Přízemní mrazíky, které včera hlásily v počasí, jsem pociťoval na vlastní kůži. Nedospalé tělo, které bylo už od čtyř hodin na nohou, se nedokázalo samo prohřát a po zádech a nohou mi přejížděly zimničné záchvaty.Postupnému podávání se chladu napomáhal také hlad, který se ozýval s rostoucí intenzitou. Vedle mě se táhla moje manželka, navlečená do zeleného pracovního oděvu, který na její štíhlé vysoké postavě plandal a všemožně se boulil jako balón, vypouštěný po zdárném přistání, což z ní dělalo hadrového ňoumu v dětském divadélku. K dojmu ubohosti přispívala i povinná špinavá oranžová fluorescenční vesta, která měla zlepšit její bezpečnost vůči zběsilým automobilistům, ale spíš podtrhovala komiku jejích pohybů, působících v tomhle ohozu nedotaženě vůči plynulosti. Přes hlavu měla přehozenou kapuci a tak jedinou identifikovatelnou částí jejího těla byla ruka v šedivé tuhé kožené pracovní rukavici, která se pohybovala s její chůzí a svírala koště. Pomalu se rozednívalo, ale slunce ještě nehřálo a rozředěná mlha stále neustupovala. Náměstí jsme měli uklizené, a tak jsme šli odevzdat popelnici na kolečkách, košťata a lopatu do organizačního centra městského úklidu, kde se tyto věci skladovaly, vydávaly a kde se rozdělovaly úkoly. Po téhle procedůře nás čekali už jenom veřejné toalety.

Hajzlbába tam již na nás čekala, otevřela nám, vyndala kýble, hadry a jako každý den, se snažila zavést rozhovor. První den jsme pracovali společně na všem, ale pohořelo to, když manželka chtěla umýt pánské mušle, smrad a naflusané zelené hnusy v nich spolu s chlupy, jí odradily a tak pro příště jsme si rozdělily práci podle úseku pohlaví. Jak mi pak večer řekla, kdyby to měla dělat každý den, už bych jí asi nikdy nedonutil k orálnímu sexu. Dodala, že dámské toalety nejsou o nic lepší, ale to co se do nich strká, prý lízat nemusí. Dycky byla trochu noblesní, to jsem věděl od začátku, ještě než jsme se začali sbližovat a že tím, co teď musí dělat trpí určitě víc než já, ale podstatné je, že kdyby se chovala jinak, nemuselo se nic podobného stát. Praxí jsme celou očistnou kůru porcelánových a keramických ploch veřejných záchodků od lidských hlenů, moči a exkrementů stáhli na krásných dvacet pět minut a i bábu už jsme si vychovali tak, že se nijak výrazně na nás nesnažila mluvit. Rozmočil jsem se a drhnul jedno obvzláště zaschlé lejno ze stěny kabinky a jen tak bez varování jsem přešel do podobné nálady, kterou jsem měl v ten podvečer, než se to celé seběhlo a kvůli čemu se teď tady takhle nimrám v humusu. Samovolně ve mně začla probíhat rekapitulace.

Když se něco dobře upeče, přináší to radost a poškádlení chuťových buňek. Když se něco skvělého podaří upéct v práci, míněno tím nějaký skvělý projekt, člověk se tak unášivě naplní vědomím vlastní nezničitelnosti a jistotou, že se mu odteď bezpodmínečně podvolí všechny překážky ke každému cíly, který si zamane a který se nechá od něj sevřít v dlani. Jediným mámivým nedostatkem tohohle dynamického pocitu je smutný fakt, že vyprchává a vy se z něj rozkoukáte stejně rychle, jako když vás osvítí prudké světlo. Po několika minutách si už nedokážete vybavit tvar těch čmouhatých a bělomodravě svítících skvrn vyvolaných uspokojením za svými očními víčky. V ten moment jsem si ale ten příval vychutnával, jako kdybych hltal divokou řeku plnými ústy od pramene a její proud mě proplachoval jak tlakovou trubku a já v sobě její prudkost přetvářel na energii a nemyslel jsem, jak zapomenu, až zítra vstanu, co že jem to ještě večer uvnitř sebe měl. Přesně s takovými pocity jsem stanul před naším rodinným domkem. Tulil se přede mnou jako správné rodinné hnízdečko, protahoval se ke střeše a posouval jí víš, zabrat ještě větší část před očima a sám se tím zprůhlednil pro obzor. Dnes zaniknul jeho výstižně nevzrušivý nelaciný architektonický návrh v mém rozmazaném vidění. Trávu kolem si hrnul k sobě, jen plot byl stále pevný, ochranitelský. Odemkl jsem za povzbudivého cinkání klíčů o sebe a ještě jsem ani neotevřel dveře a už jsem slyšel akcelerujícího psa, který mě zaslechl a škrabání drapů jeho pacek po koberci, jak dával v návalu o nic míň burcujících emocí, než jaké mám já teď, aby byl co nejdříve u mně. Čekal jen až rozsvítím a pak se na mě radostně vrhnul, jako obvykle mě jeho radostné projevy překážely, když jsem se snažil položit někam krabici z cukrářství, předklonit se a zout si boty, nicméně ten den mi to bylo stejně jedno, jako vždycky a nutno říct, že mi jeho směšné poskakování a zaměřování mého obličeje, který chtěl mermomocí olíznout, přišlo stereotypní, zoufalé a směšně upřímné. Měl čistokrevnou rasu, takže jeho chování bylo přihlouplé a oddané. Chvilku jsem ho drbal a pral se s ním, jeho radost vzrostla a začalo hrozit, že v naší předsíni můžeme taky něco rozbít, stačilo, že už jsme rozházeli manželčiny boty a poshazovaly prostředky na udržování obuvi, které byly vyrovnány na nízkém botníku v přírodní úpravě dřeva. Odehnal jsem psa a všechny tuby a obaly zase vyskládal na horní plochu před velké zrcadlo. Setřel jsem dlaní otisky svých prstů, které na něm zůstali po mém usilovném hledání stability, když se o mě opíral.

