Na nástupištích zbylo pár postav roztroušených mezi schodiště, sloupy a koleje. Muži s krůpějemi na nose, ženy v sandálech a květovaných sukních, několik igelitek z jiného světa. Kdyby nepřijížděly vlaky, visel by ze střechy černý prapor. Na památku. Času. Vyhodila jsem všechny kalendáře, protože nemám ráda čísla v uniformách a neděle se zarudlými tvářemi. Před pár lety jsem také přestala nosit náramkové hodinky, vadilo mi totiž, že v sobě nikdy nedovedly nalézt dostatek loajality. Ale lokomotivy se zastavit nemohly.

Týden uběhl a na víčkách usedlo jen několik roztrhaných obrazů, které nelze slepit. Nevidomé město, kterému mezi prsty pobíhají odevzdané autobusy, tam a zpět, bez zástavek. Pouliční lampy, jež na někoho koketně pomrkávají. Jako ten podivín v rozhalence. Měl protivné oči a zarudlou kůži.

„Slečno, kam jedete?,"odhrnul masité rty jako rolety s nánosy prachu. Na palci držel příliš hranatý kufřík a z ramen mu padalo sako špatné konfekční velikosti. Asi nebylo jeho. Z plakátů trčely nevkusné slabiky, pravděpodobně si uvědomovaly svou bezvýznamnost a cítily se trapně, chtěly utéct, ale neměly čas.

„Svezu vás, mám tady auto,"napřímil před sebe prudce paži a párkrát s ní neurčitě zamával. Po chvilce mě napadlo, že pravděpodobně mluví ke mně. Uvízl v přítomnosti, ze které jsem zmizela. Trávila jsem mezičasí v neznámých bytech, byly tak cizí a umělé. Polyetylenové krabičky posypané cigaretovým popelem. Mnoho hloupých vět, neznámých pachů, chomáče chlupů na koberci a tři šmouhy na velkých obdélnících s tmavými proužky, které zbyly po oknech. Zpoza dveří občas vykoukl polonahý Narcis, zapadal mezi upatlanou kliku a úzký klín zrcadla ve skříni. Připadalo mi, že mu celé tělo obaluje tenký papír. Měl oteklé oči a bledou kůži.

„Už jsi pro mě zase vzácná,"pousmál se rozpačitě. Neměla jsem chuť přemýšlet. Na stropě se křížily různě silné čáry, skládaly se v obrazce, na malý okamžik se na hrbolatém povrchu objevil nápis v řeči, které jsem nerozuměla. Stejným jazykem hovořili každou další noc dva opilí milenci k lavičkám. Dávno jsem zapomněla, jak dokáže být ten dům bezohledný.

Na každém schodu seděli lidé, jakoby byli odstupňováni na základě nějakého velice důležitého pravidla. Do vlasů skákaly paprsky z mohutných lustrů, nepatřily tam. Všechno náleželo do příslušné složky v přesně určeném šuplíku. Lilie nořila zuby do rýžového chleba, na dekoltu jí ulpívaly všetečné drobky. Připomínaly namrzlé sněhové vločky, ale chyběla jim patřičná noblesa. Z úzkých rtů s nerovnoměrnou vrstvou čehosi laciného vypadávalo cosi o defloraci. Myslím, že později odpoledne už o tom nikdo nemluvil. Řeč byla o jaterní cirhóze.

„Nejlepší prevencí aterosklerózy je pořídit si cirhózu,"zasmála se jakási žena s bílými korály kolem krku a nesmyslně vlídným pohledem. Zbytek raději sklopil hlavu nad cholesterolovým plátem. Usmála jsem se na ni.

„Nekouřím a napiju se jen občas,"konstatovala sebejistě Lilie a v nikom nevzbudila lítost. Nejsou dny, kdy svět nebolí.

„Informace, které získáte, budou mnohdy zkreslené,"zamručel doposud němý muž za stolem a naučeným gestem si posunul ukazovákem brýle ke kořeni nosu. Měl přísné oči a snědou kůži. Jiná žena tvrdila, že přestali používat éter a nemají dostatek financí. Netuším, v jakém pořadí to řekla.

Když Narcis večer vyběhl z koupelny, nestěžoval si na tvrdou vodu. Na spirále varné konvice se tvoří závoj z šedých krystalů. Ale jeho kůže zůstává bledá a pohled průhledný.

„Musíš to přestat vnímat, jinak se z toho všeho složíš,"kývl znalecky hlavou.

Jsou dny, kdy svět bolí jinak.

