Voni

Celá lidská historie je protkána vírou v existenci „vyšších“ či prostě „jiných“ forem života, než těch, které jsou nám na první pohled známé. Ať jsou to bohové, skřítci, duchové či ufoni, byli a jsou tu s námi od nepaměti. V kostele sídlí bůh a na věži mrtvý kostelník, po hradbách se prohánějí bílé paní, v lese paří hejkalové a bludičky jim svítí namísto stroboskopů. No a u nás doma jsou „voni“.

Nikdo je nikdy neviděl, ale přesto je můj otec naprosto přesvědčen o jejich existenci. Ani přesně nevím, kdy se u nás objevili prvně. Možná tu byli s námi pořád, možná se přistěhovali před deseti lety. To je zhruba tak doba, kdy jsem ho poprvé zaslechla o nich mluvit.

Voni jsou totiž strašní a na nervy mu lezou téměř neustále, takže se není čemu divit, že si otec neustále stěžuje, že: „Voni zase neumyli nádobí! Voni si neuklidili letní boty do sklepa! Voni tu skladují stovky igelitových tašek z hypermarketů!“ Voni, voni, voni…

A mají ještě spousty dalších chyb. Voni, například, mají zvláštní zálibu ve vanilkovém pudingu. Kdykoli jedeme na velký nákup, vpašují ho na seznam věcí, které máme koupit. A občas se obejdou i bez toho! Teprve při vynášení tašek a uklízení nákupu do poliček ve špajzu náhle zjistíme, že „voni zase koupili pět balíčků vanilkového pudingu!“ Potvory! A co je nejhorší, ve chvíli, kdy opravdu nutně člověk potřebuje jeden jediný takový puding do bábovky, tak všechny vanilkové kamsi zmizí a zůstane nám jenom taška plná banánových, ananasových či jahodových.

Jejich posedlost igelitovými pytlíky a taškami je téměř pověstná. Zhruba tak jednou za měsíc otec vejde co špajzu s jiným cílem, než vzít si něco k jídlu, a ke svému zděšení zjistí, že „voni mají ve špajzu samý pytlíky!“ A aby ukázal, kdo je tady pánem, tak jim je všechny vyhází, včetně igelitek. Když pak jde kdokoli z naší rodiny do pekárny pro rohlíky, nezbývá mu, než poprosit paní prodavačku o tašku.

Voni také dodnes nepochopili, jak správně fungují protiplísňová opatření v naší koupelně. Na první pohled je to jednoduché – když je otevřené okno, musí se zavírat dveře, protože jinak máme doma průvan a vůbec nám táhne na chodbu. Naopak, když je okno zavřené, dveře musí zůstat otevřené, aby mohl do koupelny vzduch. Obvyklá praxe je taková, že přes den je okno otevřené, na noc ho zavíráme (s dveřmi je to naopak). Jak snadné! Nicméně praxe je mnohem složitější. Zkuste si zavírat dveře, když musíte během patnácti minut absolvovat maraton na trase: pokoj (budíček)-koupelna (vyčistit si zuby)-pokoj (obléknout se)-koupelna (učesat se u zrcadla, make-up)-pokoj (zapomněla jsem kabelku)-koupelna (kde je ta rtěnka) – kuchyně (snídaně) – koupelna (musím si umýt marmeládu z obličeje) – pryč.

A to je jejich příležitost! Ihned voni nepozorovaně otevřou okno a oheň je na střeše – či přesněji: průvan je na chodbě.

Ještě horší situace nastane, když voni zapnou pračku. V trubkách nám asi sídlí nějaký humus nebo jejich příbuzní, buď jak buď, výsledek je, že při praní prádla se domem šíří podivný zápach.  V tu chvíli voni pravidelně zapomínají zavírat dveře a otvírat okno. Naopak, když se voni sprchují či koupou, nikdy nezapomenou zavřít dveře i okno, čímžto pádem vytvářejí ideální prostředí pro růst plísní.

Nevím jak je tomu s jinými formami života tady na zemi, ale s jistotou dokáži říci, že kromě člověka umí číst i voni. Jinak by nám totiž nepřehazovali noviny. Znáte to, přinesete si ráno domů denní tisk,  ten se skládá z několika sešitů – hlavní noviny a jedna až dvě přílohy. Večer táta přijde z práce domů a s hrůzou zjišťuje, že „voni zpřeházeli noviny.“ Sešit se zpravodajstvím leží rozečtený na stole, páteční příloha o financích je vložená do čtvrtečního vydání, sport  zmizel úplně a na jeho místo se vloudila kulturní příloha z minulé soboty, jejímž hledáním jsme strávili celou předcházející neděli.

Voni jsou prostě banda podlých existencí, která nemá nic lepšího na práci, než komplikovat život našemu drahému živiteli. Bohužel, či pro zbytek rodiny naštěstí, si oblíbili pouze jeho. Náš otec se už pomalu smířil s tím, že nikdo z rodiny ho v jeho neustálém boji s nimi nechápe. Až teprve nedávno našel spřízněnou duši v hrdinech seriálu Ztraceni. Zatímco jeho pronásledují voni, je ti druzí. Pravda, Jackovi, Kate a Sawyerovi ještě nikdo nezaplavil pláž vanilkovým pudingem a igelitovými pytlíky, ale co není může být! A můj otec je přesvědčen, že voni a ti druzí jsou jistojistě příbuzní. Fanoušci seriálu „Ztraceni“ máte se na co těšit!