V jídelní části rozlehlého a ničím nepřehrazeného prostoru dolního patra domu bylo zhasnuto, jen v obývací části svítila oranžová lampa nad velkým gaučem, v jehož tmavé zajímavě vypletené drahé látce seděla vzpříma manželka zapadlá do měka a něco si četla, připravená k naší společné večeři ve světlých šatech s aktuálním bledým žlutým vzorkem, který asocioval něco mezi něhou květů a výstražným trvanlivým nátěrem železomateriálů. Vypadala osamoceně mezi spoustou volného místa k sedění vedle sebe. “Se psem už jsi se pozdravil?” Nepohlédla směrem ke mně a dál se věnovala jistě zajímavému článku. “Přišel mě pozdravit sám.” “Měl jsem žízeň, takže jsem šel rovnou do kuchyně. “Kde jsi se tak zdržel?” “Nezdržel jsem se.” “Bude téměř pět. Pátky přece končíš brzo, už odpoledne.” “Vždycky chodím přece v pět. Chodím pak přece na sqoš.” “Mohl by jsi ho vynechat.” “Proč bych ho měl vynechávat.” “Dneska jsi ho mohl vynechat.” “Co je dneska tak vyjímečného?” “Nic, ale bylo by hezké, kdybys přišel dřív.” “A co by se změnilo?” “Nic.” Během našeho bezcenného rozhovoru jsem vypil dobrou půlku láhve minerálky, pustil jsem bublinky ven ze žaludku, jen tak pro úlevu a pro zlost a počal vyndavat věci k večeři z lednice a zapnul troubu. “Ty se nepůjdeš převlíct?” “Půjdu se převlíct.” “Tak proč už vaříš?” “Nevařím, jen si to připravuju, abych to měl před očima a než se převlíknu, mohl si rozmyslet postup.” “Aha.” Vyšel jsem schody do prvního patra a v pokoji si vyndal kalhoty a košily. Když přišla řeč na sgoš, znovu na mě dolehlo, jak i ten mi dneska skvěle šel, odpaloval jsem lehce a rychle, pokrýval hravě celý prostor hřiště a trápil i lepší hráče, kteří na mě samozřejmě díky tomu byli naštvaní, což těšilo ještě víc. Než jsem si začal rozepínat oblečení, zkusil jsem si do vzduchu pár úderů. I tahle blbá hra jde člověku líp, když se v práci daří. Kdyby sportovci chodili i trochu do práce a zařídili by jim jejich trenéři tam, aby co si vezmou na starost, mělo úspěch a neřekli by jim to samozřejmě, že je to sehrané, určitě i na sportovním poli by zářili s daleko větší razancí a rekordy by padali jak finanční jistoty. “Co budeš vařit?” Dolehlo ke mně zezdola. “Kuře s výbornou bylinkovou nádivkou.” “Takže zase jednoduché jídlo. To si určitě potřebuješ promyslet dopředu.” Neuznal jsem to vhodné k odpovědi, je nutné si zachovat rozpoložení s které jsem si přinesl domů, opravdu jsem neměl náladu celý večer přicházet na to, co je zase špatně, což mě pravděpodobně čekalo, protože ten indikátor minimální vztahové neharmonie sedící dole na rozkládací pohovce tři plus pět měl rozhozené čidlo směrem k extrémní citlivosti a nehodlal mi dát pokoj. Vrátil jsem zpět do skříně sváteční oděv a otevřel její druhou část a sáhl po normální tlusté flanelce a džínách, malý vtípek, nebo schválnost, výběr možný dle volného osobního výkladu, nic nezkazí.

Sešel jsem zpátky do kuchyně, počal se věnovat vaření a přitom rovnou z flašky ucucával z nedopité láhva vína. Ládoval jsem zrovna nádivku do útrob nebohé nahaté drůbeže a připadalo mi, že má z toho ještě větší husí kůži, než když byla v lednici a ani si nevšiml, že přišla za mnou. “Jak si se měl dnes v práci?” Opřela se neuvolněně o futro a já si všiml, že dnes je nalíčena krapánek víc, než normálně, až to bylo možná i moc. Napoprvé to asi nevyšlo, tak dolaďovala. “V práci se člověk nemá. Tam být musí. “A na squoši bylo jak.” “Nevěřila bys mi, jak mi to dneska šlo. Jsem rozsekal i Petra Ptáčka z bývalého podniku, určitě víš koho a i Marka, toho trenéra. Neuvěřitelně jsem dneska dával i vysoký backendy a to jak víš, je moje slabina.” “Aha. A nejsi nějak unavený.” Zřejmě jí to nenadchlo tak jako mě. “Ani ne.” “Tak proč když si přišel domů jsi mě nepřivítal?” “Přivítal jsem tě normálně.” “Ne, nepřivítal. Půl hodiny sis hrál se psem, ale mě jsi nevěnoval ani slovo.” “Tak jestli chceš, tak já tě taky poškrábu za uchem.” Vztáhl jsem k ní ruku obalenou nádivkou. Mělo to být pokus o vtip, rozhodně jsem to nemyslel zle, ale její pohled chladu a rozhořčení mě donutil sklopit hlavu zpátky k řiti toho nevinného rozmraženého tvora. Natáhla ruku a sebrala mi láhev vína z kuchyňské linky a odešla s ní do obýváku. Nemohl jsem uvěřit, že pátky dřív bývaly naším nejhezčím dnem porozumění, kdy opadly starosti všedního dne a naším domem se rozpínala v plynutí našich pozorných slov magnetizující pohoda. Tomu se činorodá sobota, ani líná neděle nemohli rovnat. Ten den jsem vždycky vařil já, protože ona chodila z práce mnohem později, takže když v zámku zarachotil klíč, zpravidla jediným osvětlením v domě už byly svíčky a já šel rovnou napustit vanu a mezitím, než přišla voňavá a svůdná v šeravém nejsoucnu, které vytvářely plamínky z knotů, nanosil jsem na stůl. Pak už jsme jen pomalu, hýčkaje se navzájem vychutnávali všechny mé kuchařské nápady a že jsem si tenkrát dával s fantazií závody, protože pak jsem za to byl stonásobně odměněn. Při tom vzpomínavém blouznění jsem si chtěl umýt ruce jít za ní, třeba jí obejmout, ale prvotní nával citu přešel. Možná to tak bylo nejlepší, dneska stejně vařím, protože jsem to vždycky v pátek dělal a jiný důvod tomu nemůžu dát. Zašil jsem řitku tomu naditému naháči, ostudě svobodně vzduchem létajícího ptactva, protože jeho jedinou životní úlohou bylo vypěstovat na sobě, nadopován růstovým hormonem, dost kvalitního bílého masa, aby se vyplatilo dát mu přednost před jinými živočisnými druhy a distribuovat ho ke konzumaci a strčil ho do trouby.