(vlaky)




Něčí ruka přišpendlila nad obzor oranžový půlměsíc. Hořel nad šedozelenými svahy, zlehka se kymácel ze strany na stranu a po čase se zavěsil na telegrafní dráty (poslouchala jsem, jak se děti dohadují o smyslu těch natažených šňůr). Osamělý půltón mezi linkami bez houslového klíče. Pár lidí vymačkávalo svá čela nad problémy s brzdovým zařízením, jiní pohupovali hlavou v rytmu pravidelných nárazů, zatímco jim mezi prsty prokluzovaly strakaté stránky novin. Zase jsem byla tak cizí. Bez vlastní kůže, s neznámým obličejem a na můj vkus příliš afektovanými gesty. Připadala jsem si nadmíru celistvá, ukončená, jako by mě někdo vyrobil a ( z hygienických důvodů) zabalil do mikrotenového sáčku, opatřil štítkem a cenovkou, pak mě mrskl do rozvrzaného, kovového regálu a kolem popojížděly klece na kolečkách, okolojdoucí si mě brali do rukou, otáčeli mnou a vraceli zpátky. Pročítala jsem jakési lesknoucí se stránky a občas se mi zavlnily rty. To když už potolikáté definovali kýč, načež samozřejmě následovala ukolébavková debata o absolutním popření hovna. Ti, co věděli, byli kdovíkde. Ti, co tušili, raději kouřili kdesi v podchodech, aby je nemohl probodnout diletantský paprsek, který v této době pravidelně vyvrhují téměř všechny otrávené pouliční lampy. A zbyli jen ti, co byli přesvědčeni, že vědí, a tak krájeli slabiky jako tlusté krajíce chleba a mazali na ně žluklé máslo. Zvláštní, nikdo po soumraku neměl hlad, ale spousta z nich prostřela stůl.

„Četla jsem, že když člověk málo pije, má pak krev hustou jako kafe,"říkala jednou Lilie. Útlá lžička se apaticky potápěla v tmavohnědi uvnitř šálku, ke stropu stoupala skoro neviditelná pára ve zdobných kličkách a vlnkách. Zkoumala jsem levou polovinu Murakamiho obličeje tak dlouho, až se změnila v rozmazanou šedočernou skvrnu na bílém pozadí ve vánici černých vloček. Zbývá mi týden na to, abych se rozhodla, jestli si koupím nejnovější vydání tolik opěvovaného veledíla, ke kterému se vždy vyjadřují jen ti druzí. Anabáze všudypřítomných ve větru tleskajících bílých plášťů a pluky diabetiků v těsném závěsu mě nutí neustále měnit svá již pevně sešněrovaná rozhodnutí. Chtějí, abych hrála jednu ze svých pochybných rolí, protože vědí, že nebudu klást příliš velký odpor. Navíc, v uplynulých dnech jsem byla zvláště povolná. Byla jsem unavená a třásla se zimou, což na okolí pravděpodobně působilo obdobně jako červený prapor. Tlustými prsty ze mě vytahovali jednotlivé nitky, jednu po druhé, cílený, postupný proces párání.

„Moc dobroty taky škodí,"hlásala připitoměle mohutná tabule.

„Nebudu jezdit do Afriky nebo do Ázerbajdžánu, přece nejsem nějakej debil, co lečí fonendoskopem a vysvětluje analfabetům, jak si maj mýt ruce,"zachrčel Narcis a začal kašlat. Zavrtěla jsem se v křesle a otočila se od Murakamiho. Zkoušela jsem se nadechnout, ale asi mi zapadl jazyk. Přestala jsem se hýbat, veškerý pohyb se omezil na mhouření očí.

„Mám hlad,"prohlásil s okázalým chrapotem,"a jestli už někam pojedu, tak to bude Británie. Tam je to aspoň na úrovni,"prohrábl si sebejistě vlasy,"tss, Uganda,"zavřískal ještě. Symfonie v podání dvou plechových hrnců s naběračkou. Murakami zmizel z dohledu.

„Nechcete využít naší akce dva plus jeden zdarma?,"ptala se robustní blondýna v růžovém svetříku, připomínala nějaký automat. Nebo kartáč na vlasy. Táhla jsem se podél zdi, abych zašlapala vlastní stín. Milenci z lavičky pozdě v noci křičeli, že došel rohypnol. Lilie si vzala kodein proti kašli, ale myslím, že se chtěla probudit až za pár dnů, protože začalo pršet. Mezičasím dne a noci procházela vůně skořice s hřebíčkem. Ve dne jsou pak slova příliš přeplněná a vzájemně se ucpávají.

„Dneska jsem obzvlášť perverzní, pokud je toho na vás moc, kolegyně...,"zašklebil se. Po chvilce beze smyslu se vrátil k patologii jakýchsi křivek.

„Sympatický je ten, kdo klouže po povrchu,"vysvětlila znovu ta s bílým náhrdelníkem a odešla.

Chtějí, abych hrála jednu ze svých pochybných rolí, protože vědí, že nebudu klást příliš velký odpor.