|
Bezpochyby se v podstatě vše řítí ku konci
jako se plody oddělují od větví
a s laskavým mlasknutím
otiskují své ztracené bytí
v podmáčené podzimní půdě
jako věrozvěsti absolutně nesmyslné
leč nezbytné budoucnosti
a přesto mám strach
ze zvuků rozpitého svědomí
a myšlenek co v pletencích
se stejně tak poddávají zapomnění
a zdálo by se že veškeré snažení je k ničemu
snad jen polknout všechny končetiny
a postupným trávením sebe sama
se stát ubohou parafrází nekonečna
pokud ovšem zbývá něco jiného
pak je jakékoli mluvení a cítění a plození a tlení
a klokotání zmatených duší
jen tekutým pískem
a tak se zoufale sápeme
po penisech našich otců
a prsech našich matek
až k bezpohlavní pulzující míze samotného bytí
abychom se skrze sta a statisíce výkřiky
octli spolu s velbloudy mloky a mouchami
v nepatrné kostce černočerného ledu
jež je zmítána proudy krve a mléka a spermatu
toho co můžeme zvát bohem nebo přiožralým tramvajákem
bez ohledu na jakýkoli pohyb nebo klid
zvuk nebo ticho
dobro nebo zlo
život nebo smrt
a pak se dobereme podstaty
a konec bude veškerému ukoptěnému pachtění
jehož stín je beztak na spadnutí | 