Sednul jsem si do křesla a má hlava našla konečně oporu a krk mohl po celám dnu stráveném ve vzpřímené pozici, odpočívat, úleva to byla téměř ospalá. “Jak ses měla ty dnes?” “Nijak zvlášt.” Pořád si něco četla a přitom jednou rukou svírala víno, které mi odnesla z kuchyně, prsty na láhvi se ani nepohnuly, přesto však nebyly nijak sevřené. Tohle bylo u ní dost výmluvné gesto, protože ona byla vychovaná, to já jsem byl vždy za roztomilého křupana. Znovu si přihla, mělo to celé působit jako vyjádření mého poklesku, když jí nutím snižovat se k takovým věcem, jako nepoužívat skleničku, ale upila jen lehce. Neuměla to, pít z flašky. Jakmile odendala hrdlo od rtů, zjevně ráda, že nic neukáplo, stáhla je tak nepříjemně a výmluvně, abych i nechtíc z jejího počínání musel pro sebe vyvodit nepříjemné důsledky, které podle všeobecných pravidel stanovených ženami v této galaxii musí následovat. “Tobě to zas nevyšlo, co?” Vypadalo to, jako bych nic neřekl a má slova byly z úst vypouštěným tichem. “Co by mi nemělo vyjít?” “Výběrové řízení.” “Co je s výběrovým řízením?” “Zase Tě nevzali?” “Proč by mě neměli…” Na posledním slově si dala artikulačně obvzlášt záležet “…přijmout?” “Tak proč už si půl roku doma, když tě všude přijímají?” Poprvé se na mě podívala. Její oči už neměly lidský tvar, byl to dokonalý nenávistný kruh. “Jsem doma necelých pět měsíců.” Určitě to měla spočítané na den. Znovu se začetla do svého časopisu, s tím rozdílem, že způsobem, jakým ho teď silněji svírala mezi prsty, na něm vytvořila lesklý ohyb.“To stále nebyla odpověď na mou otázku.” “A jakou odpověď by si chtěl?” Začínalo houstnout, už se mnou udržovala cíleně oční kontakt, zacvakla tím pojistku na zástrčce do sítě samozřejmých argumentů. “Zajímá mě, jak ti to dopadlo v té poslední práci, kde jsi se tak snažila, aby tě vzali.” “Tak tebe to zajímá. Najednou tě to zajímá? Myslíš si, že jsem blbá a můžu dělat sekretářku? Že jsem nějaká píča pro nějakýho šéfa?” Magazín přistál na pohovce vedle jejího stehna. Zmizelo poslední tlumení mezi námi, zábrana v postavení se tváří v tvář. “Ne, to si určitě nemyslím. Samozřejmě, že se musíš držet své kvalifikace, ale o té poslední pozici jsi říkala, že je to přesně ono.” Přistihl jsem se při vláčné gestikulaci. “Tobě to asi hodně vadí, že nepracuju.” “Ne, nevadí mi to.” “Štve tě to?” “Ne. Jen bych byl rád aby si pracovala.” “Vadí ti, že se flákám doma, zatímco ty, chudáčku, dřeš? Domácnost platíme napůl. Takže ti to může být úplně jedno. Mám stále spoustu peněz.” “Chováš se při tom jak kráva, to mi vadí.” “Ty musíš dneska vařit, viď? Já se tu celej den válim šunky a ty jsi přeci tak unavený z práce a z poskakování s pálkou ve fitcentru.. Nemusíš to dělat. Stejně na to poslední dobou dost kašleš. Jíme stejně jednoduše, jak když si sestavíš menu ve fast foodu.” Vždycky mě rozzuřilo, když přeskočila nějakou linii rozhovoru a jela si dál nesouvisle a úplně o něčem jiném po svém. Pustil jsem televizi. “Dělám to rád.” “Kdybys to dělal rád, neměli by sme kuře a rozhodně by ses hodinu nemuchloval se psem.” “Kuře je zdravý.” Pustil jsem Raději televizi a manželka se vrátila zpátky ke svému čtení a k láhvi, kterou si zvolila za symbol upozornění mě na nedostatky. Přepínal jsem programy, protože nic mě nedokázalo z dění na obrazovce zaujmout, tak jsem pozoroval psa, který apaticky chodil po pokoji za kulisy dorážejících reklam z reprodokturů umístěných po místnosti a v pravidelném rytmu mi svým chlupatám tělem zaclonil obrazovku obrazovku.

