo se jenom nahnout… natáhnout nohu k poslednímu zoufalému kroku do prázdna.
Nikdy víc… zatřepetala se poslední myšlenka na pozadí jeho mysli.
|
|
|
