Jsem svý teritorium.

Svět je placka, výčet hran

a počet zdí. Můj dům

je zub, hůl je pán, jen rána

je oblá a vratká.

Ruka je jazyk, který laská shora –

                        celá nepochopitelná hra.

 Přichází sám tělu  navzdory -  svýmu i cizí-

mu. To  druhý  je  ke mně  měkký  a oblý a

jemu  se  vrací  málokdy.  Mezi oběma je ve

spánku místo, který  patří  mně,  neptám se.

Ráno  kouří z  hranatýho  hlasu.  Dívá  se  a

jeho  pohled je míč.  Chytám ho. Odráží se.

Bere si ho  zpátky. Silou  nebo lehce dvěma

prsty. V noci zakřičel nahoru do tmy. Křičel

čáry a jejich zvuk se rozpadal nad sousední-

ma zahradama do vzteklejch barev. (Strach,

kterýmu někdy už nestačí rozbít sklo a rozbí-

jí i  střepy,  byl schovaný, když kluci zapálili

papír a hodili ho do studny.)

Jakmile  odešel,  cítila jsem, jak někdo stojí

u plotu.  Nepohnutě,  nedíval se, neposlou-

chal. Otočil se.  Vítr. Pak  přišel další,  jiný.

 

Když se vrátil (téměř nehmotný), vešli s ním

oba – jeho Návrat i Odchod. Tvářili se celou

noc

        nepřítomně.

Slepě se opírá zevnitř stěny

bok do oblouku silnice.

Stočila jsem se pod splývání

                   v dlani a za ní -

a pod asfaltem

cesta zatuhla v úžas změny

nad svým proměňováním.

(Slyším smích pod cestou

- a jen trochu - jako pes -

i pod ním samým.)

Netýkám se tě. Netýkám se tě víc než nábytek v pokoji s ro-do-

den-dro-ny, přechody mezi trávou a chodníkem a trávou a židlí.

Netýkám se tě

                       proto  mi  rozumíš. Večer jsem měla  pocit, že

mluvíš refrénama, ale co se nedočkavě tlačí za nima, zavíráš do

melodie jako do skříně ve křoví, do pianina. A ani pak se tě pí-

seň netýká, protože zpíváš

                                      odjinud.

-  Proč?

-  Protože tam… protože odsud tam se vzpomínáme na vzdále-

nost překlenutou zapomněním. Protože odsud se překřikujeme

skrz  blízkost  rozdělenou  tichem tam  –  řekl úplně ironicky a

přejel mi rukou po zádech, po páteři.

A pak zahrada,

v níž právě dozrál březen.

Křoví, který se propadlo plotem,

ohniště v koutě, odkvetlá pumpa.

Večer přepsal tupým hrotem

moje stopy vyskládaný

pravidelně do trávníku.

Je zahrada, pak noc -

Odkud jsi přišla?

                             Ty jsi. Odkud? V jistým

okamžiku a  za  nejistou podrobností, viděla

jsem, že všechno, čím jsi za tvarem tvé tvá-

ře skutečná, naznačuje kruh, ale neopíšeš ho.

Přijdeš ještě,  nebo se budeš  jen vracet? Ne,

nedávám ti na výběr.  A nedáváš ani ty sobě,

sama  k sobě  nevybíravá a svéhlavá jako do-

běla rozhořčený vůně nad sed-mi-krás-ka-ma,

do kterejch se zrcadlo propadá, propadá…

Jenže tohle  je v noci, zrcadla jsou

dohola -  hladký a  prázdný. Dívala

jsem se ti přes rameno a čekala, až

se vrátí.  Vidíš je?  Já jo, oba, naje-

dnou, u branky. Je odemčená?

 

A když vstoupili, a celou noc se tvá-

řili nepřítomně  (roztřásla jsem se –

a tahle  zima  nebyla  tak  úplně  zi-

mou), naklonili  se najednou k sobě,

docela těsně,  špitali si,  se  zápalem

neplacených soudců.

A mně v tu chvíli bylo jasný,  že ráno

Návrat jakože nic odejde a Odchod se

s náma vrátí  zpátky. Ztichli pak a dál

se tvářili, že  se jich  netýká nic až na

kůži.  A já  začala zas  pochybovat. A

byla mi  zima.  Zase  ta samá. Jako by

mi něco scházelo, do  půlkruhu. Jako

by zestárly se-dmi-krá-sky.