Měli jsme to štěně tak šest týdnů, normální rozjívené štěně, které si zatím stačilo jen zvyknout na svou misku, na to kam by asi přibližně neměl chodit vyměšovat a na celodenní samotu, když jsme přes den nebyl nikdo z nás dvou doma. To zvyknutí na samotu bylo zpočátku podle mě dost těsné, protože se mi vždy zdálo, že přijít z práce o deset minut později, najdu ho vyjícího a sesypaného do sebe. Ten den, když jsem navečer dorazil utahaný domů, nepřiběhl a nedožadoval se pozornosti, nedával okázale najevo jak byl trpělivý. Našel jsem ho podobného mrtvolce v jeho domečku a evidentně mu něco bylo, na víc, než na olíznutí ruky s nevzmohl. To také bylo poprvé, kdy se mě zmocnil pocit, že zapojit zvíře do naší domácnosti byla chyba. Rozbitý domácí spotřebič lze vzít do servisu druhý den, ale k veterináři se musí jet hned. Měl všechno z toho nejlepšího co se dalo sehnat ve zverimexech a přesto jsme mu nedávali nic, po čem by toužil, nestával se součástí rodiny, stával se jedním z rituálů spočívajících v krmení kvalitní granulovanou a konzervovanou stravou, občasného výletu, sporadického krátkého pohrání si, poslušného koupání a harmonického drbání. “Tak pojď roštáku, pojedeme k panu doktorovi.” Opatrně jsem ho zabalil do deky, vzal do náruče a chtěl vyjít ven z domu, když dorazila i manželka.

Jen se zjevila ve dveřích, šířila samotným svým výrazem nasupenou náladu, při prvním pohled do jejích zelených jemně prokreslených očích jsem zahlédl bezradnost, slzy a stesk, ale hned se mi zas zdáli tvrdé, takže nic výjmečného, jejím nitrem zas cloumá nějaká pracovní epizodka, jako alespoň jednou do týdne, jejíž konfliktní zdroj se zakládá na pro ni nepochopitelné neschopnosti ostatních kolegů a podřízených, kteří si buď sami nic nedomyslí, nebo naopak jsou iniciativní příliš, oboje však špatně ve vztahu k jejím představám. “Kam ho táhneš?” “Jedu s ním k veterináři, je nějakej nemocnej.” Naklonila se k němu a pohladila ho. “Copak, copak šmudlíku.” Vzala si ho ode mne a aniž si zula boty, posadila se v obýváku na kraj křesla a dál konejšila toho roztomilého chlupatého psího maroda. Říkal jsem si, že asi k němu přilnula víc, než jsem si do teď myslel a nepozoroval, že v jejím chování je v nepořádku o něco víc, než jen momentální tlak. Vzal jsem si ho opatrně zpátky. “Tady mu moc nepomůžeme.” “Máš pravdu.” Odebral jsem se znovu k odchodu a než jsem zavřel dveře, všiml jsem si že stále sedí ve stejné póze. Dnes toho asi měla opravdu dost. “Pojedeš se mnou?” “Samozřejmě.” Vrátila se opět do své podoby a vyšli jsme nasednout do auta. Pes jí ležel smutně na klíně, malá leskosrstá mrtvolka, manželka na něm zvadlou ruku, ryba co dobojovala na písku mělčiny a ani jeden z nich nevydal hlásku, což u obou byla obrovská zvláštnost. Vyhovovalo mě to, sámotnému mě mezi spánkama tlačil ve shonu protrpěný den.

Naštěstí provoz na silnici opadl a smrákání rozplývalo ostrost pohybujících se objektů do pro oči vítaných nekontrastních ploch, kde jedinou plastickou věcí se stala až po zastavení u cíle výpravy veterinářova ordinace v ploché přístavbě mnohem většího a stejně bíle nenápaditého komplexu, z něhož byla kdoví proč cítit časová přesnost už z rýsovacích prken, přes stavbu až po veškerou činnost odehrávající se jí po dobu její existence v útrobách. Nechutná přesnost tenkých linií, skrytě dotírajících na podvědomí skrze umělým osvětlením podrážděná a ukolébaná zraková čidla.

Vystoupili jsme. Uvnitř ordinace jsme se jasně od doktora dozvěděli, že se jedná o běžnou psí chorobu a do čtrnácti dnů budeme zase fit. Zároveň se nás zeptal, zda je náš pes očkovaný, protože imunitu proti téhle chorobě získává pes už s první vakcínou. Tato otázka byl také jeden z důvodů, proč jsme trčeli ve tmě v autě před ordinací a přes nehybné odlesky okolí na předním skle hledali odpovědi. Pohroma přichází v mnoha formách, její plíživý zákeřný postup, jako krvelačná bytost s křečovitě připravenými spáry s kusy zahnívajícího masa pod drápy v temných stínech smradlavých stok, je snadno přehlédnutelný, někdy bleskový, ale společným jmenovatelem vždycky je postupné nabalování lehce zvládnutelných nepříjemných činitelů až přes únosnou míru. “Myslíš, že nás napálili?” Náš pes byl podle papírů čistokrevný, řádně uvedený do provozu ke svému majiteli a něco jako psí porodnice neexistuje, aby vám ho tam mohli vyměnit. “Těžko říct, ale ten chovatel měl jméno a doporučení. Dovolil by si něco takového?” “Co když je to jenom takovej bastard.” “To se stejně dozvíme až vyroste a to jestli se to vůbec pozná, ten pes je závazek, kterého se nezbavíme.” “Je to škoda, ale nikdo se to dozvědět nemusí.” “Spíš to vypadá, že ten chovatel při té spoustě štěňat, co má na jednoho s tou injekcí zapomněl, neodpustitelné, leč omluvitelné, víc bych v tom neviděl.” “Hlavně, ať to přežije. Je jinak děsně milej.” “Nechápu, proč se tu o tom takhle bavíme. Plnit si sny o vlastnictví konkrétní a čisté psí rasy mi přijdou pitomé. Dějinama hýbou nedomrlci. Stejně jsme si jenom zvykli, že když něco chcemě mít, jedeme podle toho, jaké nám do hlavy lijou spotřebitelské