|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Kotě
Je pátek večer. Pro mnoho lidí ideální čas. Víkend začíná a většinu z nich čeká spousta příjemných věcí. Já sedím v křesle u krbu ve kterém praská oheň a na klíně mi spokojeně vrní Kotě. Jeto vlastně velká černá kočka, které stále říkám Kotě. Proč?
Vlastně jsou tomu dnes tři roky co ji mám. A když se kouknu z okny tak je venku stejné počasí jako tenkrát. Jakto, že si na to tak dobře pamatuji?
Byl to takový normální podzimní den jako každý jiný. Přes den docela teplé počasí, ale s odchodem slunce za okolní les přicházívá nepříjemná paní zima. Trochu jsem se zdržel v práci a odcházel již za velmi pokročilého šera. Venku velmi hustě mrholilo a foukal ledový vítr. Cesta domů ubíhala docela rychle, neboť mrholení přecházelo v hustý déšť a mě hnala kupředu vidina teplé večeře a roztopeného krbu. Z těchto myšlenek mě vytrhl zcela tichý vzlykot. Vycházel od autobusové zastávky, která se nacházela asi pět kroků ode mne. Šel jsem blíž a v tom ji spatřil. Krčila se schoulená u stromu pouze v lehkém svetříku, který byl již beztak celý promočen. Třásla se a kapky deště se mísily s jejími slzami, jež stékaly po tvářích v tenkých potůčcích. V jejích lesklých očích , hledících někam do prázdna, jsem spatřil směs zoufalství a strachu. Snad ani nevnímala mou přítomnost a připomínala malé, promočené a bezbranné kotě.
Má ruka se jemně dotkla jejích vlasů a teprve teď se na mne podívala. „Slečno mohu Vám nějak pomoci?“ Jak otřepaná fráze, uvědomil jsem si. Lehce zavrtěla hlavou a opět upřela oči do neznáma. Sundal jsem si bundu a přehodil ji přes její ramena se slovy: „ale horký kafe by bodlo ne?“. Znovu se na mne podívala, těžce se pousmála a špitla „snad“.
Šli jsme do malé kavárničky na rohu ulice. Byla zařízena ve starém stylu a také i její návštěvníci byli starší lidé, kterým připomínala jejich ztracené mládí.
Seděla naproti mně, mlčela a stále jsem pozoroval jak se její tělo chvěje. Před ní stál na stole větší šálek horké kávy, a ona objímajíce ho svými dlaněmi, se snažila zahřát svoje zkřehlé prsty. Má ústa také mlčela a nechávala prostor pro oči, které se soustředily na její tvář. Měla velmi jemné až dětské rysy, ale strach v jejích smaragdově zelených očích ji dělal starší. Nyní již neplakala a na tvářích zůstaly jen rozmazané stíny, které připomínaly temná a vyschlá koryta mnoha drobných říček.
Mlčení mi začínalo být trapné, ale nějaký zvláštní pocit mi říkal že slova jsou jí lhostejná a mlčení ji nevadí. Můj pohled sklouzl z její tváře na zbytek těla. Vlasy byly stále mokré a jejich barva se dala ztěží určit, a k jejím očím jsem hádal hodně světlé. Na krku měla drobný kožený řemínek s přívěskem rozzářeného slunce, který byl původně třpytivě stříbrný, nyní však zčernalý a zašlý. Kromě béžového svetříku, kdysi asi bílé barvy, měla krátkou plátěnou sukýnku a na nohou sandály z kůže a s řemínky omotanými kolem útlých kotníčků.
Opět jsem se jí zahleděl do očí, které stále hleděly do prázdna. Káva již nebyla zdaleka horká a ona se ještě ani nenapila. „Slečno ta káva…“. Podívala se na mne, pokrčila rameny a trochu si usrkla. Celé to bylo strašně nešťastné a nucené a mě jí přišlo velmi líto. Nevím co mě to napadlo, ani jsem o tom moc nepřemýšlel a povídám: „co takhle horký čaj u mě doma?“. Znovu pokrčila rameny a se zvláštní samozřejmostí vstala a zamířila ke dveřím. Já zaplatil za kávu a následoval ji do chladného večera. Déšť ustal. Pouze studený vítr načechrával hromádky spadaného listí. „Je to kousek odsud. Támhle ten předposlední domek v ulici“. Ona stále nic neříká pouze mne následuje lhostejnou chůzí. Když odmykám branku tak zpomalí a prohlíží si dům i mne. Dělám že si jí nevšímám a otevírám vchodové dveře do domu. V předsíni nechávám zhasnuto a rozsvěcím až v kuchyni. Když se otočím, stojí u velikého zrcadla naproti věšákům a pozoruje sama sebe. Je těžké uhodnout na co myslí, jelikož její samozřejmost a sebejistota se střídá s plachostí a strachem. Podal jsem jí čistý ručník a ukázal na dveře koupelny. Zatím jdu rozdělat oheň v krbu. Březová polena již pěkně hoří když vejde za mnou do pokoje. Vypadá stále stejně, takže je obtížné zjistit, zda si vlasy umyla, nebo jsou stále mokré od deště. Lehla si na ovčí kůži před krbem a já ucítil závan vůně heřmánkového šampónu. Ona hledí upřeně do plamenů a vypadá nyní velice klidně a spokojeně. Na nic se neptám a odcházím do kuchyně pro hrneček s čajem. Postavím ho před ní na zem spolu s tácem na kterém je chleba máslo a med. Její mlčení a nepřítomný pohled se pro mne stává jakousi samozřejmostí a nesnažím se nějakou konverzaci ani navazovat. Přiložím na oheň dvě silná polena a usedám do křesla opodál. Ani se nepohnula a její oči zůstávají zahleděny do plamenů.
Otevírám oči. Sedím v křesle a venku je ještě šero. Ptáci však neomylně hlásí příchod nového dne. V krbu slabě doutná kousek uhlíku a na kůži u krbu je prázdno. Na zemi leží netknutý chléb, máslo a med. Šálek je plný studeného čaje. Obcházím byt, ale je prázdný. Jen v předsíni nacházím dva kožené sandály bez řemínků. Dveře i branka jsou otevřeny. Jdu k telefonu a nechávám kolegovi na záznamníku vzkaz, že dnes do práce nedorazím. Usedám znovu do křesla a dívám se oknem do zahrady. Na krk mi fouká studený vítr proudící otevřenými dveřmi, ale já ho moc nevnímám. V tom zaslechnu jakýsi šramot. Podívám se za sebe a u krbu na podlaze je černé mokré kotě, které strká svůj čumáček do skleničky s medem. Beru jej do náručí a jdu zavřít dveře…
|
|
|