postupy, nejdříve se poraďte s odborníkem, který vám pomůže ujasnit jakou rasu chcete, pak se informujte z několika zdrojů o vhodném plemenáři a nakonec i při samotném výběru dodržte několik zásadních postupů. To není problém jenom nás dvou. Bože, kde je ta krása z riskování?” “Já vlastně také nevím, proč to řešíme. Máme psa, nebo sepsané smluvní podmínky. Co všechno je v našich životech závazek? Všiml jsi si toho někdy?” “Co to na tebe dneska vlezlo?” Potom to z ní vypadlo. “Zítra jsem doma.” “Musíš si vybrat dovolenou?” “Vyrazili mě.” Tak dneska je to vtipný. Nezaregistroval jsem sebemenší náznak v jejím chování z posledních dnů, že by se k něčemu takovému schylovalo, byl to pro mě překvapení které zaskočí, ale základy mi nenaruší, za to ty její jsou podtrhnuté dost. Co teď? Mám jí vzít za ruku, konejšit jí, nadávat na ty hovada u ní ve firmě, zlehčovat to? To poslední určitě ne. “Tušila jsi něco dopředu? Je to banda tupců, vždyť to tam bez tebe klekne.” “Trochu.” To neznělo dobře, ta moje dračice zas určitě něco vyváděla. Chtěl jsem nastartovat, ale zároveň mi připadlo, že bych narušil nějaký prostor propojený s lidským nefyzikálnem trápených duší. Ruku jsem stáhnul zpět z klíčků v zapalování jak ve vyvažovacím reflexu při ztrátě rovnováhy. “Co se teda stalo?” “Využila jsem jedné příležitosti, bohužel se situace obrátila proti mně.” “Takže jedna z těch tvých obchodních manipulací?.” “Vpodstatě. Jeden náš dlouholetý akcionář s dvacetisdmimocprocentním podílem, se rozhodl vrámci restrukturalizace svojí společnosti vzdát se našich akcií a protože jsme spolu měli vynikající vztahy a tak nabídli odkup přímo nám. No a jistě si pamatuješ, že to nebudou ještě tři roky, co se mi povedlo získat jednu významnou firmu, aby si u nás nechala realizovat reklamní kampaně za astronomické částky a ona před nedávnem měla fůzi s jednou menší společností, takže jsme museli udělat nové a rozšířené smluvní podmínky. Tak jsem po tom skočila a ty akcie nabídla jim a zkontaktovala převod mezi vlastníkem, čímž jsem obešla naše vedení.” “Je to mazané, ale nevidím v tom žádný tvůj osobní prospěch. Za to se snad nevyhazuje.” “S tou velkou společností mám výhradní obchodní smlouvu na mou osobu a v té malé, která kdysi byla dost nevýznamná a prodělečná, jsem výhradní akcionář. Už rozumíš? Šance která se naskytne jednou za život.” “Taky dost vysoká hra.” “Svým způsobem by nikdo na ničem netratil, akci by byly stále v dobrých rukou, každý by něco získal, včetně mě a bylo by jen otázkou času, s mým o dost posíleným vlivem, protože tohle nové partnerství by tvořilo bezmála třetinový obrat firmy, abych sesadila toho hnusáka, který mi už tolik let pije krev a dělá ze sebe nepostradatelného šéfa a tupé samčí macho, což je jediné, co dělá v pracovní době a co je náplní té doby a převzala kompletní vedení podniku.” “Přišel na to?” “Ano a víš co ten parchant udělal? Místo aby si to se mnou vyřídil soukromě, nebo mě vyrazil třeba úplně z jiných důvodů později, nenapadlo ho nic lepšího, než že to celé zazdít a připravit tak firmu o zisk. Veřejně vyhlásil, proč se tak rozhodl takovým stylem jednat, že v očích všech jsem se chtěla obohatit na úkor podniku a on že musí, byť nechtěně, volit pro nás raději ztrátu klienta.” “Budou tě žalovat?” “Nemůžou.” Ruce jsem měl položené teď již na volantu. Přesunul jsem se dopředu a opřel si o něj i bradu. Teď už mě nezajímaly odlesky na skle, díval jsem se co nejdál jsem mohl, jen proto abych tam nic neviděl. “Je to tragédie, ale mohla si skončit daleko hůř.” Do teď mluvila tiše a klidně, co jsem ale řekl tuhle svou nejdůležitější myšlenku, která pro mě byla nejpodstatnější, přestala se kontrolovat. “To těžko. Kariéra v hajzlu. Víš jak tam teď vypadám?” Bila se sama vzteky pěstmi do stehen a pohazovala hlavou, malá chlupatá zvadlá psí koule bezmocně poskakovala v jejím klíně. “Může za to snad někdo?” “Ne.” Prohrála a nemohla ovlivnit ani jek se s tím vyrovná. Odhadnout, která z emocí nakonec převládne v její pozdější reakci nešlo. Dostane navrch bezzubá vzteklost, nebo násilná beznaděj? Zatím ale vedl rozpínavý zmatek ze ztráty všech jistot, nejistot a každodenního posouvání se dál, za jakých koliv okolností, za vytyčeným cílem při neutichajícím zápasu a nepolevujícím tempu. Čekal jsem. “Jakto, že jsem o ničem nevěděl?” Podívala se pátravě na mě. “Nedalo se ti to říct.” “Člověk, který je moje žena riskuje všechno a ani mě na to nepřipraví.” “Změní se tímhle něco pro tebe?” “Všechno, už teď seš někdo jinej.” “Co bys chtěl všechno vědět?” “Až budeš mít rakovinu, tak se to dozvím hodinu před tím, než tě začnou doktoři kuchat?” “Nechápu tuhle tvou otázku.” “To by mi asi mělo něco naznačovat.” “Když myslíš.” Od té chvíle se náš vztah roztával jak rozkeclá zmrzlina na mosazném okraji odpadkového koše za bzukotu blízkostí dobroty vydrážděných vos, kterou její majitel nedokázal vhodit z pochybných důvodů správně dovnitř. Vypadá uboze, ztrácí tvar a i když při pohledu na ní si vybavíme její sladkou chuť, v tomhle stavu by jsme jí neolízli. Chybí jí tvar zpevněný chladem a formovaný strojem zmrzlináře.

Televize stále nedokázala po proběhlé hádce zaujmout mé vytřepané myšlení natolik, abych se stále někam nevracel a nezvažoval spoustu situací z dřívějška, převracených pod vlivem vzepjatých emocí do jiných úhlů pohledu a s jinými původními pohnutkami, než které jsem jim připisoval za normálu. Nikam to nevedlo, nejlépe bude, jít se podívat, jak se dělá večeře. Kůžička v troubě už chytala zlatavěhnědavou barvu s daleko vábnější strukturou, než byly pupínky po vytrhaném peří a štávička už se také začala rozlévat po pekáči. Vůně syrového masa byla už neznatelná, naopak jiná, dráždivější a kořeněnější se rozpínala vzduchem. Pomalu bych se měl vrtnout do zbytku menu, které jsem si stanovil dnes k večeři. Pustil jsem se do díla, když za mnou přišel pes, pravděpodobně přilákán svým citlivým nosem, nebo možná jen ze zvědavosti. Třeba také zažíval svou porci denní nudné apatie. Rozkročil se u misky s vodou, ponořil do ní tlamu a začal hlasitě chlemtat. Přišel mi zrovna jako takové hloupé dobrácké hovádko. Napadlo mě, že největší legendou drezury psa se stane člověk, který je naučí pít tak, aby nenacákali všude kolem. To by je museli rovnou geneticky upravit. Spíš by je mohli přimět k tomu, aby to po sobě vždycky utřeli, to by snad takovéhle zvíře mohlo zvládnout. Jenže o tomhle nikdo zatím neuvažoval, stále se učilo jen lehni, sedni a přines, takže on si tady dál v koutě u lednice produkoval svoje zvuky a srst se mu leskla zdravím a pod ní se napínaly vyběhané svaly. Možná trochu v poslední době přibral, ale to by napravil několika denní zátah. Úvahy o nedokonalé drezůře našich miláčků utlo zazvonění u domovní branky. Vešel jsem do obýváku. “Čekáš někoho?” Zavrtěla hlavou. Jít otevřít ven bylo na mě. Na chodníku čekal spěšný doručovatel na otlučeném žlutém mopedu, chytal unaveně rovnováhu s nohama na zemi a měl pro mě krabici zabalenou jako dárek. Podepsal jsem mu převzetí a vrátil se dovnitř.

Rozbalil jsem tu krabici na stole. S hrdě vypnutou hrudí a s rukou zastrčenou ve vojenské blůze přede mnou stál slušně velký čokoládový Napoleon. Zvednul jsem ho před sebe a pochlubil se s ním. “Podívej co jsem dostal.” Trochu zájmu to u ní vzbudilo, což mi dávalo naději, že dnes to nebude tak horké. Dokonce se na gauči nechtěně naklonila, v podvědomé pohnutce zvědavosti, směrem k bohatě ozdobenému sladkému císaři a časopis jí klesl do klína. “Víš od koho?” “Tuším.” Sáhl jsem do křesla kde jsem seděl pro telefon a vytočil číslo mého společníka. “Ahoj. Ty seš vocas, viď? Tos nemusel.” Na druhé straně však nebyl stejně pobavený hlas jako ten můj, znejistilo mě to. “Děje se něco? Ty někde paříš, co, ty bejku?” “Neposílal jsi mi náhodou takovou čokoládovou figurku?” “Seš blázen? Jakou figurku?” “Čokoládovýho Napoleona.” “To sem neposílal.” “Nedostal si také takovýho? Napadá mě ještě, jestli to není od někoho z klientů.” “Můžu ti odpřísáhnout, že já to nebyl a že jsem nic nedostal. Neslavíš něco?” “Ani svátek, ani narozeniny, ani výročí.” “Milenku nemáš?” “Nevím o tom.” “To u toho nebyl vzkaz?” “Ne. Přišlo to anonymně přes donášku. To je jedno, zapomeň na to. Hezkej víkend a nezlob se.” “Nic se neděje, tobě taky. Ahoj.” Zíral jsem na ten cukrářskou práci a měl v hlavě zmatek. Co to může všechno znamenat? Kdo mi posílá anonymě symbol moci, diktátorství a určité revoluce? Kdo z těch, co vědí, kde bydlím? “Takže nevíš, od koho to je?” “Ne. Asi se jedná o nějaký žert. Víš, teď dneska jsme podepsali tu fůzi, takže asi někdo ze zákazníků. V Pondělí se to jistě dozvím.” “Takže tvoje úspěchy se už srovnávají se samotným Napoleonem?” Vstala takovým chladným způsobem potvory a postavila se před něj. Nehtem přejela po prsou vojevůdce a na dlouhý umělý nehet se jí navinul kousek čokolády, strčila si jej do úst, stáhla rty a pozorovala mě skrze semknoutou štěrbinu víček svýma očima, přípravená k úskoku. Ječel ve mně alarm, teď si musím dávat extra pozor na to, co řeknu. Jenže tohle málokdy pomůže, chlap nikdy neví správnou odpověd, jestli vůbec taková v ženách existuje, když pokládají spouštěcí otázku k řetězové reakci. “Připadáš si jako Napoleon?” “Ne. To je jistě recese.” “Má tě to zesměšnit?” “Určitě ne.” “Tak jak si to vykládáš?” “Jak jsem se ti zmiňoval, že rozšiřujeme firmu, protože už nestačíme na zakázky a taky se nám povedlo získat jednoho významného klienta, tak jsme si to trochu ulehčili a místo nekonečnejch konkurzů na získání nových pracovníků, jsme pohltili do sebe jednu schopnou firmičku. My budeme know hau a oni budou vyřizovat pracovní postupy.” “To sis hodně polepšil.” Příjemnej tón, zvládnul jsem to. “Popravdě dost, začínáme konečně něco znamenat.” “To je skvělé. To by jsi měl oslavit.” “Nemusím za každou cenu.” “Měl bys, já bych to určitě oslavila a nedřepěla tady doma.” “Ulehčením mi přišlo přirozené, že jsem zašel k baru a vytáhl flašku a dva panáky. “Tak si teda připijem.” “Oslava s upečeným kuřetem a čokoládovou obludou? Tak si to dneska představuješ?” Samozřejmě, že mě měla tam, kde chtěla. “Tak proto si sem dneska přišel jako pan testosteron, hormonálně nabuzenej a čekals, že se před tebou budu plazit, jako před panem velkým.” “Nic takového jsem neočekával.” “Neposlal sis ho náhodou sám?” “Proč bych to dělal?” “Aby ses vytáhl. Připadám ti nepotřebná?” “Nepřipadáš.” “Můžu si to ověřit?” “Neděláš to už?” Vzala ze stolu nůž na porcování a bodla do krku čokoládového uzurpátora, vytrhla neobratně nůž a teď už do něj píchala lehce, jako by neuvědomujíc si to a pro radost. “Asi tohle se mnou tvá trofej dělá.” Popravdě, kdybych to ustál, vyhrál bych, do hodiny by se mě sama omluvila a celý večer by pak byla něžná a pyšná na mě, jenže vztek je pro muže nejsilnější a první emoce, která přichází a já už měl po krk být tím moudřejším. Tohle provokování, kdy jsem byl bezradný, nečekaně, nenásilně, přesto však bleskově a lstivě vržený do cizího světa, kde nebyly pravidla, ani body sloužící pro orientaci, ztracený a cítil jsem jak musím ukázat svou převahu, nadřazenost a přehled. Samičí drezůra vůlí, dělají to všechny, i děvky za to, že berou peníza i domácí puťky za to, že touží po ponížení. Vede je k tomu pocit důležitosti, že mohou dát život, i vědomí ztráty fyzické síly jako daň za tenhle dar.“Jsem rád, že na trofeje toho druhého máme stejný názor.” Neudělal jsem to rychle, ale klidný jsem nebyl. Přešel jsem k poličce, kam si vyrovnala své vzpomínky vtělené do různých skleněných, kovových a dokonce i dost hodnotných oceněních. Měla tam rozloženy poháry a medaile různé kvality, ještě když jí rodiče nutily do závodního plavání a ona podle jejich přání sem tam vyhrávala. Proto měla daleko prudší a dynamičtější tělesné projevy, jako všechny holky, co dělají sport a namáhají tak dynamicky svojí svalovinu a zároveň se jí udělaly i vyzývavě zpevněná ramena. Našli se tam i její školní ocenění, neagitovala při své studijní cestě sice ani za životní prostředí, ani za vědeckou publicistiku ve fyzice, nebo matematice, ale rozhodně se tam neflákala. Také její pracovní dráha se neobešla bez ohodnocení v podobě firemních darů, jako jsou hodinky, umělecké sklo, keramika, drahá pera, diplomy s tituly pro výkonné pracovníky, interview za umístění v anketách časopisů, které čtou jen lidé z oboru. Sbírka pro svět bezcená, pro samotné udělovatele zapomenutá, pro lidskou duši oceněného hřející. Nemohl jsem říct, že ty věci vystavovala na odiv, neprovokovala jimi, bezděčně jsem je míjel, ale v tuto chvíli mi bili do očí s intenzitou oslepujících světlometů pobřežní stráže hledající pašeráky a zbavit mě nutkání odtrhnout zrak mohl jen útěk takový, až by je přede mnou zakryl vzdálený obzor masivního moře. Uštědřila poslední ránu Napoleonovi a ten se šikmo přes prsa rozpadl na dvě části, spokojeně ještě zvedla nůž k dalšímu úderu, ale ten již neučinila, stáhla ještě více rty a tvářila se nepřítomně. Zajel jsem rukou do poličky a celou silou své paže, jedním táhlým pohybem jsem rozstříkl všechny její úspěchy po místnosti. Některé se kutálely, většinou se několikrát převrátily a zastavily se v potupených nepřirozených polohách, ty co letěly nejprudčeji, se odrazily od okolních stěn. Ustal hluk, který způsobovali. Už to nešlo vzít zpátky. Že tohle bylo dál, než jsme měli kdy zajít, viselo ve vzduchu. Koukali jsme oba na tu spoušt, ve mně se na chvíli rozezvučel krátký a slastný pocit ulehčení, co ona prožívala se nadalo poznat, chvíli jsme zkameněli, pak položila pomalu nůž na stůl, zaleskly se jí oči, celá se napružila jak šelma před skokem, dýchala silněji. Pak se jí myšlenky opět rozproudily v hlavě, otočila se a vyskákala schody nahoru.

Chtěl jsem to začít sbírat, také jsem chtěl běžet za ní, ale stále sem stál,to už se ze shora snášely první plakáty. “Aby sis uvědomil, jak zrůdně ubližuješ.” Tohle zas byli mé pracovní ocenění, snášeli se ke mně zmuchlané plakáty k úspěšným reklamním kampaním, také padaly cédéčka s nahranými televizními a rádiovými spoty a spousty těch předmětů z kartonu, pivní tácky a tužky. Prostě všechno, co jsem si schovával z nostalgie a nebo proto, že mi to doma zůstalo. Jeden plakát roztáhla v rukou a ukazovala mi ho z výšky, strhla ho rovnou ze zdi. “Teď se dívej, z tohohle si žil týden. Jak ti lichotilo, že si tuhle kostnatou couru získal aby pro vás, ale hlavně pro tvoje ego zastupovala tuhle rádoby exkluzivní značku. Tak se na ni naposled podívej.” Roztrhla vejpůl plakát na kosmetickou kampaň a nechala jej s potěšením snášet dolů. “Kdybys viděl, jak mě tenhle cár papíru, co visel na zdi ve tvé pracovně rozčiloval. Kolikrát jsem tě přistihla, jak na něj čumíš, ale místo abys aspoň zíral tý krávě na ty její malý kozy, ne, tobě k tomu celýmu přitahovalo jenom její top jméno vychozené bezmyšlenkovitě tam a sem, s inteligencí telete, po vyleštěném molu. Celá tvá bytost se soustřeďovala jenom k tomu slavnému autogramu v rohu, který si získal aspoň na okamžik sám pro sebe. Kdybys tam měl radši nějaký porno, bylo by o tisíckrát estetičtější.” Stál jsem tam dole a vnímal jí z podhledu jako nějakou bohyni, které na lidech nezáleželo o nic víc, než lidem na sobě samotným. Kdyby kázala, věřil bych jí každé slovo, které by vycházelo z  jejích pružných úst a uctíval bych její perspektivou na sled výstupků zkreslené tělo. Její slova však uzavírala sebemenší šanci k naslouchání. “Víš co zas denodeně rozčiluje mě, na co jsem si nikdy nezvykl, ačkoli jsem ti to mnohokrát naznačoval.” Otočil jsem se ke stolu. “Tohle moderně pojaté nádobí. Proč jsme si nemohli zůstat u starého servisu? Připadá ti nějak skvělejší jíst z modrých a oranžových talířů něčím, co připomíná maniakálně zakroucený plech? Jestli budem dneska něco žrát, tak jen ze starých talířů a tradičně tvarovaných příborů.” Na to jsem se opřel o stůl a převrhl ho na bok, výsledky devastace z mých urputně pomatených zkratových jednání vždycky rachtali a cinkali, ona ničila za tichého šustění. Sestoupila spěšně do půl schodiště, tam se zastavila, když viděla, že už mě nezadrží. “Dneska budem stejně o hladu, nepovažuju za páteční večeři, když budeš servírovat něco, co jsi neskutečně ojebal, příště rovnou můžeš ohřát v mikrovlnce pizzu.” Vyběhl jsem do půl schodů za ní. “Tak to si rovnou můžeš namazat chleba, protože teď už mají všude zavříno.” Koutky se jí křečovitě zvedli. “Dobře ses tomu nakonec vyhnul, univerzální omluva.” Uchopil jsem jí za loket. “Mám ti snad jít něco zabít?” Stála o schod víš, což ještě znepříjemnilo poslouchat její opovržení. “To by jsi nedokázal.” Podíval jsem se dolů na psa opřeného o převrácený stůl, nechápajícího tohle naše představení a evidentně z něj nervozní, protože vycítil boj a nevěděl ke komu se přidat, tak jenom nerozhodně pomalu hluboce štěkal. “Nějaké ho psa, že bych skočil chytit?” “Na to nemáš kamaráde, na to nemáš. Předveď se.” Strhnul jsem jí dolů ze schodů. Nečekala, že něco takového udělám, následovala své předloktí, za které jsem jí držel, ale rovnováhu neztratila, zprudka jsem jí aspoň přitáhl k sobě za ramena. Přestal jsem se absolutně ovládat a i když jsem měl celé tělo napnuté, všude jsem cítil třas. “Ty bys nikdy nevzala do huby něco jako psí maso.” “Tak ho zab, mě to vadit nebude, uvidíme.” Napřáhl jsem k ní paži s rukou staženou v pěst. “Na to zapomeň, tohle bych ti několika násobně vrátila.” Ta síla v očích mě zastavila, z neovladatelného vzteku se stal destruktivní zmatek. Sklonila se ke psovi, který nám vrčel u nohou. “Páníček by tě chtěl zabít, ale páníček na to nemá.” Popadl jsem svícen, co ležel na zemi z převrhnutého stolu a rozmáchl se celým tělem po hlavě psa. Má vlastní neobratná a do úderu zbytečně zapojená hmota mě zbrzdila, byl jsem pomalý, pes uskočil a nervózně se díval, připraven na předních packách k pohybu, význam lidského rozpoložení v jakém jsem se nalézal mu unikal, nerozlišil zda jde o hru, nebo lov. Dvakrát jsem se po něm ještě rozmáchl a dosáhl akorát toho, že jsem jednou přejel jeho hřbet, než jsem si uvědomil o co se tady teď snažím. Stoupl jsem si před ní a hodil svícnem o zem v gestu marnosti, pak jsem si sedl na paty, protože jsem měl pocit, že mě smysly zrazují, kolena od sebe a ruce kolem těla díval jsem se stále na ni. Zase jsem byl já ten, co se nechápavě nalézal dole. Po chvilce se s přirozenou elegancí posadila na zem také, položena lehce na bok a podpírajíc se svou štíhlou paží. Pozorovali jsme chvílema sebe navzájem a náš zrak také sklouzával na rozházené věci kolem, které tímto umístněním přicházeli o svou přirozenou podstatu. Byly to naše vlastní světy spojené symbolicky destrukcí v jeden, její vydřený plný přetvářky a můj prchavě povrchní. Mlčení a zoufalé, přísné pohledy se zatvrzelou neúprosností, to jediné nám zbylo. Vstal jsem, sebral nůž který ležel vedle převrhnutého stolu, napůl schovaný pod vlnovými záhyby shrnutého ubrusem ze stolu,vzal si klíče, zavolal na psa a odešli jsme z domu.

                                                                                                     ....konec ukázky